1.  Dějinný rozvoj, ráz a význam

Řím [lat. Róma] je město ve střední Itálii, jehož počátky a první dějiny se ztrácejí v mlze nezajištěných pověstí. Asi od r. 500 př. Kr. bylo městskou republikou, k níž ovšem pa­třilo širší zemědělské okolí podobně jako k ty­pické řecké městské obci [polis]. Vnitřní dě­jiny Říma se po mnoho staletí vyznačovaly těžkými zápasy jednotlivých vrstev o moc ve státě. Bylo jimi otřeseno panství staré rodové aristokracie [nejprve t. zv. patriciů, později t. zv. nobility], na její místo však nastoupilo panství nové vládnoucí vrstvy, založené spíše na bohatství než na rodu. Přitom ovšem byla římská společnost ve shodě s obecnými staro­věkými poměry založena na otrokářství, které zde bylo ještě tvrdší a bezohlednější než na př. v Řecku. To vedlo k řadě velkých a římským státem prudce otřásajících povstání otroků, z nichž nejvýznamnější bylo Spartakovo roku 73-71 př. Kr. Také však mezi chudými a bohatými třídami svobodných římských ob­čanů docházelo zejména ve století začínajícím asi roku 130 př. Kr. k mnoha prudkým zápa­sům, které někdy nabývaly povahy občanské války. V obdobích vlády reakčních skupin docházelo ke krutým persekucím, z nichž nej­proslulejší jsou t. zv. proskripce diktátora Sully po r. 83 př. Kr.

Tyto těžké vnitřní zápasy však nezastavily rozpínání římské moci navenek, které se od poloviny III. století př. Kr. projevovalo stále silněji. Naopak, vládnoucí vrstvy byly sváděny k tomu, aby vnitřní těžkosti řešily právě mo­cenským rozpětím navenek, jež umožňovalo mírnit nespokojenost římského lidu na útraty podrobených cizích národů.

Římské peníze z doby občanských válek za Maria a Sully (88 př. Kr.). Na líci první mince hlavy Ctia Ctnosti. Na rubu alegorická postava Itálie předává roh hojnosti Římu. Na líci druhé mince alegorie Itá­lie, na rubu osm postav, znázornění osmi italských kmenů, které přísahají při oběti Jupiterovi vzájemnou jednotu a mír.

 Prvním stupněm tohoto mocenského rozmachu bylo ovládnutí celé Itálie jižně od pádské nížiny. Ostatní drobné italské státy nebyly přitom přímo při-vtěleny k římskému státu, nýbrž se staly t. zv. spojenci lidu římského. Teprve od 80. let I. stol. př. Kr. všichni svobodní [neotročtí] Italikové po těžkém zápase obdrželi římské občanské právo. Ale to už Řím skoro dvě sto­letí prováděl dlouhodobou mocenskou expansi i mimo hranice Itálie. Nejprve si podmanil ostrovy Sicilii a Sardinii, potom, se rozšiřoval stále dále: do severní Afriky, Španělska, do jižní a později i severní Gallie [dnešní Francie], od poloviny II. století př. Kr. i do řecky mluvící oblasti východního Středomoří. Kolem počát­ku našeho letopočtu byla tato expanse v hlav­ních rysech dokončena. Řím tehdy vládl ve všech krajinách kolem Středozemního moře od Pyrenejského poloostrova po Sýrii a Palestinu, od dnešní Francie, Porýní a Podunají až po severní Afriku. Tato expanse byla prováděna velikou stálou armádou, jejíž vynikající veli­telé nabývali stále většího vlivu na vedení řím­ského státu, až nakonec po dlouhých a složi­tých vnitřních zápasech, podmíněných ovšem uvedenými sociálními spory a přesuny, byla skutečná moc v římském státním ústrojí sou­středěna v rukou jediného muže, ovládajícího vojenský i správní aparát. Tak vznikla insti­tuce t. zv. římského *císaře [ustáleně od r. 31. před Kr.], vedle jehož skutečné moci byly dále trvající republikánské instituce a úřady pou­hým stínem, po př. vykonavatelem jeho vůle. Soubor zemí Římem ovládaných nazýváme římskou říší. Příslušný latinský název [impé­rium Romanum] ovšem původně nevyjadřoval představu jednotného státního celku, nýbrž označoval prostě nadvládu římského státu [k němuž tehdy už patřila celá Itálie] nad do­bytými mimoitalskými územími, znamenal tedy spíše římskou moc čili vládu než říši. Ovládaná území, nazývaná provinciemi, byla pokládána za »majetek národa římského«, což se projevovalo předně v tom, že byla podrobo­vána tvrdému vykořisťování zejména daňové­mu, zatím co římští občané byli od daní osvo­bozeni. Teprve postupně se tvořilo vědomí, že všechna území spojená římským panstvím tvoří vyšší celek, který má také společné dějinné poslání. Toto vědomí mohlo navazovat na sku­tečnost, že římská nadvláda byla sice takřka všude vnucena násilným dobytím a byla stále spojena s nadprávím římských pánů, v někte­rých směrech však přesto přinášela úlevu a otvírala kladné možnosti. Ukončila dlouhé období ničivých a vysilujících válek a vnitř­ních zápasů v celé středomořské oblasti, za­vedla slušnou míru vnitřní bezpečnosti, uleh­čila vzájemné styky osobní i hospodářské. Da­ňové vykořisťování provincií nebylo sice císař­skou správou odstraněno, ale přece zregulo-váno a zbaveno nepředvídatelné libovolnosti. Římská správa také provinciím aspoň do jisté míry nahrazovala odplývající daně podnikáním důležitých veřejných staveb [silnic, vodo­vodů, jiných městských zařízení, významných veřejných budov] a tím, že všude zaváděla sice tvrdý, ale pevný a vcelku spolehlivý právní a správní pořádek. Primitivnějším provinciím v západní oblasti přinášela římská vláda mocný a trvalý vliv civilisační. Tím vším byly vytvo­řeny předpoklady pro nepopiratelný hospodář­ský i kulturní vzestup první doby císařské. Proto mnozí [ač zdaleka ne všichni, viz bod 5!] obyvatelé provincií ve vlastní době nz [v I. stol. po Kr.] nesli vládu římskou bez odporu, často i se souhlasem a s přesvědčením, že jsou sou­částkou velkého celku s mimořádným dějinným posláním. Západní provincie se přitom pořím-šťovaly [polatinšťovaly] i po stránce kulturní a jazykové; v jižní Gallii byl tento pořímšťovací proces dokončen už za císaře *Klaudia, t. j. v polovině I. století.

