[= pán ve smyslu vlastníka, majitele, hospodáře].

1)  Mužské hlavní božstvo semitských národů, zvláště Feničanů a Babyloňanů [pozdější Marduk].

Na nápisech assyrských jest označován jako kníže bohů. Možno míti za to, že byl původně zosobněním plodnosti půdy, jež byla vysvětlována působením božstva, sídlícího v zemi. Později byl ztotožňován s blahodárně působící mocí slunce. V Babylóně býval znázorňován lidskou postavou v královském rouchu. Posvátným zvířetem, zasvěceným tomuto božstvu, býval býk. V nejstarších dobách byl uctíván na pahorcích; tak Moabští se mu klaněli na hoře Fégor [Nu 22,41 ; Nu 25,3 - Nu 25,18 ]; Madiánští a Amalechitští na hoře Oreb a Sinai; Feničané na Karmeli; Kananejští ve vnitrozemí na hoře Hermon. Jménem Bál označovali Kananejští původně každé božstvo přítomné a působící na určitém místě a tam ctěné. Nebylo to tedy jméno vlastní. Byl to prostě mužský plodicí princip. Později však znamenal pána všeho světa zosobněného v slunci. Pojmenování mnohých míst v zemi Kananejské nasvědčuje, jak tam bylo uctívání Bála rozšířeno. Ženský protějšek Bála jako bohyně rození a úrody byla Feničanům Baalis [paní] nebo Ašera či Astarot a Babyloňanům Ištar. Podle [Sd 2,13 ; Sd 6,30 ; 1Kr 16,32 - 1Kr 16,33 ] byly v blízkosti oltářů Bálových vztyčeny i *Ašery jako symbol ženského principu, který v těchto kultech plodnosti přirozeně stál silně v popředí.

Bronzová soška Bála a stéla s Bálem z Ras Šamra (Ugarit) v sev. Sýrii.

Proti Bálovi jako životu nepříznivá životní síla stálo božstvo Moloch, také božstvo slunce, ale zobrazující zhoubné účinky žhavého úpalu. »Bál byl ctěn ve způsobách velmi rozmanitých: V Tyru nazýván Melkart, v Byblu Adonis. Poslední představován jako překrásný jinoch, který byl divokým kancem roztrhán, ale k novému životu opět vzkříšen - obraz to jara, hynoucího vedrem letního slunce, ale opět pravidelně se vracejícího. Melkart bylo původně jméno, pod kterým ctěn Bál v Tyru jakožto domácí bůh a patron města. V čase hromadného zakládání osad z Tyru stal se však ochráncem plavby vůbec a jeho úcta se rozšířila všude, kamkoli na svých cestách pronikli Foenikové« [Kosina, Dějiny světové].

Modloslužba Bálova byla záhy zavlečena mezi Izraelce, což bylo přirozené, protože domorodé obyvatelstvo jej uctívalo po celé zemi. V době soudců byl Bál v Palestině všeobecně uctíván i Izraelem, splynuv v lidové víře s Hospodinem [Sd 2,13 ; Sd 6,28 - Sd 6,32 ]. Za králů se situace namnoze ještě zhoršila. Zvláště Achab pod vlivem své ženy Jezábel, dcery krále sidonského, zaváděl uctívání Bála jako státní kult, zatím co bohoslužbu Hospodinovu potlačoval [1Kr 16,31 - 1Kr 16,33 ; 1Kr 18,19 - 1Kr 18,22 ; 1Kr 19,18 ; 2Kr 10,26 n]. Oltáře Bálovy byly velmi četné [Jr 11,13 ], i na domech a na střechách [Jr 32,29 ]. Rovněž kněží Bálových bylo veliké množství [2Kr 10,19 ] různých hodnostních stupňů [2Kr 10,19 ] a bohoslužebných rouch [2Kr 10,22 ]. Oběti dětí nebyly vzácností [Jr 19,5 ] a pohlavní nevázanost (sodomářství, [1Kr 14,24 ]) doprovázela Bálovu modloslužbu. Obětující kněží tančívali kolem oltáře, bodali se noži, aby se dostali do mystického vytržení a vzbudili pozornost božstva [1Kr 18,26 - 1Kr 18,28 ]. Proti této modloslužbě postavil se neohroženě prorok Eliáš, ale měl jen přechodný úspěch [2Kr 3,2 ]. [Srov. však k bližšímu hodnocení M. Bič: Palestina od pravěku ke křesťanství II. (1949), str. 216n a 219n.].

