hlavní město Sýrie, ležící v rozkošné poloze na vých. úpatí Antilibánu, v širokém, velmi úrodném údolí, nedaleko hranic pouště. Řeka Barada, starozákonní Abana a její přítoky jsou skutečně »lepší než všecky řeky izraelské« [2Kr 5,12 ], proměňujíce okolí města v »zahradu Boží«, jak o tom pějí arabští básníci. Morušové háje krášlí město i jeho okolí. Tři velké obchodní cesty vycházejí z Damašku: jedna vede směrem jz ke Středo­zemnímu moři a po pobřeží do Egypta; druhá jde na jih do Arábie; třetí křižuje poušť směrem k Bagdadu. Josefus Flavius má za to, že město založil Az, syn Arama, pravnuka Semova. První historická zmínka o D. pochází z doby bojů mezi Hetity a Egyptem o nadvládu nad D., v nichž Ramses II. zvítězil. Písmo nám vypráví o Abrahamovi [Gn 14,15 ], jehož hos­podář Eliezer byl damašský rodák [Gn 15,2 ], jak honil Chedorlaomera a pronásledoval jej až do Choba, které leží nalevo od D. Když se Izraelci začali usazovat v Palestině, počal se i D. osamostatňovat a stal se středem krá­lovství [syrského].

Z doby Davidovy se dovídáme, že Syrští od Damašku přišli na pomoc králi Hadade­zerovi ze Soba proti Izraelovi [2S 8,5 ]. Ale marně; byli poraženi. 22.000 jich padlo, ostatní se stali poplatnými Davidovi [2S 8,6 ; 1Pa 18,5 n], který D. »osadil stráží«. Po smrti Davi­dově Rázon se zmocnil D. Byl protivníkem Izraelovým po všecky dny Šalomounovy [1Kr 11,23 - 1Kr 11,25 ]. Benadad, vnuk protivníka Davido­va, spojil se s Bázou, králem izraelským, proti Azovi, králi judskému [1Kr 15,18 ; 2Pa 16,2 ]; potom však, byv uplacen, spojil se zase s Azou proti Bázovi [1Kr 15,20 ]. Jeho syn a nástupce Barhadad - tak se prý totiž podle některých nápisů správně jmenoval, [v bibli Benadad II] - byl od Achaba dvakrát poražen [1Kr 20,1 n] a musel dát svolení ke zřízení obchodních ulic izraelských [bazarů] v Damašku [1Kr 20,34 ]. Po třech letech, spojiv se s Jozafatem, králem judským [1Kr 22,1 - 1Kr 22,4 ], vytáhl Achab proti Rámot-Galád, které bylo v moci syrské; byl však poražen a v bitvě zahynul. Tato porážka povzbudila Syrské k ofensivě; jejich tlupy pus­tošily zemi izraelskou. Přitáhly znovu k Sa­maří, ale jejich podnik byl divuplným způso­bem zmařen [2Kr 6,24 ; 2Kr 7,6 - 2Kr 7,7 ]. Zatím však na východě vzrůstala říše assyrská. Sýrie byla z počátku hrází proti Assyrii. Avšak na žádost judského krále Achaza, který se cítil ohrožován Rezinem, králem damašským, mocný assyrský král Tiglatfalazar IV. dobyl D. r. 732 př. Kr., učinil z něho hlavní město provincie assyrské, jemu poplatné, velkou část jeho obyvatel od­vedl do zajetí v Kir [Iz 7,1 n; 8,1-6; Am 1,3 - Am 1,5 ] a krále Rezína popravil [2Kr 16,7 - 2Kr 16,9 ]. Ne­trvalo však dlouho a D. se zase vzpamatoval a stavebně pozvedl [Ez 27,18 ]. Vláda nad D. postupně přešla na Chaldejské, Peršany, ma­kedonské Řeky - za nich se stal D. jedním z měst Krajiny desíti měst [Dekapolis], r. 63 př. Kr. na Římany, potom na Araby a Turky.

D. byl a je dosud znamenitým obchodním městem. V době nz bylo v D. několik synagog [Sk 9,2 ]. Také křesťanství se zde brzy rozšířilo [Sk 9,5 n; 9,22; 26,12-20; Ga 1,17 ; 2K 11,32 n]. Tarsenský Saul zde bydlel v ulici Přímé [Sk 9,11 ], která je podnes cizincům ukazována; je to asi 2 km dlouhá hlavní silnice s krásným podloubím, zdobeným korintskými sloupy. I místo na městské zdi, odkud byl apoštol Pavel spuštěn, aby unikl židovským úkladům [Sk 9,25 ; 2K 11,32 ; Ga 1,17 ], bývá ukazováno poutníkům. Po vyvrácení Jerusalema r. 70 po Kr. se v D. setkáváme se sektářskou židovskou obcí, o jejímž původu není nic známo. »Přímo v městě nebo v okolí měla dokonce chrám, mikdáš, a v dochovaných písemných památkách se výslovně uvádějí též oltáře, oběti, aharó­novští kněží a levijci« [Bič 1,144; III. 338n].

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)