nyní jedna ze čtyř t. zv. velkých proroků, byla původně zařazena nikoli mezi knihy prorocké, ale mezi t. zv. »Spisy« [Ž, Př, Jb, Pís, Rt, Pláč, Kaz, Est, Daniel, Ezd, Neh, 1Pa, 2Pa], což je už samo o sobě dokladem jejího pozdního původu.

1.  Literární ráz knihy.

Kniha se dělí zřejmě na dvě části: kap, 1-6 vypravuje o ži­votě D. a jeho věrnosti v době pronásledování; kap. 7-12 mluví o jeho viděních. Kniha je psána částečně hebrejsky (úvod [Dn 1,1 n; 2,1-4]; za­končení [Dn 8-12]), částečně aramejsky [Dn 2,4b-7,28]. Badatelé tuto okolnost vykládají různým způ­sobem: Jedni tvrdí, že aramejská část byla na­psána kolem r. 300 př. Kr. a vtělena do nyněj­šího rámce kolem r. 166. Jiní se domnívají, že i kap. [Dn 2,4b-7,28] byly původně napsány hebrej­sky, ale ztratily se a byly nahrazeny běžným aramejským překladem. Jiní zase mají za to, že pisatel úmyslně užívá aramejštiny tam, kde jde o rozhovor s Kaldejskými. Jiní konečně jsou přesvědčeni, že celá kniha byla napsána aramejsky. Aby však mohla býti vtělena do biblické sbírky, musela míti hebrejské zará­mování. Kdy nabyla kniha nynější podoby, je sporné. Řecký překlad [LXX] obsahuje tři obsáhlejší přídavky [Zpěv o třech mládencích v peci ohnivé, o ctnostné Zuzaně, o Bálu a Drakovi; hlavní část zpěvu tří mládenců byla zpívána jako hymnus i v křesťanské církvi od 4. stol., z nichž první a druhý koloval mezi Židy vedle knihy D. od dob Antiocha Epifana (kolem r. 166 př. Kr.). Většina badatelů se dnes shoduje v tom, že kniha D. sloužila nej­více v době hrozného pronásledování *Antio­chova k povzbuzení Židů, aby vytrvali ve víře, že Bůh sám zakročí k jejich ochraně, protože nade vším vládne sám.

2.  Výklad Danielových vidění

a) Vi­dění rozbité sochy [Dn 2,31 - Dn 2,45 ], jejíž hlava byla zlatá, prsa a ramena stříbrná, břicho a bedra z mědi, nohy ze železa a z hlíny, znázorňuje podle některých vykladačů 4 po sobě následu­jící říše: Babylonii, Medii, Persii a Makedonii [Řecko]. Jiní v nich vidí říše diadochů a opět jiní se snaží ještě o jiné historické ztotožnění, důkaz to, že tento způsob výkladu naprosto není zaručený! Kámen, který porazí všechny tyto světské říše, je království Boží.

b) V 7. kap. je socha nahrazena čtyřmi šel­mami. Čtvrtá šelma, [domněle říše Alexandra Velikého: Makedonie nebo i kterákoli jiná, např. zvláště Římská], měla 10 rohů [Dn 7,7 ], jež představují 10 násilných panovníků. Zmín­ka o »rohu posledním malém« [Dn 7,8 ] se s oblibou vztahuje na *Antiocha Epifana. Kámen z [Dn 2,34 ] je v tomto vidění nahrazen bytostí »podobnou Synu člověka«, který založí nepomíjející krá­lovství [Dn 7,13 n], kdežto ostatní všecka králov­ství pominou.

c) V kap. [Dn 8,3 ; Dn 8,20 ] se dvourohý skopec vykládá opět různě, zvl. jako symbol říše Médské a Perské. Kozel ze západu [Dn 8,5 ] je obrazem Řecka. Zlámaný roh představuje Alexandra Velikého; 4 rohy, jež vyrostly na jeho místě, jsou čtyři království: Makedonie, Thrácie s Malou Asií, Sýrie a Egypt. Maličký roh [Dn 8,9 ] je Antiochus Epifanes [Dn 7,8 ]. Někteří vykladači však mají za to, že čtvrtou říší v těchto viděních je Řím. Opět důkaz, jak pochybné je chtít hledat v knize Dn jen historii!

d) Mnoho těžkostí při výkladu působí čísla, jež udává kniha D. Pisatel viděl, že ani po návratu z Babylona není národ svobodný. Proto oněch 70 let Jeremiášových [Jr 25,11 n; 29,10], jež měl národ strávit v zajetí, vykládá se jako 70 ročních téhodnů [Dn 9,24 ], t. j. 490 let. Ovšem ani tak se nedopátráme nějakého za­ručeného historického data. Po uplynutí této doby prý má být zabit »mesiáš« [Pomazaný]. Někteří vykladači tvrdí, že tu jde o velekněze Oniáše III., vůdce chassidů, kteří se za žádnou cenu nechtěli přizpůsobit řeckému myšlení a mravům [kol r. 171 př. Kr.]. [Dn 9,27 ] se prý vztahuje na zákaz Antiocha IV. obětovat Hos­podinu. V jerusalemském chrámu byla vztyčena socha Diova a na oltáři byli obětováni vepři (»zpuštění«, »ohavnost zpuštění« [Dn 11,31 ; Dn 12,11 ]). Teprve r. 165 př. Kr. byl chrám zase očištěn a znovu posvěcen.

