1.  Sedmý syn Jákobův a prvorozený syn Zelfy, děvečky Líe [Gn 30,11 n], bratr Asserův, praotec jednoho z dvanáctera poko­lení Izraelova. Uvedený biblický oddíl vy­kládá toto jméno jako »zástup«, ačkoli výraz sám znamená »štěstěnu«. Srovnej též, že byl sedmý! I spojení jeho s Asserem [Gn 30,13 ] ukazuje na souvislost s nějakým božstvem štěstěny (ve složeninách Bal-gád [Joz 11,17 ; Joz 12,7 ; Joz 13,5 ] a Mag-dal-Gád [Joz 15,37 ]). Jisto je, že G. má tentýž vztah ke jménu Gaddiel (Kral.: Gaddehel [Nu 13,11 ]) jako Dan k Dani­elovi (zkrácenina Gaddiel je Gaddi [Nu 13,12 ]). 

Už od starých dob jméno G. sloužilo nejen k označení území, ale také kmene, který podle [Nu 1,25 ] čítal 45.650 mužů, ač ve zpěvu Debořině toto pokolení není vůbec ani jmenová­no. Ale v nápise t. zv. moabitského kamene [9. stol. př. Kr.] čteme o obyvatelích Galádu jako o mužích Gád. Při rozdělování země žádali spolu s pokolením Rubenovým o při­dělení krajiny východně od Jordánu vzhledem k četným svým stádům, která by tam našla dostatečné pastviny [Nu 32,1 - Nu 32,4 ; Nu 32,20 - Nu 32,36 ]. Bylo jim vyhověno: Gád obdržel polovinu galádské krajiny [Dt 3,12 ], t. j. polovici země ammonitské [Joz 13,24 - Joz 13,28 ], která na jihu začínala u potoka Arnon. Severní hranice nelze určiti, ježto v nynějším znění starozákonních zpráv; sr. [Joz 13,15 n] jsou rozpory. Pravděpodobně hranice severní nebyly stálé. Zdá se, že město Ezebon leželo na pohraniční čáře mezi poko­lením Gád a Ruben. Mojžíš žehná tomuto pokolení pro jeho sta­teč­nost a smysl pro povinnost [Dt 33,20 n]. Bo­jov­ní­­ci z tohoto kmene se připojili k Davidovi v Si­ce­lechu [1Pa 12,8 ]. Za Pekacha, krále izrael­ského, přitáhl assyrský král Tiglatfalazar IV. [2Kr 15,29 ] a odňal mu zemi *Galád, celé Za­jor­dání i velkou část Galilee a lid, t. j. pokolení Ru­­benovo a Gádovo a polovici pokolení Ma­nas­se­sova, odvedl do zajetí [1Pa 5,26 ] assyrského r. 734 [do Chelach a Chabor].

2.  Jméno proroka za dnů Davidových. Nejprve se s ním shledáváme, když vybízí Davida, skrytého na území moabském, k ná­vratu do země judské [1S 22,5 ]; potom dosta­vuje se ke králi po nešťastném sčítání lidu [2S 24,11 - 2S 24,19 ; 1Pa 21,9 - 1Pa 21,19 ] a oznamuje trest Boží, který ho pro to stihne. Podle [2S 24,18 - 2S 24,24 ] ustanovil tento prorok polohu pozdějšího chrámu jerusalemského. Podle [1Pa 29,29 ] na­psal knihu o činech krále Davida a účinkoval jako znalec při zavedení chrámové hudby [2Pa 29,25 ].

3.  Gád, pohanský bůh štěstí, uctívaný ho­sti­nami [také od Židů v zajetí], při nichž kněží na veřejných silnicích obsluhovali modly. V [Iz 65,11 ] ve slovech »strojíte vojsku tomu stůl« vidí mnozí vlastní jméno boha Gád. »Kteříž strojíte stůl Gádovi« přeložil Luther. Druhé božstvo v témž verši jmenované je Meni [Kraličtí: počet]. Snad jde o Jupitera a Venuši. Gád byl uctíván hlavně v Sýrii.

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)