Jít na obsah | Jít na hlavní menu | Jít na vyhledávací panel

Egypt v době Abrama

Popis

Mizraim  byl druhý syn Chámův, praotec obyvatelstva, jež osadilo Egypt [Gn 10,6 ; Gn 10,13 ;]. Proto je M. v hebr. i jménem Egypta.

Mapa

Informace ze slovníku

1. Zeměpisně.

Rozprostírá se v sv cípu Afriky mezi Rudým mořem a Středo­zemním při dolním toku řeky Nilu a sahá od Středozemního moře až po obratník Raka pod poslední peřeje nilské. Nil teče mezi pustými vysočinami, Arabskou na východě, Libyjskou na západě. Na severu, kde vysočiny od sebe odstupují, rozkládá se při ústí řeky široká rovi­na, t. zv. Delta. Nil se tu dělí na několik ramen, nejzápadnější Rosettské a nejvýchodnější Da­mietské. V E. skoro nikdy neprší [Dt 11,10 - Dt 11,11 ; Za 14,18 ]; ale když se spustí rovníkové deště v létě na rozsáhlé horní poříčí Nilu, rozvodní se řeka, zaplavuje a mrví úrodné údolí, zvl. území deltové [od června do října]. Průplavy a čerpací kola rozvádějí vodu do výše polože­ných míst a do velkých nádržek pro potřebu v čas sucha. Půda takto svlažená, když voda na počátku podzimu opadne, je velmi úrodná a dává dvojí až i trojí sklizeň do roka. Datlové palmy poskytují hojně ovoce. Proto Herodot nazval E. darem Nilu; bylť obilní komorou Říma a zásoboval okolní země, i Palestinu, byla-li tam neúroda. Za Josefa podle biblické zprávy [Gn 41,48 ] dělaly se zásoby ve všech městech a větších vesnicích. V hornaté krajině podél Rudého moře byl lámán tvrdý tmavý kámen, jenž se hodil ke zhotovování kamenných rakví, t. zv. sarkofágů. Na Sinajském polo­ostrovu se dobývala měď a smaragd. Ve vá­pencovitých skalách, vybíhajících od Rudého moře k Nilu, se dobýval alabastr. Řekové dali zemi jméno Aigyptos [= Egypt] podle staro­bylého označení Het-ko-ptah, zatím co pra­obyvatelé sami nazývali zemi Kemet [Chemt, t. j. černá země].

Dělíme E. zpravidla na horní a dolní.

V dolním E., při deltě nilské, proslulo už v dobách předizraelských město On, pozdější Héliopolis, svými theologickými spekulacemi. Pro staré dějiny egyptské je dále významným město Memfis [původně Men­nofer], sídelní to město země za střední říše [kolem 2000 př. Kr.] a s hlediska kulturního důležité ohromné pyramidy jižně Kaira ze začátku 3. tisíciletí př. Kr. V hellenistickém období stojí v popředí přímořské město Ale­xandrie, kde se záhy soustředil obchodní i kul­turní ruch. Bylo i významným střediskem egyptských Židů ve starověku a později sídlem vynikajících theologů křesťanských [Origenes aj.].

Horní E. prostírá se mezi deltou a prvními peřejemi. Zde byly kdysi hlavním městem Théby, egyptsky Veset. Mocné svědectví o zašlé slávě podávají podnes mohutné rozva­liny u městeček Luxoru a Karnaku.

 

Dvě hlavy sfing z Taanisu, představující hyksoské typy.

 

2. Dějiny.

V hebrejštině se E. nazývá Misrajim [Kral. Mizraim] po synu Chámovu [Gn 10,6 ]; jinde jej jmenují zemí Chámovou [Ž 105,23 ; 105,27]; sr. [Ž 78,51Arabové dodnes dáva­jí E. jméno Misr. Podle biblické tradice tedy pradávnými obyvateli E. byli Chamité, kteří patřili k bílému plemeni a pravděpodobně ovládli původní obyvatelstvo. Později zavalily E. různé semitské i jiné [churrijské] vlny z přední Asie, jakož i další, rasově velmi různo­rodé, ze západu, severu i jihu. Tak vznikal postupně později celkem ustálený typ Egyp­ťana. Z původních malých států eg. vznikly už v dobách předhistorických dvě říše [Dolno­egyptská a Hornoegyptská], které sloučil hornoegyptský král Menes, přibližně kolem, r. 3300 př. Kr. [podle jiných prýkolem 2900 př. Kr.].

