1.  STARÝ ZÁKON

a)   (= z (červené) země vyrobený, tedy pozemšťan nebo ještě doslovněji »zemák«; sr. Edom podle [Gn 25,30 ]), označuje původně kolektivní člověčenstvo, nikoli jednotlivého člověka, jak ostatně vysvítá i ze slovesných tvarů v [Gn 1,26 ]: »Učiňme člověka... ať pa­nuj í«, a [Gn 1,27 ]: »Stvořil Bůh člověka... muže a ženu stvořil je«, [Gn 5,2 ]: »Nazval jméno j e j i c h Adam«. Výraz Adam se vyskytuje ve SZ asi 510 krát a jen v mizivé menšině případů označuje jednotlivce. Podle SZ zjevení patří člo­věk od samého počátku k společenství lidí; jeho vztah k ostatním lidem je Boží stvořitelský řád. »Jediný člověk není žádným člověkem; člověk je člověkem jen ve skupině a jako člen skupiny« [L. Koehler, Theologie des ATs,1936 s.113]. Ve SZ se ztrácí jednotlivec ve společenství [»církvi«], a to i v poměru k Bohu. Starozá­konní postoj velmi výstižně charakterisuje Pavel svým přirovnáním z [1K 12,1 n]: jedinec je údem těla církve. Jako nemůže žít amputovaný úd, tak hyne celý člověk odloučený od církve. Jen Bůh může jedince vyrvat ze společnosti [pro­roky a pod.], ale člověk nemá práva odloučiti se od ostatních sám. Porušuje tím samočinně i svůj vztah k Bohu! Proto na př. Jeremiáš [Jr 15,17 ] i Job [Jb 19,13 - Jb 19,19 ] cítí takovou bolest nad svým osamocením.

O stvoření člověčenstva máme v Gn dvě různé zprávy, a to [Gn 1,1 n; 2,1-4a] a [Gn 2,4 b] nn. Jen ve spojení obou zpráv lze mluviti o Adamovi jako o vlastním jménu. Obě zprávy jsou na pohled tak odlišné, že jsou přičítány různým boho­služebným okruhům: první zpráva neví nic o ráji, pádu člověka, vypuzení z ráje, nic o kletbě práce. Nutno proto zdůraznit, že se obě zprávy doplňují a že teprve ze spojení obou získáme úplný obraz! Člověk je stvořením Božím jako všecko ostatní na světě. Bůh, jeho Stvořitel, dal člověku život a určil jeho způsob života a úkol ve světě. Připravil pro něj všecky nutné podmínky. Člověk má býti pánem pří­rody [Gn 1,26 ,28 ;2,15-19], přitom však trvale závislým na Bohu.

Podle »mladší« t. zv. kněžské zprávy [Gn 1,1 n; 2,1-4a] byl člověk, a to nikoli nějaký jednot­livec, nýbrž pojat všeobecně ve dvojici jako muž a žena, stvořen k *obrazu Božímu [Gn 1,26 - Gn 1,27 ; Gn 5,1 ; Gn 9,6 ]. Tak jako Bůh vládne nad světem, tak mají lidé vládnouti nad zemí [Ž 8,7 ; Gn 1,28 ].

Podle »starší« zprávy [Gn 2,4 b nn] stvořil Bůh člověka z prachu země [Gn 2,7 ]a k prachu, země se zase člověk navrátí [Gn 3,19 ; Ž 90,3 ; 104,29; Ž 146,4 ; Jb 34,15 ]. To znamená, že člověk byl stvořen smrtelný. Podle [Gn 2,23 ] je člověk tělo [maso] a kosti jako ostatní tvorové.

Ale maso je pouze neživá látka, z níž byl člověk stvořen. Aby se stal živoucím tvorem, bylo třeba vdechnouti v jeho chřípě »dchnutí života, aby byl v duši živou« [Gn 2,7 ]. Člověk je tedy maso [tělo], ale Duch Božímu dává »dchnutí« a činí jej tak v duši živou sr.[Iz 2,22 ; 1Kr 17,17 ; Dn 10,17 ]. Člověk je člověkem jen potud, pokud je duší živou. Bůh nedal člověku duši, jež by byla jeho majetkem, takže by s ní mohl dělat, co se mu zlíbí, nýbrž celý člověk je duší živou. Je příznačné, že pro starozákonní představy duše existuje jen ve spojení s tělem. Celý člověk je duší. Tím, že Bůh vdechl »dchnutí« života do prachu-těla, vznikla duše živá. Ve SZ není dualismu tělo-duše jako v řecké filosofii. Duše nemůže žíti bez těla. I ve smrti zůstává obojí spojeno. Na čem spočívá důraz, jest právě to, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu, t. zn. k obecenství s Bohem. A to celý, celá jeho bytost, osobnost. V tomto obecenství záleží život - který je věčný a není nikterak závislý na proměnlivosti hmoty, pro­tože pochází z Boha. Na to myslí i apoštolské vyznání víry článkem o »těla z mrtvých vzkří­šení«, jímž staví hráz hellenistickým spekula­cím, vnikajícím do církve. Naproti tomu bez obecenství s Bohem je člověk fakticky mrtev už v tomto životě! Je třeba naučit se biblicky myslit, abychom tomu porozuměli! X