Město Řím se přitom proměnilo ve světové velkoměsto, do něhož proudily početné zástupy dobrovolných i otrockých přistěhovalců ze všech konců rozsáhlé říše i z barbarských krajů za jejími hranicemi. Původní Římané se však čím dále tím více stávali příživníky: vládnoucí třída čerpala své bohatství ze správy a z hos­podářského vykořisťování provincií, chudší vrstvy byly z velké části bezplatně živeny na útraty státní pokladny, žily tedy nepřímo také z provincií. Zdá se, že produktivní práce byla z valné míry konána otroky i svobodnými při­stěhovalci východního původu, kteří si i v Římě dlouho uchovávali řeckou mateřštinu a jen po­malu se polatinšťovali. Mezi nimi také nejprve zakotvilo v Římě křesťanství.

Římské peníze z doby Caesarovy. První: Caesar jako augur a nejvyšší kněz (pontifex maximus). Druhá:Caesar jako "otec vlasti". Na rubu odznaky nejvyš­šího kněze. Třetí: Caesar zvolen po páté konsulem.Na rubu kurulské křeslo s nápisem: Caesar diktátor trvalý.

2.  Správa římských provincií

Římské provincie starší doby císařské byly spravovány rozmanitým a pružným způ­sobem, v němž však lze rozeznati dva základní ústavní typy. Ta území, která byla v římské moci již delší dobu, neležela při ohrožené vnější hranici říše, byla vnitřně upevněna a uspoko­jivě proniknuta hellenisticko-římskou kulturou, byla podřízena prokonsulům, t. j. bývalým konsulům nebo praetorům, nejvyšším funkcio­nářům římské republiky, která aspoň v ústavní theorii stále trvala i v době císařské. Vysílal je do provincií vždy na jeden rok římský senát, nejvyšší orgán republikánského státního zřízení. O provinciích tohoto typu se proto mluví jako o senátorských nebo prokonsulských. Prokonsulovi příslušela vrchní pravomoc soud­ní, dozorčí a civilně administrativní, nikoli vo­jenská; v senátorských provinciích ostatně ne­bývaly římské posádky. Vlastní místní správa včetně moci policejní a běžné soudní však pří­slušela domácím místním orgánům, ať už byly ustanoveny po způsobu starých řeckých měst­ských obcí nebo po vzoru italských municipií, napodobujících ústavu města Říma. Tato místní správa zpravidla podléhala dozoru a rozhodčí pravomoci prokonsulů, byly však i t. zv. svobodné, s Římem spojeneckým svazkem sdru­žené obce, které byly uvnitř aspoň theoreticky úplně samostatné, požívajíce někdy i osvobo­zení od daní, práva mincovního a jiných pří­vlastků svrchovaného státu. K takovým svo­bodným obcím patřily zejména *Athény. Filippy [*Filippis] byly t. zv. kolonií [Kral.: město obyvateli cizími osazené Sk 16,12 ], t. j. obcí, v níž byli usazeni římští vysloužilci a jež byla zřízena podle vzoru italského, majíc také funkcionáře odpovídající tomuto typu, v čele dva duumviry [úředníky podle Sk 16,20 Kral.], jejichž úředními průvodci a orgány byli liktoři [služebníci Sk 16,35 .38]. V NZ jsou jménem i titulem uváděni dva římští prokonsulové [řecky anthypatos;Kraličtí stírají výraznost tohoto titulu obecným překladem »vládař«]: *Sergius Paulus na *Cypru [Sk 13,7 ] a *Gallio v Korintu [v provincii *Achaia]. Také *Asia byla senátorskou provincií a »konšelé« uvádění Sk 19,38 jsou opět prokonsulové.