Podle egyptského kněze a histo­rika Manethoa z 3. stol. př. Kr. se dělí egypt­ské dějiny na t. zv. dynastie, a to:

doba raná 1.-2. dynastie, 3200-2980,

stará říše 3.-6. dyn. [2980-2475],

střední říše 11.-12. dyn. [2160-1780],

nová říše 18.-20. dyn. [15801090]; srov. Bič I. 86n.

Ze IV. dynastie [kolem 2590 př. Kr.] pocházeli králové Cheops [Chu­fu], Chefren [Chafra] a Mykerinos [Menkau­ra], zakladatelé světoznámých tří pyramid u Gizehu. Byly to královské hrobky, v nichž byly ukládány mumie eg. králů. Sahure za V. dynastie vystavěl první zámořské loďstvo v dějinách světa a učinil nájezd do Sýrie. Ale za VI. dynastie se E. opět rozpadl na malá feudální království. Druhá slavná doba E. nastala až za XII. dynastie [2000-1780 př. Kr.], za níž se panství eg. rozšířilo na jih [Nubie].

 

Hetitská jízda v boji s Egypťany. Část reliéfu z Thele.

 

Také obchod rozkvétal nebývalou měrou dík kanálům z Rudého moře do Delty. Ke konci XIII. dynastie [asi 1680 př. Kr]. vtrhli do E. Hyksové [Hykšasové = vládcové cizích zemí, pastýřští králové], smíšenina Churrijců, Semitů, Hetitů a j. národů předo­asijských, kteří byli z Egypta vypuzenikolem 1580 posledním potomkem XVII. dyn. Ahmosem [Amosis]. Hyksové nezanechali v zemi mnoho památek, zato však naučili Egypťany užívat koně a sestrojovat válečné vozy.

Králové XVIII. dynastie jsou tvůrci t. zv. nové říše [eg. veleříše], jež ovládala svět od končin sudanských až k řece Eufratu [1580-1090]. Nejslavnější král této dynastie byl Thutmosis III. [Thutmes, asi 1501-1447], který porazil Hetity u Magedda r. 1479. Za Amenhotepa IV. čili Echnatona [asi 1377-1361 př. Kr.], jenž provedl monotheistickou refor­mu [viz bod 4. Náboženství], a jeho nástupců, mezi nimi proslulého Tutanchamona, začal úpadek státu. Dopisy, uchované v novém hlavním městě Achetaton [nynější Telí el-Amarna], ukazují, že poddaní E. marně žá­dali o pomoc proti nájezdům Chabirů [Heb­reů?]. Ramses II. [1299-1232 př. Kr.] nebyl již s to udržeti panství nad celou Sýrií, jejíž sev. části se zmocnili Hetité, národ původu indoevropského. Udržel panství pouze nad Palestinou. Přes tyto boje podnikl mnoho pro­slulých staveb, zvláště v pohraničních krajích. Za nástupce Ramsesova Mernefty [Merenptah 1232-1222 př. Kr.] trpěl E. pod nájezdy ná­rodů z Libye a Středomoří.

Za XXI. dyn. ztratil E. Nubii a Palestinu a žoldnéřská kasta libyjská pod vedením náčelníka Šešonka či Šošenka v bibli Sesák [1Kr 11,40 ; 1Kr 14,25 ; 2Pa 12,2 ] a j. se zmocnila kolem 950 vlády a za­ložila XXII. dynastii. Šešonk byl současníkem krále izraelského Šalomouna. Jeroboám, syn Nebatův, správce Šalomounův, utekl snad právě k Šešonkovi do E., když se nepodařila povstání proti Šalomounovi, jež sám zosnoval [1Kr 11,26 ; 1Kr 11,40 ]. Po smrti Šalomounově se však vrátil, odtrhl 10 kmenů od říše a založil sev. království [1Kr 12,20 ]. Brzy potom [asi r. 930] vytáhl farao [byl to ještě Šešonk?], patrně na popud Jeroboámův, proti Roboámovi a vy­plenil chrám Šalomounův [1Kr 14,25 n]. Později opanovali E. králové assyrští [671 Esarhaddon; 667 Ašurbanipal] pronikl až do­Théb [někteří vidí vzpomínku na to v Na 3,8 - Na 3,10 ] a teprve Psametich I., zakladatel dynastie XXVI., opět E. oprostil. Hlavním městem se stalo Sais na Deltě. Syn Psameti­chův Necho II. [609-593 př. Kr.] dobyl na krátký čas Sýrie [608]. Avšak u Karchemiše na horním Eufratu byl poražen od krále baby­lonského Nabuchodonozora [Jr 46,2 ] a musel se spokojiti s Egyptem. Vnuk Nechonův Ap­ries [biblický Chofra Jr 44,30 ] spolčil se s krá­lem Sedechiášem proti Nabuchodonozorovi [Jr 37,5 ; Jr 37,7 n]. Vytáhl s vojskem na pomoc Jeru­salemu, ale pojednou se vrátil a tak usnadnil zkázu Jerusalema.