b)   Podle »starší« zprávy byl A., první z lidské­ho pokolení, se svou ženou Evou postaven do zahrady Eden, aby ji dělal a ostříhal. Bůh s ním uzavřel smlouvu [Gn 2,16 - Gn 2,17 ]. Když ji první lidé přestoupili, byl nad nimi vyřčen ortel smrti, práce byla stižena kletbou, rození dětí se stalo mimořádně bolestné a první lidé byli vyhnáni ze zahrady *Eden [Gn 3,1 n]. A. měl syny Kaina a Ábela, ve 130 letech se mu narodil Set. Zemřel ve stáří 930 let. Je zajímavé, že v nejstarší literatuře sz, zvláště z doby před zajetím babylonským, historie o A. je jen zřídka uváděna. Teprve ve spisech pozdějších nalézáme dosti zmínek o A., kdykoli jde o to nábožensky vysvětliti propast, zející mezi člo­věkem, stvořením a Bohem, Stvořitelem. Také se množí zmínky o ráji, kdykoli jde o vylíčení eschatologické činnosti Boží s Izraelem a jinými národy [Iz 51,3 ; Ez 31,9 ; Ez 31,6 ; Ez 31,18 ; Ez 36,35 ; Jl 2,5 ; Př 3,18 ; Př 11,30 ] atd. N

2.  NOVÝ ZÁKON

NZ uvádí A-a v [1Tm 2,13 - 1Tm 2,14 ], když chce rozvést a biblicky zdůvodnit pokyn apoštolův, patrně kdysi daný z určitých zvláštních důvo­dů [1K 14,34 ], aby si ženy ve shromáždění počínaly mlčelivě: jisté podřízení mužovi, které je tím dáno, je opíráno i o skutečnost, že A. byl stvořen dříve, ale Eva byla dříve svedena a stala se mu příčinou přestoupení.

Hlavní zájem NZ na A. však je orientován jinak. Už [L 3,38 ] jej uvádí na konci vzestupného rodokmenu Ježíše Krista: má se tím patrně naznačit nejen universální dosah spásy Kris­stem přinášené, nýbrž také jeho zvláštní, záro­veň spojující i protikladný [polární, typologický] vztah k Adamovi. To je podrobně rozve­deno [Ř 5,12 -21; 1K 15,44 ; 1K 15,49 ] a je to v pozadí ještě jiných nz oddílů. Proti Adamovi prvnímu stojí poslední, proti zemskému nebeský, proti jen duševnímu [Kral.: »tělesnému«] duchovní, proti počátku a zdroji hříchu a smrti dárce milosti a průkopník života. Oba mají to spo­lečné, že jsou obecnými, universálními osoba­mi, nejen začínajícími, nýbrž shrnujícími celek člověčenstva: první lidstvo hříšné, druhý, totiž Kristus, člověčenstvo nového věku, obec vy­koupených. Odsud třeba chápat, co NZ praví o milosti Kristově, přecházející na jeho lid, o tom, že jsme ospravedlněni v Kristu, vůbec všecky výpovědi o tom, že jsme »v Kristu« [tak jako jsme podle svého starého člověka všichni byli v Adamovi], ano i výpovědi o církvi jako těle Kristově. Tato typologie Adam-Kristus zejména a) vyjadřuje všeobec­nou platnost milosti [Ř 5,1 n]; b) podpírá jistotu zmrtvýchvstání [1K 15,22 ] c) podpírá jistotu, že budeme při zmrtvýchvstání obdařeni du­chovním tělem [1K 15,44 - 1K 15,49 ].

Tento vztah,Krista k Adamovi je i v pozadí mnohých oddílů, kde není výslovně uveden. Velice zřetelné je to tam, kde je Kristus ozna­čen za pravý obraz Boží [2K 4,14 ; Ko 1,15 ] nebo kde je řečeno, že věřící [při křtu] oblékli nové­ho člověka podle obrazu toho, který jej stvořil [Ko 3,10 ], po př. že ponesou obraz Kristův [1K 15,49 ] nebo se mu připodobní [Ř 8,29 ] srov. [2K 3,18 ]. Tu všude je v pozadí [Gn 1,27 ]. Vzpo­mínku na A. však smíme, ano musíme před­pokládat všude, kde se mluví o novém člo­věku [Ef 2,15 ; Ef 4,24 ] nebo o novém stvoření [2K 5,17 ; Ga 6,15 ]; srovn. »novotu života« [Ř 6,3 ], jakož vůbec [Ř 6,1 n] ano i [Ř 7,1 n] a [Ř 8,1 n] není zapome­nuto, co je řečeno [Ř 5,12 -21] o Adamovi a Kristu, starém a novém člověku.

Poněkud jiné použití typologie adamovské je nejspíše ve vypravování o pokušení Páně, zejména [Mk 1,13 ]: kde Adam padl, Ježíš pokušení přemohly a na znamení toho byl se zvěří, čímž se nazna­čuje obnova ráje srov. [Iz 11,6 - Iz 11,8 ; Iz 65,25 ]

3.  Vypravování o prvním člověku není výhradním majetkem Písma sv. Babyloňané, Peršané i Rekové mají podobná vypravování, ale ve všech těchto vypravováních chybí ná­boženské a mravní hledisko. Biblická zpráva o stvoření ukazuje, že

a) člověk je korunou Božího stvořitelského díla,

b) učiněn byl k *obrazu Božímu, má tedy duchovní určení,

c) Bůh vše připravil k jeho šťastnému a radost­nému životu,

d) jeho úkolem je podmaňovati zemi. *Člověk.

Adam 2

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)