Provincie ohroženější a méně uklidněné si ponechával ve vlastní správě sám císař jako vrchní velitel armády, odpovědný za obranu říše. V čele těchto t. zv. císařských provincií stáli legáti, místodržitelé, kteří měli plnou moc od císaře jakožto držitele rozhodující moci ve státě. K zabezpečení římské moci tu sloužily jednotky římské pravidelné armády [legie], které v císařských provinciích bývaly stálou posádkou. Měly své vlastní velitele, nazývané také legáty [legatus, titul odpovídající asi no­vodobému generálskému], ale mohl jimi aspoň v jistých mezích disponovat také legát správní, místodržitel. Vlastní místní správu i v císař­ských provinciích vykonávaly domácí orgány. Byly to zpravidla zase městské obce, v někte­rých případech však byla vnitřní správa pone­chána domácím panovníkům rozličných titulů [spojenečtí králové, tetrarchové neboli *čtvrtáci] a s různou mírou samostatné pravomoci. Vždy ovšem mohl legát do místní správy všech typů podle svého uznání s nadřazenou kompe­tencí zasahovat.

Císařskou provincií byla v době nz zejména také *Syrie; *Cyrenius, zmíněný L 2,1 , je legát syrský P. Sulpicius Quirinius. K provincii Sýrii patřila i Palestina, která však měla zvláštní postavení. Nejenže byla po většinu doby nz z větší části podrobena vládě dynastie Herodovců [*Héródés], nýbrž i přímou správu římskou nad *Judstvem nevykonával sám legát syrský, nýbrž zvláštní římský úředník nižší hod­nosti s titulem prokurátora se stálým sídlem v přímořské *Cesareji. Byl podřízen dohlédací pravomoci legáta syrského, ale v praxi měl po­stavení značně samostatné. Jeho úkolem také bylo zblízka dohlížet na vladaření herodovských tetrarchů, pokud ovšem později [po r. 44] prokurátoři nepřevzali správu celé Pa­lestiny. Vojenská moc, kterou měli prokurá­toři po ruce, nezáležela v pravidelné římské armádě prvé řady [v legiích], nýbrž v pomoc­ných sborech, rekrutovaných z místního oby­vatelstva [ovšem jen nežidovského]. Důvodem, proč byl pro Palestinu ustanoven zvláštní řím­ský místodržitel [Kraličtí jej stejně jako legáta syrského a stejně jako prokonsuly titulují obec­ným názvem »vládař], bylo to, že tato nevelká země byla s římského hlediska mimořádně ob­tížná, protože pod povrchem stále doutnal od­por židovského obyvatelstva proti římské nad­vládě [viz oddíl 5.] V NZ jsou jmény uvedeni prokurátoři Pontský *Pilát [vladařil asi r. 26-36], Antonius *Felix [52-59?] a Porcius *Festus [59-61 ?].

I v Palestině Římané ponechávali přímou drobnou správu v místních rukou, jednak zmí­něným herodovským vasalským panovníkům, jednak městským orgánům, na př. cesarejským nebo jerusalemským. V Jerusalemě vykoná­vala úkoly místní správy pro město i venkovské okolí [zhruba pro celou Židy osazenou část Judstva] jerusalemská *rada [synedrion], která měla ovšem i důležitou působnost nábožensky a kulticky právní, uznávanou i Židy mimo-palestinskými. Meze správní působnosti synedria v Palestině nejsou jasně známy a snad nebyly přesně stanoveny. Zdá se však, že mu příslušela sice běžná pravomoc policejní a soudní, nikoli však hrdelní.