Potom se E. spojil s Baby­loňany proti velmoci perské a jejímu králi Kyrovi; avšak Kambyses, syn Kyrův, porazil r. 525 Psameticha III., syna Amasisiva, u Pelu­sia a E. se stal perskou provincii a zůstal jí až do r. 332, kdy se ho zmocnil Alexander Veliký, král makedonský, po jehož smrti založil Pto­lemaios dynastii, která zavedla do E. řeckou kulturu. R. 30 př. Kr. Octavianus přivtělil E. k říši římské [až do r. 395 po Kr.].

 

3. Kultura.

Průmysl, umění, stavitelství byly v E. velmi vyvinuty. Egypťané zhotovova­li jemné lněné látky a hedvábné látky, kmenty, perské koberce, umělé výšivky [Iz 19,9 ; Př 7,16 ], vyráběli zboží majolikové; hrnčířství a cihlářství [Ex 1,14 ] bylo pověstné. Egypťané dokonce vyráběli sklo, různé skleněné ozdoby. Ke psaní užívali hojně papyru [od něhožjméno náš papír]. Z věd pěstovány byly zvl. vědy matematické, hvězdářství a lékařství. Egypťanédlouho před r. 3000 př. Kr. za­vedli sluneční rok o 365 dnech, 12 měsících po 30 dnech + 5 svátečních dnů ke konci roku. Písmo bylo obrázkové [hieroglyfy], skládající se z obrázkových znaků a znamení. Z tohoto písma se později vyvinulo jednodušší písmo hieratické a konečně demotické [lidové].

Egypťané znali též abecedu o 24 písmenách [bez samohlásek!], ale konservativně lpěli na starém písmu znakovém. V eg. válečnictví byla pozoruhodná jízdecká a vozová výzbroj. Se 600 vybranými vozy honili Izraele, táhnou­cího do zaslíbené země [Ex 14,7 ].

 

Hieroglyfický nápis kolem vchodu do hrobky v Gizehu. Představuje mrtvého Sethu (?) s pohřebními obětmi a pozůstalými (nahoře), jeho modlitbu (uprostřed) a opět Sethu (dole vlevo) s odznaky vysokého hodnostáře. Vpravo je kněžka Nub, královská příbuzná Sethova. Z doby stavby pyramid asi 2800 př. Kr.

 

