*Řekové.

1.  a) Jméno, sídliště

         Jméno Ř-ové je odvozeno z latin­ského Graeci, jímž Římané označovali národ, který sám sebe nazýval Helleny [Hellénes] a který již ode dávna obýval v jižní                 části Bal­kánského poloostrova, na Egejských ostrovech a na západním pobřeží Malé Asie. Zeměpisná roztříštěnost jejich sídlišť působila k tomu, že Ř-ové                     zůstali dlouho nejen rozděleni na mnoho nářečí a kmenů, nýbrž i rozdrobeni na množství drobných politických celků. Typic­kým řeckým státním útvarem zvláště v           klasic­kém V. století před Kr. byla t. zv. polis, nezá­vislá městská obec, zahrnující ovšem vždy též okolní zemědělské oblasti, ale nepřesahující zpravidla rozměry,             které bychom podle dnešních měřítek nazvali okresními. Na druhé straně blízkost moře umožňovala živé styky řeckých obcí a oblastí a vyzývala k výpravám do             vzdálených končin. To umožnilo, aby se přebytek obyvatelstva země nepříliš úrodné postupně usazoval v cizích krajích, takže už kolem r. 500 př. Kr. byly břehy             nejen Středozemního, nýbrž i Černého moře posety desít­kami řeckých obcí. Zejména jižní Itálie a Sici-lie byly do velké míry pořečtěny.

         Pojítkem těchto roztroušených a o vlastní svéprávnost a svéráznost usilujících obcí byl v prvé řadě jazyk, sice rozrůzněný na mnoho nářečí, ale vzájemně                       srozumitelný. Na jeho základě se u Hellenů vytvořilo jasné a pevné vědomí sounáležitosti a společné odlišnosti od cizinců, kteří byli nazýváni barbary, což                       pů­vodně znamenalo žvatlalové, t. j. lidé mluvící nesrozumitelným jazykem. Později však toto slovo vyjadřovalo i přesvědčení, že Helleni rázem svého pospolitého           života a svou vzděla­ností dosáhli mimořádné úrovně, která převy­šovala ostatní národy. Sounáležitost řeckých kmenů a obcí byla postupem doby vyjadřována a             upevňována také některými společnými insti­tucemi, z nichž nejvýznamnější byla jednak Apollonova svatyně v Delfách, k níž s uctivostí vzhlíželi všichni Řekové,             jednak slavné olym­pijské hry. Společné bylo také dědictví slav­ných básní Homérových [Ilias, Odysseia], které v idealisujícím světle líčily společnou hrdinskou                 minulost řeckých kmenů a které pomáhaly utvářet společný způsob životního nazírání.                                                                                                                         

   b)  Klasická řecká doba a hlavní rysy její kultury

        Řecká společnost se ovšem svým pod­statným rázem nevymykala z rámce soudo­bých starověkých společností. Byla založena jako ony na zřízení otrokářském a            na ostrém protikladu svobodných a otroků. Otrocká práce byla základem celé hmotné civilisace, z ní čerpal blahobyt panských vrstev a z ní žily i výtvory kulturní.            V starší době byla nadto i neotrocká část společnosti ustavena monar­chicky a aristokraticky, jak se to odráží ze­jména v básních homérských. Později byly mnohé          obce ovládány t. zv. tyrany, t. j. despo­tickými vládci. Kolem r. 500 však v některých obcích došlo ke svržení tyranid a k oslabení vlivu aristokratických vrstev, takže          se ustavilo to, čemu říkáme otrokářská demokracie, t. j. zřízení, v němž svobodní [neotročtí] občané měli rovná politická práva a pozoruhodnou míru možností                skutečně spolurozhodovat o ve­řejných věcech. Nejdále tento vývoj pokročil v *Athénách, významném městském státě leží­cím na důležitém středisku námořní                dopravy řecké. Za těžkého ohrožení celého Řecka ná­porem perské velmoci v letech 490-479 se Athény staly jedním z hlavních organisátorů společného a                      nakonec úspěšného odporu.

Athénské zlaté peníze. Na líci bohyně Pallas Athéna, na rubu znak města, sova. První je z archaické doby, druhý z doby Periklovy.

        V dalších desetiletích se pokoušely Řecko trvale sjednotit pod svou nadvládou. To se jim nepodařilo, neboť narazily na odpor jiné mocné řecké obce,                              aristokratické Sparty.

        V dlouhé válce t. zv. peloponneské [431-404] byly nesmírně vyčerpány síly obou soupeřů, ano celého Řecka. Svobodné zřízení Athén i řady jiných obcí bylo však          uchováno, a po celé V. století Athény měly nepochybné vedení celého řeckého světa po stránce kulturní.

        K této době už ve starověku vzhlíželi Ře­kové jako ke kulturně nejslavnější, později se vžilo nazývati tuto dobu a kulturu klasickou. Byla ovšem podmíněna                      uvedeným již společenským zřízením. I největší výtvory řeckého myšlení a umění z velké části vyjadřovaly panský životní názor, na př. namnoze pohr­davý názor            na otroky. Mnozí velcí řečtí mysli­telé hájili přímo nebo nepřímo otrokářské zří­zení. Ale v tomto rámci umožnila vnitřní svo-bodnost vedoucích obcí a také ovšem              nevelkost a odtud plynoucí přehlednost řeckých měst­ských států vznik ovzduší přejícího kulturnímu tvoření a hledání. Za těchto podmínek vznikla bohatě                        rozvětvená, životně tvůrčí a uvědoměle propracovaná vzdělanost, která nově přetvá­řela i podněty přejímané od jiných národů. Už ve starověku byla řecká kultura          považo­vána za zjev zcela mimořádný, a potom po mnohá staletí, až do novověku, byla jedním z nejpůsobivějších proudů, které utvářely ráz celé evropské kultury.