Římská vláda měla vždy zvláštní zájem o finanční [daňovou] správu provincií. Jejím základem byl daňový soupis [census, Kral. se­psání nebo popis], prováděný při zřízení přímé římské správy v daném území a později podle potřeby častěji opakovaný. Vedle přímých daní byly nejrůznější daně nepřímé, poplatky, cla[mýtné] a pod., jejichž vybírání bylo svěřováno společnostem římských jezdců [nižší složka římské vládnoucí vrstvy], které najímaly od státu celý poplatkový výnos té oné provincie za pevně stanovenou cenu, jejíž překročení bylo jejich ziskem. Tento systém vedl pochopi­telně k velkému vyděračství, které vyvrcholilo ke konci římské republiky a bylo za císařství jen pomalu překonáváno. Členové zmíněných společností nájemců daní se latinsky nazývali »publicani«; tento název byl přenášen i na jejich místní výkonné orgány, ať už to byli drobnější nájemci nebo placení zřízenci [sr. *Čelný]. Ti byli bezprostředním terčem od­poru a nenávisti utlačovaného obyvatelstva.

3.  Římské občanství

Římské občanství bylo původně výsa­dou svobodného [neotrockého] usedlého obyvatelstva města Říma a okolí, potom bylo roz­šířeno na všechny svobodné obyvatele Itálie, v době císařské bylo poskytováno i některým významnějším příslušníkům provincií, ano i celým pořímštěným provinciím jako na př. jižní Gallii. Teprve však počátkem III. století bylo občanství přiznáno všem svobodným oby­vatelům říše. V I. století bylo římské občan­ství zejména ve východních provinciích ještě něčím výjimečným. Proto se velitel římské po­sádky jerusalemské diví, že Pavel je římským občanem, dokonce už po rodičích [Sk 22,25 - Sk 22,28 ]. Občanství bylo v zásadě udíleno za nějaké zásluhy, ale v praxi často i za peníze. Nemělo už dávno politický význam; vždyť hlasovací a volební právo nemohlo být nikdy vykonáváno mimo město Řím, a v době císařské bylo i v Ří­mě občanské hlasování zrušeno a všechna pra­vomoc soustředěna v senátu a u císaře. Zato však přinášelo římské občanství některé vý­znamné osobní výsady. Občan nesměl být pod­roben potupným a trýznivým trestům a měl právo odvolati se od provinciálních úřadů k ústřednímu soudu císařskému v Římě. Apo­štol Pavel několikrát zdůraznil, že je »Říman«, t. j. římský občan, a dovolal se tím oněch práv, aby tak byla usnadněna jeho apoštolská zvěstná činnost [Sk 16,37 n; 22,25-28; 25,10-12].

4.  Řím­ský život mravní, náboženský a kulturní

Život starého Říma se kdysi vyznačoval jistou strohostí, přísnou kázní, vojenskou orga-nisovaností. Příznačná byla pro něj soudržnost velkých rodů a velký význam rodinného života; už ve starověku bylo nápadné, jak velkou váhu měly v římském životě ve srovnání s řeckým vdané ženy a matky. Všechny tyto starořímské ctnosti, na nichž si zakládaly zejména vládnou­cí vrstvy, ovšem při rychlém mocenském a hos­podářském vzestupu Říma podlehly rozklad­nému procesu. V době císařské byly vládnoucí třídy silně zkorumpovány, rodinný život roz­hlodán, myšlenkový svět otřesen skepsí. Po­kusy doby augustovské obnoviti staré římské mravy nebyly jistě zcela bezúspěšné, nepodařilo se jim však dosáhnout pronikavé a trvalé ná­pravy.

Římské náboženství bylo v době císařské aspoň po představové stránce silně obměněno vlivem *řeckým [hellenistickým]. Takřka každému bohu řeckého Olympu byl přiřazen některý bůh římský, takže vznikla představa, že jde o božstva totožná, jen v každém jazyku ji­nak nazvaná. Na př. Zeus byl ztotožněn s řím­ským Jovem [1. pád Jupiter], Héra s Junonou, Athéné s Minervou, Artemis s Dianou, Hermes s Merkuriem atd. Přes tuto pronikavou helleni-saci však ve skutečném římském náboženském životě pronikají některé zvláštní tradice a ten-dence. Římský sklon k právnictví se jevil i v ná­boženství důrazem na důležitost úzkostlivě přesně prováděných obřadů a formulí, jimiž mělo být dosaženo spolehlivého působení na božské mocnosti. Proniká tu zároveň představa, že i ve styku s božstvy je »něco za něco«, čili: v římském náboženství se uplatňují silné mo­tivy magické. Před hellenistickým ovlivněním se římské náboženské představy nevyznačovaly výrazným anthropomorfismem, spíše sil­ným sklonem k jakési abstraktnosti, s níž byl božský svět do velké míry chápán jako soubor neosobních nadpřirozených sil. Toto v podstatě značně primitivní náboženství bylo vůči ná­poru filosofické kritiky, pronikající do Říma z řeckého světa, ještě méně odolné než tradiční náboženství řecké. V starší době císařské byli vzdělanci proniknuti hlubokou skepsí k realitě starého náboženství, což je většinou nezbavilo pověrčivého spoléhání na znamení a na všeliká kouzla, v němž plně tonul obecný lid.