4. Náboženství.

Egypťané byli národem hluboce náboženským, což udivovalostaré Řeky. Moderní historikové a literární objevy jen potvrzují toto mínění. Jejich zbožnost se projevovala obzvláště v neobyčejné péči o mrtvé a v úctě k mnohým předmětům a živočichům, jež Egypťané pokládali za posvátné. Byl uctí­ván na př. býk Hapi [Apis], beran, kočka [mnohý chrám se hemžil kočkami, jež po zdech­nutí byly balzamovány], sokol, ibis a p. Zájem o život záhrobní byl tak silný, že prakticky ztratilo náboženství vliv na každodenní život a zvrhlo se časem v nejtemnější pověry. Ve srovnání s jinými národy, přes vyspělou kulturu, zůstali Egypťané duchovně velmi hluboko! Kněží tvořili zvláštní třídu s mnohými vý­sadami. Při chrámech bývali rozděleni na několik skupin, z nichž každá konala službu jeden měsíc. Nejvyšší službu konali zvláštní kněží s přízviskem »proroci« nebo »služebníci Boží«. Tak na př. Putifer [Gn 41,45 ] byl pro­rokem boha Rá v On. Pro každého boha byl ustanoven jeden nejvyšší kněz. Kněží pěsto­vali úzkostlivou čistotu těla, oblékali se do bílých plátěných šatů, vyholovali vlasy na hlavě a často se kulticky umývali. Vystříhali se obzvláště požívání ryb a bobů. Pravděpodobně byli také obřezáni. Vedle denního obětování hlavním jejich zaměstnáním bylo luštění božských znamení. Tím se stali kněží zvl. v Thébách politickou mocí, takže se mohli odvážiti za XXI. dynastie pokusu o svržení královské vlády. Z dob t. zv. nové říše [XVIII. -XX. dyn.] pocházejí obdivuhodné nábožen­ské žalmy, opěvující slunečního boha Atona. Ve mnohém připomínají žalmy sz. Také eg. mudroslovné sbírky [na př. Přísloví Amene­mopova z 1. tisíciletí př. Kr.] měly patrně vliv na bibl. knihy *Přísloví a *Kazatel. Zvláštní moc získali eg. kněží pěstováním magie. Pro­dávali ochranné amulety s kouzelnými prů­povědmi pro živé i mrtvé. Proužky s průpo­vědmi, jež byly dávány mrtvým do hrobu, měly za účel udržeti mumii jako nástroj duše nebožtíkovy co nejdéle v neporušeném stavu a zaručiti mrtvému šťastný průchod říší mrtvých do říše živých. Jiné průpovědi byly dávány do hrobu se soškami a obrazy sluhů. Umožňovaly tak »mrtvým« oživiti tyto sošky a obrazy a tím získati sluhy v záhrobí. Jiné formule, jež byly kněžími prodávány, byly s to uškoditi nepřátelům, přivoditi štěstí v lásce a pod.

Nejvýznamnější stránkou eg. mythologie je víra v posmrtný život. Mrtví byli sou­zeni králem mrtvých Osirisem. Byli-li uznáni vinnými, čekalo je pohlcení od démonů; byli-li ospravedlněni, odcházeli buď do krásných zahrad a úrodných polí nebo měli právo vstoupiti do zlatého vozu boha slunce, nebo konečně tráviti život uprostřed stínů, přerušo­vaný jen jednou za 24 hodiny světlem slu­nečním, kdy slunce za noci tráví jednu hodinu v říši stínů. Některé kouzelné průpovědi umož­ňovaly mrtvým přijmouti podobu lotosu nebo ptáka ibise nebo volavky nebo konečně i hada.

Král byl nazýván »dobrým bohem« a do­konce pokládán za inkarnované božstvo, za Horuse, syna Osirisova, s nímž byl ztotožňo­ván jeho předchůdce, zesnulý panovník. Byl náboženskou hlavou státu a náčelníkem kněží. Jeho obraz požíval už za jeho života božské úcty. Nebožtíci řádně pochovaní bývali zbož­něni. Zvláště o zemřelých faraónech se věřilo, že jsou přijímáni do shromáždění bohů.

Přes všecku roztříštěnost egyptských kultů lze rozeznávati

a] Božstva přírodních sil: Ré, božstvo slunce; Geb, bohyně země; Šuu, bůh oblohy; Nut, bohyně hvězd s jinými hvězdný­mi božstvy. -

b] Bohové určitých vlastností: Thot, božstvo moudrosti; Mei, bohyně spra­vedlnosti a pravdy; Mont, bůh války, Ptah, bůh řemeslného umění. -

c] Bohové určitých míst: Amon, božstvo thébské, které se stalo během doby králem bohů a bohem celého státu; Osiris, božstvo města Busiris v deltském území, stal se během doby vládcem říše mrtvých. Bohové bývali obyčejně seskupováni po devíti. Každý z hlavních bohů měl ještě bohyni a dítě, takže dohromady tvořili jakousi trojinu, na př. Osiris, Isis a Hor. Bohové měli podobu buď lidskou nebo lidskou se zvířecí hlavou [na př. Thot měl hlavu ibisovu, Hor a Ré měli hlavu sokolí] nebo konečně zvířecí [býk Apis byl vtělením boha Ptah, opice vtělením Thotovým.]. V době úpadku E. nastalo slučování jednotlivých eg. božstev a dokonce i přijímání božstev kananejských.