        Předním znakem klasické řecké vzdělanosti byla rozumová kritičnost, v té podobě ve světě dosud neznámá. Podívat se na svět i na lidský život nově a bez                    předsudků, podrobovat přezkoumávání ustálené názory a obyčeje a na základě tohoto kritického odstupu utvářet jak životní názor, tak praxi osobní i                                společenskou bylo základní snahou řeckého myšlení od po­čátků soustavného přírodovědného poznání v maloasijských řeckých [iónských] městech přes velké              filosofy athénské v V. a IV. stol. [Sokrates, Platon, Aristoteles] až po filosofy a vědce pozdějších hellenistických století. Tato kritičnost měla ovšem i svá úskalí a              své meze. Tak zvaní sofisté V. století docházeli někdy až k všeobecné skepsi o možnosti jakéhokoli po­znánía narušovali platnost závazků, bez nichž se neobejde          žádná lidská pospolitost. Vážní myslitelé [Sokrates] vedli těžký a ne ve všem úspěšný zápas proti podobným rozkladným tendencím, které i později častěji                      oživovaly. Mezí řecké kritičnosti bylo to, že si s dostateč­ným důrazem nepředkládala otázku, zda kri­tický zkoumatel má při sobě všecky osobní a mravní                          předpoklady k ovládnutí poslední pravdy. Přes tyto nedostatky je nepochybné, že v rozumové kritičnosti je trvalý příspěvek řecké klasické doby světové                          vzdělanosti. Jiným důle­žitým znakem řecké kultury byla mimořádná schopnost uměleckého vidění a tvoření, uplatňovaná jak v umění výtvarném [jedinečné řecké          stavitelství a sochařství!], tak v poesii. V ní vedle homérského eposu a vedle bohatého lyrického básnictví mají zvláštní význam velcí athénští dramatikové V.                  století [Aischylos, Sofokles, Euripides], kteří vyjádřili mohutným způsobem některé z nejhlubších otázek lid­ského údělu. I v této umělecké stránce řecké kultury se          projevuje uvědomělost, s níž se člověk staví ke skutečnosti, aby ji poznával, zvládal i přetvářel. Vše vybízí ke srovnání s jinou starověkou kritikou pouhého                      tradičního setrvávání v neuvědomělém mythickém [báje­slovném] světě, totiž se starozákonní kritikou pohanského modlářství, podnikanou z předpo­kladu víry v              nepodmíněnou svrchovanost Hospodinovu. Předpoklady i způsoby jsou tu velice odlišné od řeckých, ale výsledkem je kri­tika ještě radikálnější, protože zasahuje            sám kořen lidské bytosti. To však nic nemění na neobyčejné a ve vědeckém a uměleckém ohledu jedinečné výši řecké kultury. Výrazem toho bylo, že protiklad              Hellenů a barbarů přestal být pouhým označením kmenové a jazykové rozličnosti a stal se výrazem řeckého kulturního sebevědomí. Barbaři v očích Řeků byli ne          sice prostě nevzdělanci ve smyslu jakéhosi divošství [vždyť k nim patřily i nejvzdělanější ná­rody starého Orientu, na př. Egypťané a Per-šané], přece však lidé,              kteří nedosáhli pravého uvědomění, zůstávajíce v zajetí předsudků, ne-přezkoumaných bájí a donucujících tradic a ovšem i despotických vlád a společenských              soustav. Přitom arci Rekové takřka vesměs zapomínali, že i jejich vzdělanost je založena na nesvobodě a bezprávnosti otrockých zástu­pů, vyloučených ze                    svéprávné účasti na slávě řecké kultury. V tom se nejzřetelněji ukazuje mez řecké kritičnosti a ovšem dobová podmí­něnost celé klasické kultury.                                     

   c)  Hellenismus

        Sjednocení, k němuž Řecko v klasické době ze svých svobodných sil nedospělo, při­nesla mu vnější moc makedonského království, které dosud stálo jen na                  samém okraji řecké národní a kulturní pospolitosti [sr. *Macedo­nie]. Král Filip II. Makedonský vnutil řeckým obcím r. 338, aby se sjednotily v t. zv. korintský spolek          a aby uzavřely spojenectví s Makedonií. Po jeho smrti zahájil jeho mladý nástupce *Alexander velké válečné tažení proti tradič­nímu nepříteli Řecka, perské říši,              které podnikl také jménem korintského spolku a za účasti řeckých spolkových vojenských oddílů. Úspěch tažení byl až závratný. V několika letech Alexander                  dobyl Malou Asii, Sýrii, Egypt, Mesopotamii, Persii a další východní krajiny i s poříčím Indu. Utvořil tím předpoklady pro zcela nové období řeckých dějin, neboť              vy­tvořil rozsáhlou říši mnoha národů starých kul­turních tradic, v níž měl řecký živel míti ve­doucí místo a řecká vzdělanost býti základem kulturního sjednocení. Do          celé této oblasti se postupně stěhovalo mnoho Makedonců i Řeků, kteří se usazovali v nově zakládaných městech řeckého typu, z nichž nejvýznamnější byla                Alexandrie v Egyptě. Alexander si patrně věc představoval tak, že si řecký živel sice mocen­skou i kulturní převahou udrží vedení, že se však neuzavře před                    podrobenými národy, ný­brž s nimi postupně sroste a vytvoří tak jako předpoklad pro plné a trvalé sjednocení říše jednotnou civilisaci, která by svým jazykem i                základním rázem byla řecká, do níž by však byly vneseny nejhodnotnější prvky starých vý­chodních kulturních tradic. Po Alexandrově brzké smrti [323] se však                jeho říše zanedlouho rozpadla na několik samostatných celků, z nichž nejdůležitější bylo království Ptolema-jovců v Egyptě a říše Seleukovců, ovládající většinu            Malé Asie, Sýrii, Babylonii a další vý­chodní končiny. Tyto nástupnické státy, ovlá­dané dynastiemi založenými vynikajícími Ale­xandrovými vojevůdci, pokračovaly v          podpoře kolonisace řeckého obyvatelstva a zakládaly pro ně další nová řecká města, z nichž zvláštní význam měly Seleukie na Tigridu v Babylonii a Antiochie na          Orontu v Sýrii. Řecký vlád­noucí živel se však zejména v Egyptě se znač­nou výlučností odděloval od podrobeného do­mácího obyvatelstva, obávaje se asi, aby při          své poměrné nepočetnosti neztratil národní svéráz rozplynutím v cizím moři. Pořečťovací proces byl tím poněkud bržděn, nebyl však za­staven. V seleukovské                asijské oblasti měla většina měst (i staršího původu) zcela řecký ráz, kdežto v egyptské Alexandrii žili Řekové, Egypťané a Židé vedle sebe ve zvláštních čtvrtích.          Venkov zůstával dlouho a v podstatě natrvalo nepořečtěn, jak je doloženo na př. i zmínkou o lykaonitském jazyku v maloasijské Lystře Sk 14, 11. Řečtina se však          stala v celé oblasti nástupnických států společným doroz­umívacím jazykem a ovšem také nositelem po­kračujícího myšlenkového, náboženského a obecně                    kulturního ovlivňování a míšení. I tam, kde se domácí jazyky trvale držely, byli vzdě­lanější lidé a při nejmenším takřka všichni oby­vatelé měst dvojjazyční. Tento              dlouhodobý proces pořečťování nazýváme hellenisací; pro nově vznikající kulturu řeckého základu, avšak s mnohými prvky starých neřeckých civilisaci, se v                  novodobém odborném názvosloví vžil název hellenismus, doba poalexandrovská je známa jako hellenistická.

        Ve srovnání s klasickou dobou se hellenistická kultura někdy chápe jako úpadková. Ne­měla vskutku té zvláštní svěžesti a prosté mo­numentálnosti, která byla                znakem základních výbojů řeckého kritického ducha a prvotních výtvorů řecké umělecké tvořivosti. Vyznačo­vala se však nejen velkým rozvojem odborného                    vědeckého poznání, nýbrž i zřejmým zjemně­ním, i když také zkomplikováním tvořivosti ze­jména výtvarnické. Dojem úpadku snad už ve starověku vznikl hlavně s          hlediska původního starého Řecka, které opravdu upadalo jednak v důsledku velkého vystěhovalectví, jednak řadou dějinných pohrom, z nichž první byl pustošivý          vpád Keltů kolem r. 280. I v kultur­ním ohledu měly Athény významné soupeře na př. v egyptské Alexandrii nebo v maloasijském Pergamu, i když zcela neztratily            věhlas ma­teřského střediska řecké vzdělanosti.