Římská vzdělanost této doby [literatura, umění] byla do té míry proniknuta řeckými vlivy, že ji lze spolu se soudobou vzdělaností řeckou zahrnouti pod společný pojem kultury hellenisticko-římské. V Římě se ovšem přece jen jevily jisté osobité rysy, zejména větší smysl pro praktické otázky. Kvetlo právnictví, poli­tické a později hlavně soudní řečnictví, některé obory technické, zejména stavitelství, v umění je pozoruhodný na př. rozvoj římského portrét­ního sochařství. Velicí latinští básníci doby *Augustovy básnickou silou vynikají nad řecké současníky, i když ne nad klasickou řeckou poe­sii starší doby. Pro mladé národy západní a severní Evropy se římská vzdělanost, nesená latinským jazykem, stala prostředkovatelkou odkazu celé klasické kultury, jejíž základ byl výtvorem řeckým.

5.  Řím a Židé

Poměr Židů k římské říši ovšem zapadá do širšího rámce vztahu římské moci k ovláda­ným národům, má však některé osobité rysy. Kdysi, v době *makkabejského povstání [po r. 168 před Kr.], římská moc Židům pomáhala aspoň bezděky, neboť svým mocenským tlakem oslabovala seleukovskou říši, proti níž židov­ské povstání směřovalo, patrně však poskyto­vala též přímou diplomatickou podporu [sr. 1Mak 15,15 - 1Mak 15,24 ]. Ještě o sto let později, když Římané v šedesátých letech I. stol. před Kr. k své říši připojovali Sýrii i s Palestinou, ne­stalo se tak proti jednomyslnému židovskému odporu. Naopak, u římského státníka a voje­vůdce Pompeja se za jeho pobytu v Damašku objevili nejen oba navzájem znesváření bratří, Aristobul a Hyrkanos, potomci velekněžsko-panovnické rodiny Hasmoneovské, která vládla v samostatném státu židovském, nýbrž i dele­gace židovského lidu, žádající, aby byli krá­lovské vlády zbaveni oba a aby bylo znovuzřízeno čistě kněžské zřízení židovské. Lze to stěží pochopit jinak, než že tato delegace vlast­ně žádala o římské zakročení, ne-li přímo o při­pojení k římské říši, spokojujíc se pro Izraele spíše duchovním [»církevním«] než politickým zřízením. Pozadím bylo snad přesvědčení roz- šířené hlavně mezi farizeji, že světské kralování velekněžského [tedy z pokolení levijského po­cházejícího] rodu odporuje Starému Zákonu, který královskou vládu reservuje judskému rodu Davidovců; dokud by ta nebyla znovu zřízena, pokládali asi světskou vládu římskou za menší zlo. Neztotožňovali se s nimi arci všichni Židé; vždyť jistá skupina se při obsazování Jerusale­ma na chrámovém návrší Pompejovi dlouho tvrdě bránila. Na počátku římské vlády měla však římská říše možnost klidného, ne-li přá­telského soužití s velkou částí Židů. Mnozí řím­ští činitelé si toho byli vědomi a snažili se še­třiti židovských zvláštností. Přesto se poměr Židů a římské říše brzo zakalil a potom stále přiostřoval. Už římská podpora neoblíbeného, ano nenáviděného položida Heroda Velikého neprospěla oblíbenosti římské nadvlády. Když pak r. 6 po Kr. Římané převzali Judstvo do vlastní přímé správy zřízením prokurátorského místodržitelství, daňový soupis s tím spojený vyvolal prudký odpor širokých vrstev židov­ských, které v takovém opatření, kdysi zakáza­ném samému Davidovi [2S 24], viděly rouha­vou urážku svrchovanosti Hospodinovy. Proto došlo k pokusu ozbrojeného povstání, které bylo vedeno Judou Galilejským, ale bylo tvrdě potlačeno [sr. Sk 5,37 ]. Prokurátoři měli in­strukce šetřiti židovských