Teprve po revoluci Jehuově byla služba Bálova v severní říši ná­silně potlačena [2Kr 10,28 ], ale přesto nebylo lze tuto zakořeněnou modloslužbu úplně vypleniti [2Kr 17,16 ]. I v království Judském byla hojně rozšířena a v době kralování Atalie oficiálně podporována [2Pa 21,6 ; 2Pa 22,2 n]. Po její smrti byl chrám Bálův v Jerusalemě zbořen, oltáře srovnány se zemí a kněz Bálův Mátán zabit [2Kr 11,18 ]. Později však byla modloslužba Bálova znovu a znovu zaváděna [Oz 2,8 ; 2Pa 28,2 ; 2Kr 21,3 ; 2Kr 23,4 - 2Kr 23,5 ] přes odpor proroků [Jr 19,4 - Jr 19,5 ]. *Bál Berit.

2) Bál po stránce zeměpisné

Slovo Bál se vyskytuje jako předsloví nebo dosloví u názvů některých míst v Palestině, zejména při hrani­cích Fénicie a u měst s pohanskou modlo­službou. Uvádíme tato místa:

1.  Bála, místo v jižním Judstvu [Joz 15,29 ; Joz 19,3 ; 1Pa 4,29 ].

2.  Bala(h), jiné pojmenování pro Kariatjeha­rim nebo Kariatbál, dobře známé místo, nyní Kuriet el Enab. Je o něm zmínka v [Joz 15,9 - Joz 15,10 ; 1Pa 13,6 ]. V [Joz 15,11 ] je jmenována hora Bála mezi Akaron a Jebnael a v [Joz 15,60 ] Kariatbaal. Zdá se, že Balah bylo původní, kananejské pojmenování toho místa. V [2S 6,2 ] se nazývá Bál Judův.

3.  Baalat, místo v pokolení Dan, jmenované zároveň s Gebbeton a Getremmon a jinými filištínskými městy [Joz 19,44 ]. Šalomoun je opevnil [1Kr 9,18 ; 2Pa 8,6 ].

4.  Balatber [= paní studně], místo v jižní části judské, jež bylo přiděleno pokolení Simeo­novu [Joz 19,8 ]. V [1Pa 4,33 ] se toto místo na­zývá prostě Baal.

5.  Balazor [2S 13,23 ], někde v území Efrai­mově, kde Absolon při stříži ovcí lstivě zabil svého bratra Amnona.

6.  Balgad [Joz 11,17 ; Joz 12,7 ; Joz 13,5 ], v údolí Li­bánském na úpatí hory Hermon. Byla tam bezpochyby svatyně Bála, který měl jméno Gad [= štěstí]. Balgad = Bál štěstěny, nebo Gad je pánem.

7.  Balhamon [Pís 8,11 ], místo, kde měl Ša­lomoun rozsáhlou vinici.

8.  Balhermon [Sd 3,3 ; 1Pa 5,23 ] jest všeobecně pokládáno za horu Hermon anebo svatyni na této hoře. Jest známo, že toto po­hoří má tři jména [Dt 3,9 ] a Balhermon by mohlo býti čtvrté pojmenování, obvyklé mezi fénickými ctiteli Bála. Hora tvořila sz hranici území, přiřčeného polovině kmene Manasse­sova, východně od Jordánu.

9.  Bál Judův, město v Judstvu, totožné s Ka­riatjeharim [2S 6,2 ; 1Pa 13,6 ; Joz 18,14 ]. Sr.2.

10. Balmeon [Nu 32,38 ; 1Pa 5,8 ], amorejské město, přidělené Rubenovi a jím přestavěné; v době proroka Ezechiele [Ez 25,9 ] byla krajina v okolí Balmeon pokládána za zvláště rozkoš­nou. Leželo asi 16 km vzdáleno od Ezebonu.

11. Balot [= majitelky, paní], místo v nejjiž­nější části území Judova [Joz 15,24 ].

12. Bálperazim [2S 5,20 ; 1Pa 14,11 ; Iz 28,21 ] v údolí Refaim, kde David porazil Filištínské tak dokonale, že tu zanechali mnoho svých rytin. N.

13. Balsalisa [2Kr 4,42 ], místo, jehož jméno jasně vyjadřuje jeho kultický charakter. Z něho byly Elizeovi do Galgala přineseny »chleby z prvotin« k potravě příslušníků pro­rocké školy. Velmi pravděpodobně je v nej­užším vztahu k jinak neznámé »zemi Salisa« [1S 9,4 ], jíž prochází Saul cestou do bezejmen­ného města k Samuelovi. B.

14. Baltamar [Sd 20,33 ], místo poblíž Gabaa Benjaminských. Palma [tamar], kde bydlela Debora [Sd 4,5 ], byla někde v této krajině. Je nasnadě domněnka, že to bylo Baltamar.

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)