        Největší slabinou hellenistické kultury bylo, že vrstva, která ji nesla, byla poměrně malou společenskou skupinou pánů žijících z otrocké práce - to bylo ve                      starověku pravidlem - a nadto zůstala i v národním ohledu oddělena od mnohem početnějšího domácího obyvatel­stva, jež nestačila asimilovat a u něhož aspoň v          některých krajích narážela na tuhý odpor. Už před r. 200 př. Kr. se jasně projevil rostoucí odpor egyptského živlu, jemuž ptolemajští vládcové musili činit důležité            ústupky, a po r. 168 propukla otevřená a úspěšná vzpoura Židů proti pokusu Seleukovce *Antiocha IV. násilím uspíšit hellenisaci [viz *Makkabejští]. Zároveň se              oblast hellenistické civilisace začala i zeměpisně zmenšovat, neboť seleukovská říše postupně podléhala útokům znovu zmohutně-lých zahraničních orientálních          národů, z nichž nejmocnější byli Parthové, až byla posléze omezena na nevelkou oblast v podstatě syr­skou. Nakonec spolu s ostatními hellenistickými státy                  podlehla velmocenskému náporu říše *římské, jejíž expanse v těchto končinách byla v podstatě skončena před polovinou I. století př. Kr. Některé události této                expanse byly pro řecký svět velkou pohromou; stačí vzpomenout vyvrácení *Korintu r. 146 nebo dlouhé a ničivé války s pontským králem Mithridatem v první                  polovině I. stol. před Kr. Římané se však po dosaženém vítězství nepokoušeli vy­tlačit řecký živel, jazyk a kulturní typ z rozho­dujícího postavení ve svých                        východních pro­vinciích. Naopak, řecký jazyk a řecký duch pro­nikal i do římského světa, a to jak stěhováním Řeků a hellenisovaných orientálců do západ­ních                  končin říše, zejména do Říma, tak kul­turním působením na vzdělané vrstvy samých Římanů, pro něž se řečtina stávala takřka dru­hým mateřským jazykem. Také          v běžné správ­ní praxi užívala římská státní moc ve východ­ních provinciích řeckého jazyka, i když latina měla čestné místo v oficiálních projevech a byla v jistém            smyslu vnitřní úřední řečí. Římská nadvláda tak nezničila, nýbrž naopak podchy­tila a upevnila na mnoho století převahu řec­kého živlu ve východním Středomoří,            takže o prvních stoletích našeho letopočtu lze mluvit jako o době hellenisticko-římské. Řecký ráz této oblasti, zasahující, jak už řečeno, i daleko na západ,                      zejména do samého Říma, byl při nejmenším po vnější stránce důležitým před­pokladem prvokřesťanské misie. Tento řecký ráz byl ve větší části oné oblasti                    ukončen teprve náporem mohamedánských Arabů v VII. sto­letí po Kr., trval tedy celkem celé tisíciletí.                                                                                                           

   d)  Řecké náboženství

        Řecké náboženství klasické doby se na pohled zcela podobalo jiným polytheistickým [mnohobožským] náboženstvím starověku, li­šilo se však přece významnými          rysy od soudo­bých orientálních kultů. Důležitým rozdílem bylo, že sice i v Řecku byli pro poctu bohům, konanou jako všude ve starověku jménem celé obce,                  ustanovováni zvláštní funkcionáři zvaní kněžími, netvořili však zvláštní pevně semknutý a mocný společenský stav, nýbrž byli zpravidla vybíráni z prostých, byť              významných občanů. Po stránce představ se řecké náboženství vyzna­čovalo výrazným anthropomorfismem, t. j. bohové byli pojímáni jako idealisované lidské                postavy. Někteří řečtí spisovatelé v tom viděli výraz nadřazenosti nad barbarské národy, které často ctily bohy v podobě zvířecí [t. zv. theriomorfismus, příznačný            zvláště pro Egypt.] Řecký anthropomorfismus se zvláště jasně pro­jevoval jednak v kultickém výtvarném umění, které zobrazovalo bohy jako lidi mimořádné síly,              důstojnosti a krásy, jednak v básních Homérových, které líčíce jednání bohů přičítají jim lidské pohnutky, úvahy, city a také slabosti, vášně, omyly. Není snadno              říci, zda to vše je u Homéra projevem jakéhosi naivního nazí­rání upřímně oddaného bohům, či jde-li tu snad už o vědomé zlidšťování s ironickým spod­ním tónem,          jinak řečeno není-li zde snad už projev počínající kritiky běžného náboženství. Jisté je, že v pozdější době byl homérský obraz bohů podrobován velice kritickým            úvahám právě pro ony příliš lidské rysy bohům přičí­tané, a že tak nepřímo přispěl ke vzniku řecké náboženské skepse, o níž se zmíníme v dalším výkladu.

        V kladném smyslu přispěly Homérovy básně k tomu, aby se u všech Řeků vžily společné základní náboženské představy. Podle Homéra tvoří hlavní bohové a              bohyně rozmanitou a rozrůzněnou, někdy znesvářenou, ale v důleži­tých věcech jednotnou pospolitost, jejíž sídlo je na hoře Olympu. Je to takřka božská obdoba            pozemské řecké obce [polis]. Celá tato božská pospolitost je ovšem nadřazena nad pozemšťa­ny a odlišena od nich svou mnohem větší mocí a zejména                        nesmrtelností, přitom však spolu s nimi, ano i spolu s přírodou tvoří jednotný svět [kosmos], jsouc jeho nejvyšší složkou. Hlavou božské pospolitosti je Zeus [2.              pád Dia], »otec bohů i lidí«, nejmocnější bůh, vlád­ce nebes, ochránce vesmírného řádu. Jeho manželkou a spoluvládkyní je Héra, ochránkyně manželství. Diova            autorita je veliká, nikoli však absolutní, protože vedle něho jsou ostatní bohové, kteří jsou mu sice podřízeni [a mnozí z nich jsou označováni za jeho přímé syny a          dcery], mají však své zvláštní obory působ­nosti a svou vlastní vůli. Můžeme uvést jen některé z nich: Apollon, bůh slunce, prostředkovatel věšteb, působce                    uměleckého tvoření; Pallas Athéné, panenská bohyně vzešlá z Diovy hlavy, ochránkyně válečníků, zosobnění mou­drosti, zvláštní patronka města Athén; Afro-dité,          bohyně krásy a lásky; Artemis božská lovkyně; Hermes, posel bohů, a celá řada dal­ších vyšších božských postav. Nadto každému významnému přírodnímu i                  dějinnému jevu, každé životní funkci a situaci, ano i každé abstraktní myšlence mohla být přiřazena zvláštní nižší božská postava, která bdí nad příslušným                    oborem skutečnosti, po případě je jeho zosobněním.

        Tu se podává otázka, do jaké míry jsou tyto v zásadě nespočetné božské postavy opravdu bohy v plném vážném slova smyslu. Nejde tu jen o zosobnění nebo              dokonce jen o symboly nekonečné rozmanitosti přírodní, životní i spo­lečenské skutečnosti? Není ono zosobnění této skutečnosti božskými postavami jen                        výrazem  toho, že se za vší rozmanitostí skrývá táž zá­kladní tajemná podstata, která se projevuje tisícerými podobami, ale je přitom v hloubce stále stejná, jsouc            sama jediným prayým bož­stvem? V nové době mnozí vykladači řeckého náboženství odpovídali na podobné otázky kladně, což znamená, že řecký polytheismus          pokládali vlastně jen za obrazný výraz pantheistického názoru [vše, co jest, je ve své nej­hlubší podstatě božské]. Už ve starověku mnozí směřovali k podobným            myšlenkám, i když je vyjadřovali poněkud jinak. Projevem těchto tendencí byl na př. obyčej nazývati božským všecko, co je silné, krásné, vznešené, co převy­šuje          normál a průměr. Tu se božskost stávala jen přívlastkem vynikajících zjevů a možností tohoto světa. V něčem je s tím spřízněno pře­svědčení jiného arci původu,            že nade vším jsoucnem vládnou zákony odvěkého spravedli­vého řádu, jež bohové uplatňují v lidském ži­votě, sami jim jsouce podrobeni. S tím souvisí představa            neuniknutelného osudu, stíhajícího člověka, i myšlenka nutné odplaty i za nechtě­ná provinění, což je mohutně vyjádřeno v díle starších tragických básníků. I v                těchto názo­rech se objevuje představa, že nejhlubší základ jsoucna je skutečnost stojící nad bohy, jejímiž oni jsou jen vyjádřením nebo nástrojem.

