Když po smrti Šalomounově nastalo v Sichem rozdělení krá­lovství [1Kr 12,26 - 1Kr 12,33 ; 1Kr 13,33 ; 2Pa 10,16 n], zůstalo při domě Davidově pouze Judstvo a některé části z pokolení Simeonova a Benja­minova. Dvě benjaminská města, Bethel a Jericho, přidala se také k severnímu království. Později připadly k Judstvu některé části z po­kolení Efraimova [2Pa 13,19 ; 2Pa 15,8 ; 2Pa 17,2 ]. Nepřátelství a války mezi oběma říšemi trvaly přes 60 let. Jižní království mělo proti sever­nímu některé výhody, takže se udrželo déle než království izraelské. Jerusalem byl méně vy­sazen útokům nepřátel a lid cítil větší jednotu hlavně vlivem chrámové bohoslužby. Za Achaba a Jozafata uzavřela obě království mezi sebou smlouvu, kterou porušil Amaziáš. Byl poražen a Jerusalem zpustošen. Za Jotama a Achase stal se Juda poplatným Tiglatfalasa­rovi. Pád Judstva nastal, když Nebuzardan, vojevůdce Nabuchodonozorův, rozbořil chrám jerusalemský a uvedl lid do zajetí [r. 586 př. Kr.]. Po návratu ze zajetí byl správcem Jud­stva potomek Davidův, Zorobábel, který uzná­val nadvládu perskou. Stejně Judovec Nehe­miáš. Pak spravovali zemi perští místodržící. Později ovládli zemi Makedonci a po rozkladu říše Alexandra Velikého připadlo J. postupně Egyptu a Sýrii. Úspěšná revoluce *Makka­bejců proti Sýrii vedla k ustanovení kněžské dynastie vládců, jež byla vystřídána idumejskou dynastií [*Herodes Veliký], která vládla pod svrchovaností Říma. V době Ježíšově bylo Judstvo provincií spravovanou přímo římskými místodržícími [t. zv. prokurátory judskými].

Zajatí Judejci. Z reliéfu na zdi chrámu v Karnaku, který vypisuje vítězné tažení faraóna Sesáka v Palestině.

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)