zvláštností a citů, pro­váděli však tyto pokyny nedůsledně a někteří z nich [mezi nimi zvláště Pilát] dráždili oby­vatelstvo bezohlednými, kořistnými činy a tím posilovali radikální odpor na straně židovské. Konflikt byl ovšem zakotven hlouběji než v ná­hodných přehmatech. Římané byli hotovi k mnohým drobnějším i větším ústupkům, ne­chtěli urážet židovské náboženské city, ale ne­jenže Židům doopravdy nerozuměli a dotkli se jich často i bez zlé vůle, nýbrž nadto neústupně trvali na své moci a svrchovanosti a podrobo­vali Judstvo stejnému tlaku zejména hospodář­skému jako všechny ostatní provincie. Na druhé straně Židé nejen těžce nesli jednotlivé projevy utlačující římské moci, nýbrž ve vládě cizo­zemců ve své většině spatřovali zásadně nepři­jatelnou, ne-li nesnesitelnou urážku vyvoleného lidu Hospodinova. Proto právě byl vztah Ří­manů a Židů mnohem obtížnější než u jiných podmaněných národů. Dály se pokusy jej urov­nat anebo aspoň ulehčit. Vedoucí a bohaté vrstvy židovské se snažily najít s římskou mocí jakési kompromisní soužití, a také některé proudy farizejské svým důrazem na duchovní a zákonnou stránku izraelského života zmen­šovaly zájem na vnějším osvobození od Říma­nů. I Římané se pokoušeli o snesitelné řešení. Snad lze za poslední větší podobný pokus po­važovat krátkou vládu *Heroda Agrippy I., jemuž Římané svěřili vládu nad celou Palesti­nou [41-44] asi nejen pro přátelský poměr cí­saře Klaudia k němu, nýbrž také v naději, že tento římsky vychovaný Žid dokáže klidnou cestou dosáhnouti zařazení tohoto obtížného lidu do života říše. Pokus však nebyl s římského hlediska patrně považován za uspokojivý a bez­pečný, a proto po smrti Heroda Agrippy řím­ská vláda opět poslala do Palestiny prokurá­tory. Druhá řada palestinských prokurátorů [44-66] se pokoušela nebezpečnou palestinskou situaci zvládat stále stupňovaným násilným potlačováním. Napětí tím jen rostlo, množily se příznaky otevřeného odporu rozhodných sku­pin židovských [t. zv. zelotů = horlivců], římská správa ztrácela účinnou kontrolu nad od­lehlejšími končinami Palestiny, jak je patrno i z líčení Sk 23,12 - Sk 23,24 . Napětí vyústilo ve velkém povstání roku 66. Někteří židovští vůdci cou­vali před posledním rozhodným krokem, nepo­chybně také ve správném poznání nesmírné mocenské převahy římské říše, jejíž vnitřní potíže na sklonku vlády Neronovy nebyly tak hluboké, jak se patrně domnívali mnozí Židé. Povstání bylo však neseno nadšenou podporou širokých vrstev židovských, které se povzbuzo­valy vzpomínkami na slavné úspěchy povstání makkabejského před více než 200 roky. Proti-římské povstání bylo však po dlouhé a kruté válce rozdrceno dobytím a zničením Jerusa­lema Titem roku 70. Pokořené židovstvo se ani potom nevzdalo myšlenky na svobodu, a od­por po dvou generacích ještě jednou propukl ve velkém, nakonec stejně tragicky neúspěšném povstání Bar Kochbově r. 132-135. Výsledkem těchto katastrof bylo, že se židovstvo vzdalo na­děje na dosažení národní samostatnosti a na podkladě farizejské tradice ustavilo se jako lid založený spíše na přísném zachovávání Zákona. Přesto bylo právě okolo r. 70, t. j. v době novo­zákonní, židovstvo prosyceno prudkým odpo­rem, ano nenávistí proti Římu, což se obráží zejména v některých *apokalypsách, v nichž je Řím označován alegorickými jmény Edom nebo Babylon.