        V podobných pantheisujících tendencích byl zahrnut kritický vztah k běžným před­stavám o bozích, i když bylo také možno pan-theistickými myšlenkami                          ospravedlňovat tra­diční kult jako nedokonalý ovšem, přece však užitečný symbol nevystižitelné a nevyjadřitelné božské skutečnosti. V tomto smyslu se k                        před­stavám o bozích kladně stavěla i vlivná filoso­fická škola doby hellenistické, *stoikové. V řec­kém světě byla však pronášena i kritika radi­kálnější. Sofisté                    V. století namnoze dospěli k úplné skepsi, která proniká také dramaty Euripidovými. Na prahu doby hellenistické filosof *Epikuros nepopíral sice existenci bohů,              tvrdil však, že se nikterak nestarají o pozemský svět a vůbec do něho nezasahují. Tím popřel vážný smysl jakékoli bohopocty. Proti podob­ným závěrům se bránila          i řecká společnost, která jinak byla ve věci náboženských představ a názorů velice snášelivá. Chránila však kult, který vyjadřoval a upevňoval jednotu obce. Proto          necelé století před Epikurem byl Sokrates odsouzen k smrti pro obvinění, že prý popírá bohy, které obec uznává. Epikuros a jeho žáci si ovšem počínali                          nevýbojně, šíříce své názory hlavně mezi úzkým kruhem vzdělanců; proto nebylo podnětů k podobně ostrým zákrokům proti nim.

        Tradiční řecký kult ovšem pokračoval i v době hellenistické bez vnějšího přerušení a viditelného úpadku. Řekové poalexandrovské doby všude ve svých nových              domovech zřizo­vali chrámy hlavních olympských bohů a pe­čovali o jejich pravidelnou a důstojnou poctu. Hellenističtí vladaři tyto kulty všemožně pod­porovali a              někdy - jako v Jerusalemě před r. 168 - i násilím zaváděli. Jinak ovšem bylo v polytheistické ideologii dosti místa i pro uznání starých orientálních kultů. Zejména v          Egyptě byla pečlivě uchovávána starobylá bohopocta - vždyť už sám Alexander se poklonil ve slavné svatyni v libyjské poušti [v dneš­ní oase Šiva] a přijal od                  tamních kněží prohlá­šení za syna egyptského boha Ammona. Právě v náboženském ohledu docházelo v hellenis­tické době k nejživější vzájemné výměně                      řeckých  a orientálních myšlenek a představ: nazý­váme toto náboženské míšení synkretismem. Jeho nejjednodušším výrazem bylo přesvěd­čení, že bohové v                rozličných zemích různě na­zývaní se liší právě jen jménem, ve skutečnosti jsou však totožní. Proto byla orientální božstva často nazývána jmény olympských                bohů; ostatně i bohové římští byli ztotožňováni s řec­kými. Takovým synkretistickým božstvem byla i efezská Artemis, o níž se mluví ve Sk 19,24 nn [Kraličtí ji                    nazývají latinským jménem *Diana]; ve skutečnosti to byla stará maloasijská bohyně.

        Jistě že mnozí lidé se těchto oficiálních kultů účastnili s větší či menší měrou nábožen­ské opravdovosti. Přesto mnoho známek na­svědčuje tomu, že jimi nebyly              uspokojovány hlubší potřeby ani po stránce myšlenkové, ani po stránce citové a mravní. Dokladem toho je i to, že někteří vzdělanci hájili tradiční nábo­ženství jen          z oportunistického hlediska poli­tické účelnosti. Ale i u prostého lidu se v oné době objevuje jakési náboženské vakuum, které je naplňováno rozmanitými způsoby.          Jedním z nich je velice rozšířená víra v osud či Štěs­těnu [řec. Tyché, lat. Fortuna]. Představou zdánlivě náboženskou je tu vyjádřen nenábo­ženský, skeptický                  pocit, že život je zcela náhod­ný a bez posledního smyslu. Jiným dokladem téhož stavu věcí je značný úspěch kultu vladařů v hellenistické době. Byl zajisté jednak          dílem politické záměrnosti a účelnosti, jednak dědictvím po staroorientálním uctívání božných králů, třebaže je stále velice sporné,do jaké míry opravdu přímo                navazuje na orien­tální zbožňování panovníků. Jisté však je, že nepopiratelná úspěšnost tohoto politického kultu, který měl později pokračování v uctí­vání                        římských *císařů, byla myslitelná jen za jistého duchovního rozpoložení, jímž byla právě ona skeptická prázdnota ve vztahu k tra­dičním bohům. Ve srovnání s                nejistotou o nich byly úspěch, moc a sláva vladařů zřej­mými skutečnostmi. Při zmíněném již obyčeji nazývati všecko silné a velkolepé božským vy­padalo                        označení vladařů za božské docela při­jatelně. S tohoto hlediska se hellenistický kult vladařů jeví jako uctívání holého úspěchu a moci a je tedy spíše projevem                náboženské skepse a prázdnoty než jevem vskutku náboženským.

        Šíření skeptických myšlenek neznamenalo, že by nutně a obecně vzrůstala skutečná osvícenost. Naopak, v hellenistické době se houžev­natě držely, ano snad              ještě upevňovaly názory a praktiky, které se svého kritického hlediska nazveme pověrečnými. I zmíněná víra v Štěstěnu měla při sobě pověrečné motivy. Vůbec            se mnoho věřilo v dobrá a zlá znamení, ve věštby, v magické [kouzelné] formule a obřady. Tyto představy byly živé i v klasic­kém Řecku a odolávaly skeptické                náladě snad lépe než vlastní víra v bohy. Vždyť i Alexander na svém slavném tažení věnoval stále velkou pozornost věštbám a znamením. Novou oporu a                      potravu dostaly tyto představy ve vlivech orientálních náboženství. Babylonská víra v hvězdná božstva a odtud vycházející oficiální státní hvězdopravectví byly v            hellenistické době s řeckou myšlenkovou soustavností zpra­covány v t. zv. astrologii, jejíž úspěch byl výra­zem hluboko zakořeněného přesvědčení o osu­dovosti,              kterou svou silou nemůže změniti člověk, ale vlastně ani bůh, kterou však snad lze odhalit věštbou anebo i ovlivnit magií. Fatalismus a magie jsou totiž jen                      zdánlivě v rozpo­ru, ve skutečnosti vždy spolu úzce souvisely. Také na magii působila orientální náboženství aspoň v tom smyslu, že co největší počet jmen                    orientálních bohů byl pojímán do dlouhých seznamů božských mocností, jichž se kouzelné formule dovolávaly; vždyť se v nich objevovalo i zkomolené jméno                Hospodinovo [Iae a pod.] a později i jméno Ježíšovo. Lze snad říci, že věštectví a magie jsou nejnižší úrovní hellenis­tického synkretismu. Pozoruhodné však je,              že tyto pověrečné názory hájili a odůvodňovali i mnozí vzdělanci. Zejména *stoikové t. zv. středního období [Poseidonios na rozhraní II. a I. stol. př. Kr.] zařazovali          astrologii do svého systému učením, že celý kosmos je pro­niknut a držen tajemnou solidaritou [sym­pathií] a že velkému hvězdnému světu [makro­kosmu]                        odpovídá malý svět [mikrokosmos] lidský, jehož osudy je možno vyčíst v makro­kosmu, t. j. ve hvězdách. Tak bylo podáno soustavné zpracování a odůvodnění                astrolo­gické pověry, které velice působilo ještě na počátku novověku [v době renesanční]. Podobná zdůvodňování byla někdy podávána i pro praktiky magické.              Vůči pověrám se s důsled­nou kritičností stavěla jen malá část hellenis-tických vzdělanců, hlavně škola *epikurejců, která v tomto směru vskutku osvědčila                      kritič­nost řecké rozumovosti.