 

Amenhotep III. (asi 1400 př. Kr.) obětuje před archou boha Amona. Dvaatřicet kněží nese archu podoby lodi, s cherubíny uprostřed. Za archou jsou "korouhve", odznak kněží. Reliéf z Theb.

 

Posmrtná soudní scéna. Bůh Anubis váži v "síni dvojí pravdy" srdce faraónova úředníka Aniho a jeho manželky (postavy vlevo). Vpravo písař bohů Thot a "požírač" Amamit (krokodil, lev a hroch), připravený k sežrání srdce, bude-li nalezeno těžké. Soud řídí bůh Osiris. Nahoře zasedání bohů. Z t. zv. knihy mrtvých (papyrus Ani).

 

Je příznačné, jak připomíná Bič [II. 174,181], že eg. nábo­ženství postrádalo jakéhokoli misijního ducha. Hlavní součástkou eg. mythologie je le­genda o Osirisovi, jenž byl zabit a rozsekán na kusy svým bezbožným bratrem Sutochem [Sethem], vyhledán svou sestrou-manželkou Isidou a zázračným způsobem přiveden k ži­votu. Z manželství se narodil syn Hor, který pomstil svého otce na Sethovi. Osiris je zde obrazem zapadajícího slunce, Seth obrazem noci, Hor obrazem nového dne. Tragedie i triumf se tedy stále opakovaly.

 

Horus, Osiris a Isis podle egyptské stély.

 

Zvláštní zmínky zasluhuje monotheistická reforma krále Amenhotepa IV. z XVIII. dyn., který vládl kolem roku 1370 př. Kr. Proti eg. mnohobožství a vládci bohů Amonovi postavil jediného boha Atona [snad původně syrské božstvo Adón], božstvo slunce. Sám přijal jméno Achuen-Aton [Echnaton] k poctě tohoto božstva a k slávě Atonově postavil nové hlavní město Achet-aton [dnešní Tell el-Amarna], aby zatlačil do pozadí Théby, kde byl uctíván bůh Amon. K oslavě Slunečního kotouče napsal hymnus, který patří k nej­ušlechtilejším plodům eg. zbožnosti. Ale hned po smrti Amenhotepově jeho reforma zanikla, protože pro lid i kněží byla příliš náhlá.

O náboženství eg. se zmiňujeme s takovou obšírností jednak proto, že synové Jákobovi strávili několik století v E., jednak proto, že eg. vlivy náboženské zasahovaly až do Palesti­ny, jak je zjištěno novodobými vykopávkami. První svatyňky na půdě syropalestinské jsou eg. původu [viz o tom obšírněji Bič I, str. 97n]. Není divu, že izraelští proroci vytýkají svému národu eg. modlářství. Je jistě příznač­né, že po prvé čteme o uctívání obrazu mladého býka ve vypravování o putování Izraelců z Egypta, po druhé po návratu Jeroboámově z Egypta [1Kr 12,28 ].

 

5. Pobyt Izraelců v Egyptě a vysvobo­zení z eg. otroctví

patřily k základní náboženské zkušenosti vyvoleného národa. Judští [Iz 11,16 ; Mi 6,4 ; Mi 7,15 ; Jr 2,2 n; 7,22; 11,4; Ez 20,5 ] i izraelští proroci [Oz 2,15 ; Oz 8,13 ; Oz 9,3 ; Oz 11,1 ; Oz 12,9 ; Oz 12,13 ; Oz 13,4 ; Am 2,10 ; Am 3,1 ; Am 9,7 ] na­vazují na tuto tradici a ve zpěvníku izrael­ské církve [Ž 68,32 ; 80,9; 87,4; 89,11; 135,9; 136,10] se E. několikrát připomíná, aby byla zdůrazněna Boží vykupující moc a láska. Také v t. zv. historických knihách [Gn 46,4 n; 47,27; Ex 1,9 ; Ex 1,11 n; 2,11; 12,31n; 13,21; Sd 2,1 ; 1Kr 12,28 ] se počínají dějiny národa exodem z E. Také ustanovení Zákona o po­měru k Egypťanům [Dt 23,7 n] potvrzuje tuto tradici. Také sotva který národ by kladl do svých počátků otroctví, spíš hrdinnou dobu. Řízením Božím se dostal Josef do E., dosáhl vysokého postavení, přestěhoval Jákoba s celou rodinou do Gesen [Gn 47,6 ; Gn 47,11 ; Ex 8,22 ; Ex 9,26 ; Ex 12,37 ] v Egyptě. Podle [Gn 46,26 n] jich byla celkem 66-70;  sr. [Ex 1,5 ; Dt 10,22 ]. Podle [Sk 7,14 ] jich bylo 75, pravděpodobně s při­počtením 3 vnuků a 2 pravnuků Josefových [Nu 26,29 ; Nu 26,35 n]. Někteří badatelé usuzují na možnost pobytu jen jednoho nebo dvou kmenů v Egyptě jako představitelů celého duchovního souručenství všech 12 kmenů. Ostatní prý zůstaly v Palestině.