Někteří židovští vykladači [Josephus, Sta­rožitnosti] vztahují toto místo knihy Dn na zkázu Jerusalema r. 70 po Kr. Křesťanští vy­kladači vztahují [Dn 9,26 ] na Ježíše Krista, který svou smrtí na kříži učinil konec všem obětem.

Všecky tyto různé výklady ukazují, že Písmu sv. nejde o určité číslice a D. sám na ně neklade důrazu. Jednou udává délku pronásle­dování na 1150 dní [Dn 8,14 ], jindy na 1290 [Dn 12,11 ], jindy na 1335 [Dn 12,12 ], jindy na 3 1/ 2 roku [Dn 7,25 ]. Uvážíme-li že čísla byla ve SZ namnoze symbolická [*Číslo, *Počítání], ne­budeme mít odvahu k fantastickým výpočtům, už proto ne, že uprostřed vidění stojí D. mod­litba [Dn 9,1 - Dn 9,29 ], která odkazuje na Boží věrnost a ukazuje, že jedině důvěra v Boha a nikoli vypočítávání jeho časů je postoj, který Bůh od člověka očekává. Poselství celé knihy je výzva k víře v Boha, který vysvobozuje a i mrtvé křísí k životu věčnému nebo k potupě věčné [Dn 12,2 ]. [Mt 10,28 ] by bylo nejvhodnějším vyjádřením thematu této knihy. Do Písma sv. byla pojata v dobách pronásledování pro víru, což ovšem neznamená, že vznikla teprve v této době.

Její náboženský obsah lze vyjádřiti takto: Bůh ukázal svému lidu správnou cestu ve svých přikázáních [Dn 1,8 - Dn 1,17 ; Dn 3,13 - Dn 3,18 ; Dn 6,11 - Dn 6,19 ]; tento Bůh zachraňuje, vysvobozuje a dovede svou všemohoucností udržet člověkovu věrnost i uprostřed zkaženosti a nepřátelství světa [Dn 3,19 - Dn 3,25 ; Dn 6,20 - Dn 6,25 ]. Na konec zřídí svou říši a všem utlačovatelům zjeví svou moc [Dn 2,44 - Dn 2,49 ; Dn 3,26 - Dn 3,33 ; 4,34; 6,26-29] i posledním soudem, svěřeným Synu člověka [Dn 7,1 n]]. Kniha ovšem zjevuje i karakter světa, který stojí proti Bohu. Nejdříve žádá jen malé ústupky [Dn 1,1 n], pak vyžaduje klanění se modlám [Dn 3,1 n], poté po­skvrňuje chrám [Dn 5,1 n], jelikož Bůh stále mlčí a ukazuje nakonec, jak pronásleduje víru v Boha [Dn 6,1 n]. Ale Bůh učiní konec moci světa a utvrdí své království.

3.  Daniel v Novém Zákoně.

Ježíš zřejmě navazoval na Danielovu knihu [Dn 7,13 - Dn 7,14 ], když přijal titul *Syn člověka [Mt 8,20 ; Mt 9,6 ; Mt 10,23 ; Mt 12,8 ; Mt 12,32 ; Mt 16,13 ; Mt 16,27 ; Mt 17,9 ; Mt 16,22 ; Mt 24,27 n; 25,13; 26,2; 26,64]. Výslovně cituje z Daniele slovo o »ohavnosti zpuštění na místě svatém« [Mt 24,15 ; Mk 13,14 ]. Pavel a Zj viděli v Da­nielových proroctvích [Dn 7,7 - Dn 7,8 ; Dn 7,24 ; Dn 11,36 ] popis konečného zápasu mezi královstvím Božím a královstvím tohoto světa [2Te 2,4 ; Zj 13,5 - Zj 13,6 ] a šelma, kterou popisuje [Zj 13,1 n], je souhrnným obrazem 4 šelem z [Dn 7,3 - Dn 7,7 ]; ve Zj jde o kolektivní šelmu, jež stejně jako šelmy u D. vystupuje z moře, symbolu chaosu. Jde tu v podstatě o duchovní protiklad, nejen o vnější dějiny, o zásadní vztah světa ke krá­lovství Božímu a konečný jejich konflikt v »posledních dnech«, kdy se zjeví Antikrist [2Te 2,2 - 2Te 2,4 ; 2Tm 3,1 n; 1J 2,18 ; Ju 1,18 ].

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)