        Lidé v hellenistické době však hledali odpo­věď na své hlubší otázky, nezodpověděné tra­dičními kulty, i na vyšší úrovni, než bylo věš­tectví a magie. Už v                          klasickém Řecku se ostatně pociťovala potřeba osobní očisty, osob­ního zasvěcení a zejména jistoty osobní ne­smrtelnosti, což nedocházelo uspokojení v                        ofi­ciálním kultu. Těmto potřebám však vychá­zely vstříc tajemné obřady [t. zv. mystéria], které se v pravidelných obdobích konaly v Eleusině [Eleusis] nedaleko                Athén. Přihláše­ným zasvěcencům [mystům] ze všech končin Řecka byla těmito obřady nabízena osobní účast na osudu bohyně Démétér a její dcery Persefony,            která byla vysvobozena z podsvětí, z moci smrti. Podobný význam měly nauky orfické, soustředěné okolo postavy mythického pěvce Orfea, který sestoupil do                podsvětí, aby odtamtud vysvobodil svou manželku Eurydiké. Orfismus měl vliv i na Platonovo filosofické přemýšlení o nesmrtelnosti duše. Když později v době              synkretismu začala některá orientální božstva pronikat do řeckého a potom i do řím­ského světa, vznikla kombinací se zmíněnými původně řeckými zjevy t. zv.                hellenistická mystéria, příznačná zvláště pro dobu císařskou, tedy i novozákonní. Egyptský Osiris se svou manželkou Isidou, maloasijský Attis, syrský Adonis a              jiní bohové byli uctíváni v tajných obřadech, které zasvěcencům slibovaly plnou účast na božském údělu, jímž vždy v nějaké podobě bylo přemožení smrti, a tedy          nesmrtel­nost. S těmito mysterijními kulty, které zasvě­cence spojovaly také v jistou, arci dosti volnou, trvalejší pospolitost, souvisely též snahy dobrati se                          mystickým vytržením i spekulativním sou­středěním poznání posledních tajemství bytí. Tak se v ovzduší hellenistického synkretismu připravovaly proudy, které                později vyústily v t. zv. gnosticismus.

        Do náboženského života doby hellenistické působivě zasahovala také filosofie. Víme již, že na jedné straně svou kritikou narušovala staré náboženské představy          a obyčeje, že se však na druhé straně některé filosofické směry pokoušely ukázat, jak tyto představy jsou sice nedokonalým, ale přesto nikoli zcela falešným ani            bezvýznamným projevem skryté božské prapodstaty, a tím podpíraly tradiční nábožen­ství. Nadto zejména pozdější představitelé *stoicismu směřovali stále                    výrazněji ke kon­krétním náboženským myšlenkám. Mluvili někdy velmi osobním a vřelým způsobem o péči božské prozřetelnosti, i když arci nikdy nedo­spěli k                poznání slitovné, k člověku se sklánějící milostivé lásky Boží. Tyto filosofické směry se pro mnohé vzdělance stávaly náhradou tradič­ního náboženství a působily i          na náboženský život širokých vrstev.                                                                                                                                                                                                                 

   e)  Mravnost

        Po stránce mravní bylo řecké nábožen­ství málo plodné a účinné. Staří olympští bo­hové byli kresleni v již uvedených mravně málo imponujících, ano často                      pohoršlivých obrazech. Novější mysterijní zbožnost byla zase příliš upjata na získání záruky nesmrtel­nosti prostřednictvím samočinně účinkujících obřadů, při                nichž mravní řádnost byla účastní­kům připomínána jen někdy a povětšině bez soustředěného důrazu. Kult vladařů, "víra" v Štěstěnu i ovšem astrologická a                    magická po­věra byly svou podstatou cizí mravním zřete­lům. Výjimku z pravidla tvoří ovšem jednak tradice Apollonovy svatyně v Delfách, zdůraz­ňující mravní                  závazky, jednak náboženské myšlení starších tragiků, kteří ukazují, jak lidský život je podroben přísné, až neúprosné, i když někdy právě mravně neprůhledné                božské spravedlnosti. Celkem však lze říci, že mravní závaznost nebyla v řeckém světě přímo zakládána na náboženství, nýbrž jednak na potřebě soudržného a            proto mravně zavazují­cího života obce, jednak na ideálu vyrovnané, sobě vládnoucí, dokonalé osobnosti, který byl vypracováván zejména filosofií. Oba motivy se          setkávají v pojmu areté, který se tradičně pře­kládá vybledlým "ctnost", který však původně znamená zdatnost, řádnost, statečnost, schop­nost plnit povinnosti k              obci i svéprávně utvářet vlastní život. Na tomto podkladě dosáhl řecký pospolitý i osobní život mnoha pozoruhodných mravních výšin, i když se jeho měřítka toho,          co je mravné a co nikoli, nekryjí s biblickými ani novodobými. Mají mezi nimi ovšem důležité místo obecně lidské požadavky respektu před životem druhého                    člověka, ochoty k pomoci v nebezpečích, poctivosti, pravdivosti, věr­nosti. Menší místo má už slitovná láska a vůbec žádné vnitřní pokora: řecká ethika má jistý              panský ráz v dobrém i špatném smyslu. Ná­padné je také, jak celkem malé místo v řeckém mravním myšlení mají svazky rodinné [i když to neplatí bez výjimky!] a          jak naproti tomu i velcí filosofové [Platon] jako s čímsi normál­ním počítají s erotickým vztahem mužů k chlapcům, což se našemu cítění jeví na samé hranici                    zvrácenosti.

        V době hellenistické působením zeměpis­ných posunů i vyplývajících z nich společen­ských změn došlo k uvedenému již otřesu myšlenkovému, k růstu vnitřní                  nejistoty a skepse a v důsledku toho všeho i ke zřetel­nému otřesu mravnímu. Nelze ovšem bez kriti­ky přijímat černý obraz, jejž o mravním stavu hellenistické                  doby podávají jak řečtí mravokárci, tak židovští kritikové. Židé si s pocitem vlastní mravní převahy všímali zejména roz­vratu v oblasti pohlavní mravnosti a                      souvisí­cího s tím obyčeje pohazovati novorozence zvláště ženského pohlaví. Naplňovalo je to oprávněnou hrůzou, neboť to nepochybně bylo projevem bytostně            nahlodaného vztahu k sa­mým základům života. Že tu nejde o pouhé přehánění zaujatých kritiků, je doloženo do­chovanými údaji [nápisy a pod.], z nichž vy­chází            najevo, že  aspoň v některých obdobích a oblastech hellenistického světa počet dorost­lých synů v rodinách až čtyřnásobně převyšo­val počet dcer. Hellenistická              společnost tedy právě po mravní stránce projevovala zřetelné známky úpadku, který zasluhoval ostrých barev, jimiž jej líčí židovské i nz seznamy ne­řestí                        [sr. Ř 1,24 -32]. Zároveň byl tento úpadek zajisté také projevem hluboké potřeby proni­kavé, opravdu spasitelné změny.                                                                                                         