6.  Řím (římská Říše) v NZ

Ježíš i apoštolé žili pod římskou vládou starší doby císařské, nz spisy vznikaly v témž období, z největší části v druhé polovině I. sto­letí. Proto se v nich pochopitelně projevuje, že jejich pozadím byla moc římské říše, která za­sahovala do veškerého života oné doby. Co překvapuje, je spíše to, že NZ jen zřídka sou­střeďuje pozornost na tuto tak mocnou skuteč­nost, že jen málokdy o ní výslovně mluví.

Nejzřetelnější je římské pozadí v evangeliích, v nichž se obráží ovzduší palestinského židov­stva, pro které poměr k římskému panství byl otázkou tak živou. Výslovně se o tom mluví ve známém oddíle o »penízi daně« [Mk 12,13 - Mk 12,17 a par.]. Odpůrci předložili Ježíšovi otázku, zda se má či nemá platit císařovi daň, nikoli z upřímnosti, nýbrž aby jej »polapili v řeči«, t. j. aby jej kompromitovali buď před římskými úřady v případě odpovědi záporné, nebo před velkou částí židovského veřejného mínění při odpovědi kladné. Ježíšova odpověď »dávejte, což jest císařovo, císaři, a což jest Božího, Bohu« není uhýbavým únikem z obtížné situace. Ježíš na jedné straně odmítá stanovisko radikálních skupin, později nazývaných zeloty, kteří v mo­cenském svržení římské nadvlády viděli jedinou cestu k znovuzřízení pravého Izraele a tím i k uskutečnění království Hospodinova. Na druhé straně stejně odmítá stanovisko lidí hoj­ných zejména v židovských vedoucích vrst­vách, kteří v zásadním a definitivním podro­bení římskému panství viděli jedinou možnost, vzdávajíce se prakticky zaslíbení prorockých. Tato zaslíbení však platí, království Boží přijde - ale jinou cestou a v jiné podobě, než jak si představují zeloté. Odsud plyne možnost klid­ného a kladného, ne však niterně poddaného poměru k římské moci. S tímto zásadním hle­diskem souvisí i Ježíšův výslovný nesouhlas se stanoviskem, které publikány [*celný], sloužící římské moci, předem zásadně vylučovalo z pozváni do království Božího, i pomocný vztah k pohanskému setníkovi [Mt 8,5 - Mt 8,13 a par.], který byl aspoň nepřímo ve službě římské [pří­mo byl asi ve službě herodovské]. - Při Ježíšově soudu byla znovu v velmi konkrétně rozvinuta otázka poměru k Římu. Podle zřetelného svě­dectví evangelistů žaloba před římským proku­rátorem Pilátem zněla, že Ježíš převrací lid, brání daně dávati císaři a říká, že on jest me­siášský král« [L 23,2 ], čili že je buřičem proti římské vládě a uchazečem o judsky trůn. Všecka evangelia svědčí o tom, že jako důvod odsouzení bylo na t. zv. »titulu viny« nad kří­žem napsáno »král židovský«. Jeho mesiášský nárok byl tedy vyložen ve smyslu pozemského kralování a tudíž jako projev vzpoury proti Římu. Zároveň nás však evangelia nenechávají na pochybách, že tento výklad Ježíšova me-siášství je falešný a že si římský prokurátor Pilát byl falešnosti obvinění vědom a odsoudil Ježíše jen na nátlak židovský [sr. zvl. J 19,12 ]. Je až ku podivu, jak evangelia vlastní odpovědnost za odsouzení Ježíšovo přesunují na orgány ži­dovské a stavějí tak Piláta vlastně do přízni­vějšího světla, než v jakém se jeví z ostatních soudobých svědectví. Projevuje se v tom pro­rocká myšlenka, že odpovědnost církve je vždy větší než světských orgánů a souvisící s tím vědomí, že Ježíšův nejvlastnější a nejtěžší zápas byl na frontě duchovní, proti nepravým zá­stupcům lidu Hospodinova, proti zvrácení Boží smlouvy a jeho slova. - Čtvrtý evangelista na jedné straně záměry synedria proti Ježíšovi vysvětluje oportunistickou bázní ze zakročení Římanů proti každému nápadnějšímu hnutí [J 11,48 - J 11,50 ], jednak souhrnně vyjadřuje Ježí­šovo vlastní stanovisko v poměru k římské moci a k obžalobě z vnější vzpoury slovy o králov­ství, které není z tohoto světa [J 18,36 ].

Ve světle tohoto v zásadě neodmítavého stanoviska k Římu i naznačeného soustředění na vlastní problematiku lidu a smlouvy Hospo­dinovy je nepravděpodobné, že bychom ve zmínkách L 2,1 a 3,1 o římských císařích měli hledat nějaké dalekosáhlé zásadní koncepce. Jde tu nepochybně v prvé řadě o t. zv. synchronismy, t. j. o zařazení zrození a vystou­pení Ježíšova do chronologického rámce aspoň přibližného. V L 2 se arci může aspoň zdaleka ozývat narážka, že pravým Spasitelem není Augustus, tímto titulem také někdy označo­vaný, nýbrž dítě betlémské. Stejně tu však sluší vyrozumět i upozornění, že se Ježíš nezrodil ve znamení »zelotského« protestu proti Quiriniovu soupisu [*Cyrenius], nýbrž že se naopak jeho zrození v davidovském Betlému událo právě v souvislosti s tím, že se Josef a Maria příslušnému nařízení podřídili. Podporou to­hoto pojetí je, že Skutky apoštolské, pocházející od téhož pisatele jako třetí evangelium, velice zřetelně zdůrazňují, jak zvěstné dílo apoštolské nebylo namířeno proti římské říši a dostávalo se do potíží s římskými úřady jen druhotně a přechodně, obvykle na podnět židovský. Prokonsul *Sergius Paulus na Cypru ochotně slyší slovo apoštolské [Sk 13,7 - Sk 13,12 ], prokonsul *Gallio v Korintu Pavla zprostí židovského nařčení [18,12-16], městské orgány filipské se vlastně omlouvají římskému občanu Pavlovi [16,38-39], Asiarchové [funkcionáři císařského kultu v provincii *Azii] stojí při apoštolovi v efezské bouři zlatníků [19,31], prokurátoři *Felix a *Festus přes své osobní slabosti nepod­lehnou nátlaku židovskému a nakonec Pavla pošlou k soudu císařskému do Říma, jemuž on důvěřuje více než synedriu svých rodáků [Sk 24-26]. Nikde není známek zásadního odporu proti římské vládě a říši, naopak všude proniká vztah kladný nebo aspoň nadějný.