Dva problémy jsou spojeny s pobytem Izraelců v E. Především délka pobytu. Podle [Gn 15,13 - Gn 15,16 ];  sr. [Sk 7,6 ] prý otroctví v »zemi cizí« trvalo 400 let [čtyři generace?]; podle [Ex 12,40 ]; sr. [Ga 3,17 ] 430 let. Vykladači tato místa vysvětlují různě podle toho, kolik let znamená jedna generace a od kdy se má po­čítat oněch 400 let. Je také zajímavo, že LXX a Samaritánský Pentateuch přidávají k Ex 12,40 »v Egyptě a v zemi kananejské 430 let«. To by znamenalo, že od smlouvy s Abra­hamem do nastěhování do E. uplynulo 215 let;  sr. [Gn 12,4 ; Gn 21,5 ; Gn 25,26 ; Gn 47,9 ], takže na pobyt v E. by zůstalo také 215 let, což je nor­mální počet pro 4 generace. I historik Josephus [Starožitnosti] se na jednom místě přiklání k tomuto počítání. Záměrem biblického textu ovšem nejsou údaje chronologické a právě his­torisováním, jímž začalaSeptuaginta, se na­mnoze duchovně symbolický smysl takových údajů zatemnil natolik, že mu dnes leckdy nerozumíme.

Druhý problém je časové umístění pobytu Izraelitů v E. Podle biblické zprávy vystavěli Izraelští dvě zásobovací města Fítom a Ráme­ses [Ex 1,11 ], o nichž z eg. pramenů víme, že byla vystavěna za Ramsesa II. Také vyko­pávky ve Fítom potvrdily, že šlo o skladiště. Byl tedy Ramses II. oním utlačujícím faraó­nem. Exodus z E. se pak udal za nástupce Ramsesova Mernepty [kolem 1225 př. Kr.]. Kdy se Izraelci [representanti jejich kmenů] nastěhovali do E., nelze určit. Jisto je, že eg. zprávy t. zv. nové říše [1580-1090] často mluví o cizozemcích, kteří byli usazováni zvláště na území kolem chrámů ve zvláštních ghettech. Mnozí badatelé se dnes shodují v tom, že Izraelci se mohli nastěhovat do E. jak za Amenhotepa IV. [kolem 1370], tak za Setha I. [1318-1299]. Starší theorii, podle níž Josef byl v E. za nadvlády Hyksů, však podle novějších objevů nelze příliš pohotově od­mítnout!

Pobyt Izraelců v E. měl posléze i symbo­lický význam: byl to pobyt pod panstvím Božího nepřítele, draka [Iz 51,9 ]. Když Abram sestoupil do E., činil v podstatě něco odporné­ho Bohu a musel se dostat do těžkostí [Gn 12,10 n]. E. znamenal Izraelcům vždy něco nízkého a přízemního;  (sr. [Ez 8,10 n], kde »ze­měplazové a hovada ohyzdná« jsou egyptský­mi magickými zvířaty, chovanými v chrámech).

 

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)


Egypt

the land of the Nile and the pyramids, the oldest kingdom of which we have any record, holds a place of great significance in Scripture.

The Egyptians belonged to the white race, and their original home is still a matter of dispute. Many scholars believe that it was in Southern Arabia, and recent excavations have shown that the valley of the Nile was originally inhabited by a low-class population, perhaps belonging to the Nigritian stock, before the Egyptians of history entered it. The ancient Egyptian language, of which the latest form is Coptic, is distantly connected with the Semitic family of speech.