   f)  Jazyk

       Řecký jazyk se původně dělil na řadu nářečí, a také starší literatura je nářečně rozrůzněna. Později však stále více pronikala lite­rárně propracovaná mluva kraje             attického, v němž ležely Athény, hlavní středisko klasické kultury. Když pak po Alexandrovi nastalo velké stěhování a míšení řeckých kmenů, za­čala také                         pochopitelně na sebe navzájem půso­bit řecká nářečí. Vytvořila se tak nová podoba jazyka, jejímž základem byla attičtina, která však převzala některé                             hláskoslovné i slovní­kové prvky jiných nářečí a byla zjednodušena opuštěním některých mluvnických tvarů, které patrně už dříve zastarávaly. Tato nová podoba             řečtiny byla nazývána "obecným jazykem [koiné dialektos]. V ústech a perech lidí rozlič­ného vzdělání nabývala arci různé úrovně od polonegramotných                           soukromých dopisů a zá­znamů, které nám jsou známy hlavně z papy­rových písemností vykopávaných v písku egyptských pouští, až po kultivovaný jazyk                       vzdělanců. O zeměpisném rozrůznění koiné- na př. mezi řečtinou egyptskou, syrskou, maloasijskou - není postačujících dokladů a pa­trně nebyly zde rozdíly                   veliké. Koiné také pře­jímala ku podivu málo cizích slov z orientál­ních jazyků i později z latiny. Pravidlem bylo razit pro nové potřeby nová slova na základě řecké             jazykové zásoby. Bylo to jistě projevem řeckého kulturního sebevědomí i životnosti a tvořivosti řeckého jazyka. I ve své "obecné" hellenistické podobě byla řečtina         jazykem, který byl svou pružnou i přesnou mluvnickou stavbou, bohatstvím svého slovního pokladu neustále rozmnožovaného i svou staletou lite­rární                             kultivovaností neobyčejně vhodným ná­strojem a nositelem velké světové civilisace. V pozdější císařské době - asi od II. století po Kr. - se ovšem v kruzích řeckých         vzdělanců stále více prosazovala snaha vrátiti se ve všem ke vzoru slavných attických autorů a zavrh­nouti jako "nesprávný" celý vývoj hellenistické koiné [t. zv.               atticismus]. Vlivem tohoto brusič-ství byl nejen podvazován živý rozvoj jazyka, nýbrž upadala v zapomenutí valná část helle­nistické literatury. V podstatě se z ní             zachovalo jen písemnictví křesťanské a to, oč měli křesťané živější zájem.

2. STARÝ ZÁKON

    a) Výslovné zmínky o Řecích

        Starý Zákon z největší části po­chází z doby před Alexandrovým výbojem, jímž Řekové po prvé vstoupili do bezprostřed­ního obzoru palestinského. Proto se o nich          mluví jen na několika málo místech SZ. Heb­rejsky se Řekové nazývají *Javan, po př. sy­nové Javanovi, což je odvozeno zejména Ionů, řeckého kmene sídlícího            hlavně na západě Malé Asie a na některých ostrovech. V Gn 10,2 .4 [1Pa 1,5 .7] se Řekům připisuje zvláštní praotec Javan, jehož synové uvedení Gn 10,4 [a                  správněji 1Pa 1,7 ] se ovšem většinou nedají bez velké nejistoty ztotožnit s řeckými kmeny nebo kraji. Někdy [Iz 66,19 ; Ez 27,13 .19] čteme o Javanovcích-Řecích          jen jako o před­stavitelích obzvláště vzdálených národů, jinde [Jl 3,6 , snad i nezajištěné místo Za 9,13 ] se dostávají blíže do zorného pole jako lidé, od nichž je                Izrael nějak zneklidňován. Teprve však Dn 8,21 ; Dn 10,20 ; Dn 11,2 nabývají zřetelněj­ších obrysů; je příznačné, že se tu Kraličtí nespokojují pouhým přepisem                            hebrejského Javan, nýbrž překládají je mluvíce o králi [knížeti] a o království řeckém. Podle obvyk­lého a nejpřirozenějšího výkladu se tu mluví o hellenistických              říších, po př. snad i o jejich průkopníkovi Alexandrovi. Souhlasí to s téměř obecně uznanou skutečností, že kniha *Danielova nabyla dnešní podoby v době                      makkabejského povstání proti říši hellenistických Seleukovců.                                                                                                                                                                          

   b)   Řecké vlivy v SZ

         Řecké myšlení, náboženství a vůbec řecká kultura nevstoupily do obzoru sz autorů, kteří se s pohanstvím vyrovnávají jen v jeho egyptské, kananejské, syrské,               babylonské a v mladších knihách snad i perské podobě. Jen u knihy *Kazatel, kterou je z mnoha dů­vodů nutno přičítat k nejmladším knihám sz, se klade otázka,           zda její výroky o pomíjitelnosti a marnosti pozemského života anebo také představa koloběhu všech věcí nebyly nějak ovlivněny myšlenkami řeckých filosofů                 [první z nich spíše *epikurejstvím, druhá spíše *stoictvím]. Tyto myšlenky však nejsou v knize Kaz vysloveny způsobem, o němž by se dalo prokázat, že byl                   vskutku ovlivněn řeckým myšlením, a ve své obecné podobě mají dobré místo v sz, po příp. vůbec staroorientálním světě.

         Rozdíl mezi řeckým spíše zvídavě pozorují­cím anebo umělecky hledícím a tvořícím a mezi starozákonním [hebrejským] spíše na­slouchajícím a poslouchajícím a           proto osobně zavazujícím způsobem přístupu ke skutečnosti [sr. na př. *pravda, odd. 3] je ovšem zajímavý a významný, jsme však při jeho poznávání od­kázáni             na své vlastní rozbory, neboť SZ neměl ani příležitosti ani zájmu rozvíjeti podobné otázky.                                                                                                                               

    c)  Řecké překlady SZ; Řekové a židovstvo

         Řecký svět byl ovšem pro pozdější lid SZ [židovstvo] nesmírně důležitý tím, že v době hellenistické obemkl takřka všecka jeho síd­liště a pronikal jazykově a                   kulturně do jeho celého života. Diasporní židovstvo bylo v té době z největší části jazykově zcela pořečtěno, takže na př. v Alexandrii mnozí příslušníci tamní                   početné židovské obce skoro vůbec neuměli hebrejsky ani aramejsky. Tak vznikla potřeba přeložit posvátné Písmo do řečtiny. Stalo se to v Alexandrii, nikoli                   ovšem najed­nou, nýbrž postupně v době značně dlouhé. Někdy v III. stol. před Kr. byl asi hotov překlad knih Zákona [Mojžíšových], v době nz byl už delší dobu             pohotově řecký překlad celého SZ spolu s řadou knih, které palestinské židovstvo neuznávalo za kanonické [t. zv. *apokryfy]. Překlad je nestejné úrovně, pokud             jde o výstižnost i pokud jde o správnost řec­kého jazyka. Tomuto překladu se podle staré legendy říká *Septuaginta [Sedmdesátka, značka LXX nebo řecky O'].               Byl několikrát opravován a přepracováván, ano i nahrazován překlady jinými [viz *Starý Zákon] a měl ne­smírný význam nejen pro diasporní židovstvo a pro šíření           židovství v hellenistickém světě, nýbrž nadto i pro prvokřesťanskou misii a pro celé staré křesťanské theologické myšlení, jak je zřejmé z NZ, kde je takřka na                 každé stránce řada citátů nebo narážek ze Septuaginty. Dia­sporní židovstvo vytvořilo také rozsáhlou vzdělavatelnou, mravoučnou, apokalyptickou, propagační,             apologetickou i theologicko-filosofickou literaturu psanou řecky. I do Pa­lestiny samé vnikaly mocné řecké vlivy. Proti pronikavému a násilnému, záměrně k                       pohan­ství tlačícímu hellenisování se ovšem Židé úspěšně vzbouřili v makkabejském povstání a vždy se proti němu úporně bránili. Mírnější a skoro                                 nepozorované působení řeckého jazyka a řecké vzdělanosti však i v Palestině trvalo dlouho. Diasporní židovstvo pak se i po vnitřní stránce otvíralo řeckým                     myšlenkovým prou­dům. Filón, vynikající myslitel alexandrijského židovstva v 1. polovině I. století po Kr., po­koušel se ve svém rozsáhlém literárním díle sloučiti v             jeden celek sz víru s odkazem řecké platónské filosofie. Když však byly rozdrcený dva velké pokusy Židů dobýti nezávislosti svr­žením jha římského ["válka                     židovská" r. 66-70 po Kr. a povstání Bar Kochbovo 132-135], uzavřelo se pokořené židovstvo samo do sebe a postavilo se zcela na odkaz palestinského                         zákonictví farizejského směru. Přitom bylo soustavně potlačeno celé dědictví hellenistické diaspory, z jejíž literární tvorby se zachovalo jen to, na čem měla                     zájem křes­ťanská církev [Septuaginta, spisy Filónovy, některé apokalypsy]. V odporu proti Řekům, kteří nejvýrazněji představovali pohanský svět, šli někteří                   židovští vůdcové tak daleko, že za­kazovali vůbec učiti se řecky. To bylo ovšem prakticky neproveditelné, ale řecké myšlen­kové dědictví bylo v židovském světě               nadále soustavně a úporně potlačováno.