V listech *Pavlových není nic, co by tomu odporovalo. Překvapuje nanejvýš, že se o poměru k Římu nikde výslovně nešíří. Jen z některých výroků listu *Římanům vysvítá, že mu obzvláště záleželo, aby mohl kázati evan­gelium také v hlavním městě říše [Ř 1,15 -16, sr. také Sk 19,21 ; Sk 23,11 ], aby právě tam našel opěrný bod pro svou další činnost [Ř 15,24 ]. Souvisí to s tím, že Pavel své misijní pole zpra­vidla přehlížel podle rozdělení na římské pro­vincie [Sýrie, Gilicie, Makedonie...]; už tím se stavěl na půdu římské říše. Jinak však poměr k této říši zásadně nerozvíjel, předpokládaje patrně, že je pro něj i pro jeho čtenáře prakticky vyřešen, a to v kladném smyslu aspoň natolik, že zásadní odpor četných Židů byl překonán nebo opuštěn. Známý oddíl Ř 13,1 -7 nejedná přece, přesně řečeno, o poměru k římské říši, nýbrž o vztahu křesťana k pozemské vládě vů­bec, i když tato vládaje ovšem prakticky před­stavována římskou říší. Frontou, proti níž se apoštol obrací, jsou obecně anarchistické ná­zory, které někteří vyvozovali ze zvěsti o krá­lovství Božím, nikoli zvláštní židovský odpor proti římské nadvládě.

Podobně je tomu v popavlovských [po př. druhotně pavlovských] výrocích, vybízejících k podřízení vrchnostem a k modlitbám za ně. V obou příslušných oddílech [1Tm 2,1 - 1Tm 2,3 ; 1Pt 2,13 - 1Pt 2,14 ] se mluví o »králích«. Míní se ovšem římský císař, označený tu způsobem ne-li ob­vyklým, tedy aspoň možným ve východní [hellenistické] části říše, kdežto latinský západ se obdobnému označení imperátorů úzkostlivě vyhýbal. Použitím netechnického a vlastně ne­správného označení panovníka byla pozornost obrácena k poměru ke státní moci vůbec, ne­byla nikterak zaostřena ke skutečnosti, že prak­ticky jde právě o moc římskou.

Poněkud jinak tomu je 1Pt 5,13 , kde sbor, jehož jménem apoštol píše, je označen obraz­ným a patrně krycím jménem »spoluvyvolená [církev] v Babyloně«. Podle jednomyslného pojetí starověké církve se tímto jménem míní Rím. Vždyť *Babylon byl v dějích Izraele sídlem mocnosti, která zničila Jerusalem, město Hospodinovo, a která se na základě zvěsti prorocké [Iz 13; 14; 21; Jr 51-52] stala typickým představitelem násilné mocnosti, plné pýchy a nepravosti. Bylo-li tohoto typisu-jícího označení užito o Římu, je už tím vyslo­vena kritika tohoto města, jeho života i jeho nároků, a zároveň je tím vyjádřeno i přesvěd­čení, že jeho moc není poslední a trvalá, že není pravým domovem lidu Kristova. Není tím však ještě řečeno, že autor 1Pt chtěl proti římské vládě protestovat ve smyslu politickém, na př. národně židovském. Tomu tak není ani v čet­ných výrocích Zjevení Janova, v nichž se mluví o nastávajícím pádu »Babylona veliké­ho«, »města velikého«, »mateře smilstva« a pod. [14,8; 16,19; 17,5; 18,2.10.21; viz *Babylon, str. 52], i když je možné, že na tyto prudké vý­roky nějak působila tradice židovského odporu proti římské nadvládě. Prakticky je zlá moc pro autora Zj arci představována právě Římem, konkrétně pravděpodobně despotickou a zpup­nou vládou císaře Domitiana, který ke konci I. stol. první ve svém úředním titulu užil o sobě označení »pán a bůh«. To je patrně také poza­dím obrazu dvou šelem Zj 13 i podnětem ostrých slov o nastávajícím pádu »Babylona«.

Nz poselství tedy vyslovuje i varovná a soudní slova o nebezpečných a záporných možnostech Říma a jeho říše, v hlavní linii však se k němu staví s nadějí, že se uplatní a rozvinou jeho možnosti kladné. Ani jednou ani druhou možností se však nz svědkové nedají přimět k tornu, aby vyrovnávání s Římem vě­novali svůj soustředěný zájem a aby se jím dali odvést od svého ústředního thematu, jímž je zvěst ospravedlnění každého věřícího a vykou­pení pravého lidu Božího milostí a mocí Ježíše Krista. S.

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)