Egypt consists geographically of two halves, the northern being the Delta, and the southern Upper Egypt, between Cairo and the First Cataract. In the Old Testament, Northern or Lower Egypt is called Mazor, "the fortified land" [(Isa 19:6; 37:25), where the A.V. mistranslates "defence" and "besieged places"]; while Southern or Upper Egypt is Pathros, the Egyptian Pa-to-Res, or "the land of the south" (Isa 11:11). but the whole country is generally mentioned under the dual name of Mizraim, "the two Mazors."

The civilization of Egypt goes back to a very remote antiquity. The two kingdoms of the north and south were united by Menes, the founder of the first historical dynasty of kings.

The first six dynasties constitute what is known as the Old Empire, which had its capital at Memphis, south of Cairo, called in the Old Testament Moph (Hos 9:6) and Noph. The native name was Mennofer, "the good place."

The Pyramids were tombs of the monarchs of the Old Empire, those of Gizeh being erected in the time of the Fourth Dynasty. After the fall of the Old Empire came a period of decline and obscurity. This was followed by the Middle Empire, the most powerful dynasty of which was the Twelfth. The Fayyum was rescued for agriculture by the kings of the Twelfth Dynasty; and two obelisks were erected in front of the temple of the sun-god at on or Heliopolis (near Cairo), one of which is still standing. The capital of the Middle Empire was Thebes, in Upper Egypt.

The Middle Empire was overthrown by the invasion of the Hyksos, or shepherd princes from Asia, who ruled over Egypt, more especially in the north, for several centuries, and of whom there were three dynasties of kings. They had their capital at Zoan or Tanis (now San), in the north-eastern part of the Delta. It was in the time of the Hyksos that Abraham, Jacob, and Joseph entered Egypt. The Hyksos were finally expelled about B.C. 1600, by the hereditary princes of Thebes, who founded the Eighteenth Dynasty, and carried the war into Asia. Canaan and Syria were subdued, as well as Cyprus, and the boundaries of the Egyptian Empire were fixed at the Euphrates. The Soudan, which had been conquered by the kings of the Twelfth Dynasty, was again annexed to Egypt, and the eldest son of the Pharaoh took the title of "Prince of Cush."

One of the later kings of the dynasty, Amenophis IV., or Khu-n-Aten, endeavoured to supplant the ancient state religion of Egypt by a new faith derived from Asia, which was a sort of pantheistic monotheism, the one supreme god being adored under the image of the solar disk. The attempt led to religious and civil war, and the Pharaoh retreated from Thebes to Central Egypt, where he built a new capital, on the site of the present Tell-el-Amarna. The cuneiform tablets that have been found there represent his foreign correspondence (about B.C. 1400). He surrounded himself with officials and courtiers of Asiatic, and more especially Canaanitish, extraction; but the native party succeeded eventually in overthrowing the government, the capital of Khu-n-Aten was destroyed, and the foreigners were driven out of the country, those that remained being reduced to serfdom.

The national triumph was marked by the rise of the Nineteenth Dynasty, in the founder of which, Rameses I., we must see the "new king, who knew not Joseph." His grandson, Rameses II., reigned sixty-seven years (B.C. 1348-1281), and was an indefatigable builder. As Pithom, excavated by Dr. Naville in 1883, was one of the cities he built, he must have been the Pharaoh of the Oppression. The Pharaoh of the Exodus may have been one of his immediate successors, whose reigns were short. Under them Egypt lost its empire in Asia, and was itself attacked by barbarians from Libya and the north.

The Nineteenth Dynasty soon afterwards came to an end; Egypt was distracted by civil war; and for a short time a Canaanite, Arisu, ruled over it.

Then came the Twentieth Dynasty, the second Pharaoh of which, Rameses III., restored the power of his country. In one of his campaigns he overran the southern part of Palestine, where the Israelites had not yet settled. They must at the time have been still in the wilderness. But it was during the reign of Rameses III. that Egypt finally lost Gaza and the adjoining cities, which were seized by the Pulista, or Philistines.

After Rameses III., Egypt fell into decay. Solomon married the daughter of one of the last kings of the Twenty-first Dynasty, which was overthrown by Shishak I., the general of the Libyan mercenaries, who founded the Twenty-second Dynasty (1Kings 11:40; 14:25; 14:26). A list of the places he captured in Palestine is engraved on the outside of the south wall of the temple of Karnak.