3. NOVÝ ZÁKON

    a)  NZ řečtina

         Nový Zákon na rozdíl od Starého je nejen dílem hellenistické doby, nýbrž je i určen pro řecky mluvící svět, jak se to proje­vuje i tím, že je celý napsán řeckým                   jazy­kem. Je to obecná řečtina [koiné] I. století, arci velice různé jazykové povahy i úrovně, od kultivované mluvy epištoly Žd, která se blíží klasické řečtině, až po             prostou a málo literární řeč Mk a po drsnou, někdy i mluvnicky vadnou řečtinu Žj. V synoptických evangeliích lze zjistiti aspoň stopy toho, že slova Ježíšova byla             překládána z původní aramejštiny, a v celém NZ je menší nebo větší měrou patrný vliv překládové řečtiny LXX nejen v přímých citátech ze SZ, nýbrž i v celém               způsobu, jímž jsou vy­jadřovány základní skutečnosti víry. Někteří nz autoři zřejmě s vědomým slohovým zámě­rem střídali povahu svého jazyka. Nejvýraz­něji L,             který v prologu [1,1-4] sestavil umnou větnou periodu, jazykově velice upomínající na obdobné úvody klasických spisů, ale hned potom v kap. 1. a 2. přináší                   vypravování a zejména chvalozpěvy, jazykově i slohově přizpůsobené žalmům v překladu LXX. V další části evangelia L často usiluje jazykově upraviti starší                 podání a tak podati slova Ježí­šova uhlazenější řečtinou než starší evangelia. V knize Sk týž autor zejména v prvé části místy podléhá drsnějšímu jazyku svých               předloh, ale v líčení cest Pavlových píše velice živou a plynnou koiné. Pavel sám ve svých listech píše obecnou řečtinou, která není nadmíru vybrou­šena a jistě             se nikterak nesnaží přiblížiti attic­kým vzorům, vyznačuje se však mimořádnou živostí a pádností a nejednou se povznáší k mohutné, přímo básnické účinnosti                 [1K 13, závěr Ř 8]. Spisy janovské pracují s neboha­tým slovníkem a s nadmíru jednoduchou větnou stavbou, dosahují však těmito na pohled jedno­tvárnými                   prostředky často působivé monument­tálnosti. Z obecných epištol se Jk a 1Pt vyzna­ čují ku podivu dobrou řečtinou, zato 2Pt [a z části i Ju] zabíhá do                               přetíženého, umělého, jakoby barokního a přitom nepříliš dovedného slohu. S jazykového hlediska je tedy NZ velice mnohotvárnou a proto obzvláště zajímavou             sbírkou dokladů obecné řečtiny I. století. Hlubší význam této skutečnosti lze hledati v tom, že zvěst o Kristu dovedla hned na po­čátku použít nejrůznějších                       jazykových typů a poloh toho hellenistického světa, k němuž se nejprve obrátila.                                                                                                                                           

    b)  Dvojjazyčnost v nejstarší církvi

          pisatelé používají řečtiny s jakousi samozřejmostí, nijak se zvláště nezamýšlejíce nad změnou, kterou znamenal přechod evan­gelia ze semitského prostředí                  palestinského do hellenistického světa. Jen mimochodem se zmiňují o některých projevech dvojjazyč­nosti, která odtud vyplývala. Několikrát jsme upozorněni, že            některé jméno je hebrejského [což často ovšem znamená: aramejského] původu [J 5,2 ; J 19,17 ; Zj 16,16 ], při čemž je někdy podán i řecký překlad                                    [J 19,13 ; Zj 9,11 ]. O nápisu na kříži jsme J 19,20 zpraveni, že byl trojjazyčný: vedle místní hebrejštiny [ara-mejštiny] a úřední latiny bylo užito i řečtiny,                              dorozumívací řeči východního Středomoří. Řeckým čtenářům je jinde připomenuto, že oslavený Kristus promluvil při zjevení u Da­mašku k Saulovi-Pavlovi po                  hebrejsku [Sk 26,14 ] a že Maria oslovila vzkříšeného Pána hebrejským *Rabbóni [J 20,16 ]. Dvojjazyčnost *Pavlova vyniká v příběhu o jeho uvěznění v                            Jerusalemě: velitel římské stráže se diví, že zatčený umí řecky [Sk 21,37 ], a Pavel hned nato na chvíli získá pozornost znepřáteleného zástupu tím, že k němu              promluví aramejsky [Sk 22,2 ]. - Jen v jednom oddíle se jazyková různost objevuje jako jakýsi problém. Je to vypravování Sk 6. Čteme tam, že jerusalemský sbor            měl hned na počátku dvě složky, židovskou [lépe hebrejskou či aramejskou] a řeckou. "Řekové" tu nejsou nazváni obvyklým Hellénes, nýbrž odvozeným                        Hellénistai [stejně Sk 9,29 ]. Už tím se naznačuje, že nešlo o skutečné Řeky, nýbrž o diasporní Židy řeckého jazyka, kteří si i při kratším nebo delším pobytu v                  Jerusalemě, posvátném středisku všech Židů, uchovávali řeckou mateřskou řeč a žili patrně ve své zvláštní pospolitosti. To je nejpravdě­podobnější smysl                        nedosti průhledného údaje Sk 6,9 , podle něhož v Jerusalemě byla syna­goga nebo snad i několik synagog pro Židy z diasporních krajů. I v křesťanském sboru                trval tento jazykový [nikoli národní ani nábo­ženský] rozdíl a vedl i k jistému napětí, o jehož řešení právě vypravuje Sk 6. Je přitom možné, že aspoň někteří z                  těchto hellenistických Židů měli více předpokladů než palestin­ští, aby pochopili a přijali universální důsledky evangelia Kristova. Není asi náhodou, že jeden z                nich, Štěpán, podle Sk 6,11 - Sk 6,14 první vyslovil zásadní zrušení Zákona dílem Kristo­vým, a byl za to odsouzen a ukamenován. Jistě ovšem tohoto rázu nebyli                    všichni hellenističtí Židé; vždyť k nim patřili i ti dřívější druhové a potomní nejostřejší nepřátelé Pav­lovi, kteří při jeho první návštěvě v Jerusalemu po obrácení                usilovali o jeho smrt [Sk 9,29 ].                                                                                                                                                                                                                            

     c)  NZ o Řecích a o řecké kultuře

         O Řecích mluví NZ sice o něco častěji, než by se zdálo z Kralického překladu, přesto však poměrně zřídka a jen málokdy ze zásad­nějšího hlediska. Hned                       Mk 7,26 Kraličtí ob­měňují údaj, že ona syrofénická žena byla Ře­kyně nebo aspoň hellenistka [Hellénis], pře­kládajíce: "pohanka". Ještě třikráte nalézáme v                     Kralické "pohan" místo "Řek" [J 7,35 ; Sk 21,28 ; Ga 2,3 ]. Vskutku je Řek často stavěn do protikladu proti Židovi [Sk 14,1 ; Sk 18,4 ; Sk 19,10 .17; 20,21; Ř 1,16 ; 2,9.10;               3,9; 10,12; 1K 1,22 ; 1K 10,32 ; 1K 12,13 ; Ga 3,28 ; Ko 3,11 ]. Už tím jsou Řekové chápáni jako přední před­stavitelé nežidovského, tedy pohanského světa. Platí to i o                 J 12,21 , kde Řekové vyslovují přání viděti Ježíše. Spolu s J 7,35 se tím naznačuje, že Řekové jsou hlavním předmětem budoucí misijní práce prvotní církve.                   Pojem "pohan­ství" tedy často spoluzaznívá, když se v NZ ozve slovo Řek, sotva kde však je hlavní náplní tohoto slova. Vždyť pro něj má biblická mluva                         vyhraněný výraz "národové" [hbr. gojim, řec. ethné]. A Řekové nejsou vždy stavěni do kon­trastu jen proti Židům. Jsou také Řekové "nábožní", t. j. získaní pro víru           v jediného Hospodina, Boha Izraelova [Sk 17,4 ]. Je dále pozoruhodné, že NZ zná i jinou kontrastní dvojici, totiž protiklad Hellenů a barbarů, čímž aspoň na                     okamžik přijímá řecké hledisko [Ř 1,14 , sr. Ko 3,11 ; v Kralické je to zeslabeno překladem řeckého barbaros slovy "jiní náro­dové" nebo "cizozemec"]. Řek je tedy i           v NZ vždy v základě označením jazykové a kulturní [spíše než národní!] odlišnosti; stránka náboženská bývá v tom zahrnuta, málokdy však převládá a nikdy není           jediná.

         Ústřední zájem NZ je přitom zaměřen k tomu, že i tato odlišnost je ve své podstatě překonána, když se Židé, Řekové, barbaři a také primitivní Skythové [*Scýta]             setkají s Ježíšem Kristem a jsou vírou a křtem vštípeni v jeho tělo, církev [1K 12,13 ; Ga 3,28 ; Ko 3,11 ]. Tento zájem proniká i v těch nečetných oddílech, v nichž             se apoštol Pavel výslovně za­bývá povahou řeckého kulturního typu. Je to předně 1K 1,22 , kde je ve výstižné zkratce za základní snahu Reků označeno hledání             mou­drosti. Jde tu o soustředěné úsilí nejzákladnější řecké tradice najít ověřené a soustavné poznání toho, co jest, a ve světle tohoto poznání zařídit celý život.               Apoštol tuto základní snahu řeckého ducha, řeckou moudrost, [není zcela jisté, do jaké míry přitom konkrétně myslil na řeckou či lépe hellenistickou filosofii] vidí             ve světle kri­tickém, neboť člověk takto hledající chce zůstati pánem svého poznání i života a odmítá podrobiti se soudu pravého Pána života. To mu překáží v                 přijetí jediné spasné moudrosti slova kříže právě tak, jako v tom Židům pře­káží jejich touha míti pravdu slova předem dokázánu vnějším znamením, t. j.                           projevem zázračné moci. Prvním krokem k sjednocení Židů, Řeků i všech ostatních tedy jest, aby všichni revidovali své dosavadní zvláštní cesty a vzdali se                   všech nároků na svéprávné uplat­nění před Bohem, čili aby činili pokání. Stejná pravda je vyjádřena celou stavbou oddílu Ř 1,18 -2,29, jehož účelem je ukázat,               že všichni, i Židé i Řekové, jsou pod hříchem [3,9] a mohou být zachráněni toliko ospravedl­ňujícím činem Božím v Ježíši Kristu [Ř 3,20 nn]. To ovšem je právě                 kamenem úrazu pro Židy i pro Řeky, jak se apoštol podle Sk 17,18 - Sk 17,34 názorně přesvědčil, když se pokoušel získat athénské vzdělance tím, že používal jejich                 způsobu mluvy a navazoval na jejich myšlenkové předpoklady; porozumění skončilo v tom okamžiku, když promluvil o ústředním skutku Božím, o Kristově                     vzkříšení. Není přímé cesty od řecké moudrosti k pravdě Slova, jako jí není od židovského zákonictví; v obou případech vede cesta jen přes přelom pokání.

         To neznamená, že by bylo nutno všecky pro­jevy a hodnoty řecké tradice znehodnotit a zahodit. V známém oddílu Ř 1,20 nn Pavel arci kreslí obraz pohanského               mravního a život­ního rozvratu ostrými barvami, které sice prav­děpodobně zčásti převzal z tradice židovské protipohanské polemiky, které však si jistě ově­řil a                 doplnil vlastním pozorováním soudobého hellenistickédo života. A přece o několik veršů dále neupírá hellenistickým pohanům zásadní možnost, aby svým                     způsobem poznali a plnili požadavky zákona [Ř 2,14 n]. Je to jistě řečeno spíše hypotheticky a v souvislosti, která má po­lemicky pokořit pýchu židovskou,                       ukazuje to však, že Řekové stejně jako jiní pohané přes svou modlářskou zaslepenost a všelijakou mrav­ní zvrácenost přece jen nejsou opuštěni ode všech                     projevů Boží milostivé péče ani zbaveni všeho poznání a uskutečňování správného ži­vota. To se potvrzuje i tím, že apoštol křesťany napomíná, aby nepohrdali               ani úsudkem Řeků, nýbrž se snažili býti i v jejich očích bezúhonní [1K 10,32 ; podobné napomínání je častější, sr. 1Te 4,12 ; Ko 4,5 ; Tt 3,8 ]. Když pak apoštol                   vybízí Filipské, aby usilovně rozvažovali o všech věcech pravdivých, čestných, sprave­dlivých, čistých, milých, dobropověstných, ctnostných a chvályhodných                 [F 4,8 ], nazna­čují některé z užitých výrazů i celá souvislost, v níž apoštol používá některých myšlenek i slov stoické filosofie [sr. F 4,11 - F 4,13 ], že tomu smíme a                 máme rozumět tak, že věřící v Ježíše Krista mají do svého myšlení i života přijmout a tak pravým způsobem uplatnit a prohloubit, ja­koby posvětit a pokřtít také to           dobré, o čem aspoň něco tušili a po čem toužili i nejlepší představitelé řeckého světa. V uvedených od­dílech apoštola Pavla, který se ze všech nz pisa­telů                       nejvýslovněji a nejvýrazněji vyrovnával se soudobými myšlenkovými proudy, jsou tedy na­značeny základní směrnice jak pro pronikavou zásadní kritiku                           podstatné orientace řecké vzdě­lanosti, tak pro kladné zařazení jejích nejlepších výsledků do zcela nového rámce života z mi­losti v Ježíši Kristu nám darované.

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)