In the time of Hezekiah, Egypt was conquered by Ethiopians from the Soudan, who constituted the Twenty-fifth Dynasty. The third of them was Tirhakah (2Kings 19:9). In B.C. 674 it was conquered by the Assyrians, who divided it into twenty satrapies, and Tirhakah was driven back to his ancestral dominions. Fourteen years later it successfully revolted under Psammetichus I. of Sais, the founder of the Twenty-sixth Dynasty. Among his successors were Necho (2Kings 23:29) and Hophra, or Apries (Jer 37:5 ; 37:7; 37:11). The dynasty came to an end in B.C. 525, when the country was subjugated by Cambyses. Soon afterwards it was organized into a Persian satrapy.

The title of Pharaoh, given to the Egyptian kings, is the Egyptian Per-aa, or "Great House," which may be compared to that of "Sublime Porte." It is found in very early Egyptian texts.

The Egyptian religion was a strange mixture of pantheism and animal worship, the gods being adored in the form of animals. While the educated classes resolved their manifold deities into manifestations of one omnipresent and omnipotent divine power, the lower classes regarded the animals as incarnations of the gods.

Under the Old Empire, Ptah, the Creator, the god of Memphis, was at the head of the Pantheon; afterwards Amon, the god of Thebes, took his place. Amon, like most of the other gods, was identified with Ra, the sun-god of Heliopolis.

The Egyptians believed in a resurrection and future life, as well as in a state of rewards and punishments dependent on our conduct in this world. The judge of the dead was Osiris, who had been slain by Set, the representative of evil, and afterwards restored to life. His death was avenged by his son Horus, whom the Egyptians invoked as their "Redeemer." Osiris and Horus, along with Isis, formed a trinity, who were regarded as representing the sun-god under different forms.

Even in the time of Abraham, Egypt was a flourishing and settled monarchy. Its oldest capital, within the historic period, was Memphis, the ruins of which may still be seen near the Pyramids and the Sphinx. When the Old Empire of Menes came to an end, the seat of empire was shifted to Thebes, some 300 miles farther up the Nile. A short time after that, the Delta was conquered by the Hyksos, or shepherd kings, who fixed their capital at Zoan, the Greek Tanis, now San, on the Tanic arm of the Nile. All this occurred before the time of the new king "which knew not Joseph" (Ex 1:8 ). In later times Egypt was conquered by the Persians (B.C. 525), and by the Greeks under Alexander the Great (B.C. 332), after whom the Ptolemies ruled the country for three centuries. Subsequently it was for a time a province of the Roman Empire; and at last, in A.D. 1517, it fell into the hands of the Turks, of whose empire it still forms nominally a part. Abraham and Sarah went to Egypt in the time of the shepherd kings. The exile of Joseph and the migration of Jacob to "the land of Goshen" occurred about 200 years later. On the death of Solomon, Shishak, king of Egypt, invaded Palestine (1Kings 14:25). He left a list of the cities he conquered.

A number of remarkable clay tablets, discovered at Tell-el-Amarna in Upper Egypt, are the most important historical records ever found in connection with the Bible. They most fully confirm the historical statements of the Book of Joshua, and prove the antiquity of civilization in Syria and Palestine. As the clay in different parts of Palestine differs, it has been found possible by the clay alone to decide where the tablets come from when the name of the writer is lost. The inscriptions are cuneiform, and in the Aramaic language, resembling Assyrian. The writers are Phoenicians, Amorites, and Philistines, but in no instance Hittites, though Hittites are mentioned. The tablets consist of official dispatches and letters, dating from B.C. 1480, addressed to the two Pharaohs, Amenophis III. and IV., the last of this dynasty, from the kings and governors of Phoenicia and Palestine. There occur the names of three kings killed by Joshua, Adoni-zedec, king of Jerusalem, Japhia, king of Lachish (Josh 10:3), and Jabin, king of Hazor (Josh 11:1); also the Hebrews (Abiri) are said to have come from the desert.

The principal prophecies of Scripture regarding Egypt are these, (Isa 19:1etc.; Jer 43:8 -13; 44:30; 46:1etc.; Ezek 29:1 etc.; 30:1etc.; 31:1etc.; 32:1etc.); and it might be easily shown that they have all been remarkably fulfilled. For example, the singular disappearance of Noph (i.e., Memphis) is a fulfilment of (Jer 46:19 ; Ezek 30:13 ).

EBD - Easton's Bible Dictionary