1.  Druhorozený syn Josefův a jeho manželky Asenat, dcery Putifera, knížete On [Gn 41,45 ; Gn 41,50 ; Gn 41,52 ]. Patriarcha Jákob přijal oba syny Josefovy za své vlastní a dal Efrai­movi, ač byl mladší, zvláštní požehnání [Gn 48,8 - Gn 48,20 ] jako prvorozenému, a tak se stal E. zakladatelem jednoho z nejmocnějších pokole­ní izraelských. Podle [Nu 1,33 n] čítalo toto pokolení 40.500 boje schopných mužů, podle Mojžíšova sčítání krátce před jeho smrtí bylo jich 32.500 [Nu 26,37 ]. Příčinu úbytku hledají někteří v nešťastném nájezdu dvou synů [kme­nů] Efraimových, Ezera a Elada, na Filištín­ské [1Pa 7,20 - 1Pa 7,22 ]. Při dělení země kananejské přidělil Jozue, jenž byl sám Efraimský [Joz 19,40 ; Joz 19,50 ; Joz 24,30 ], tomuto pokolení krajinu severně od Bethel po celé šířce Palestiny od Jordánu až ke Středozemnímu moři. Uprostřed bylo po­hoří Efraim [Joz 16,1 - Joz 16,10 ]. Severně od pomezí E. bylo pokolení Manasses a za jeho územím Asser, Zabulon, Izachar a Neftalím. Pokolení Efraim, Manasses a Benjamin tvořila jádro Izraele. Efraimští se zúčastnili bojů, jež opě­vuje Debora [Sd 5,14 ]; vyčítají manassesovci Gedeonovi, že je nepozval na pomoc proti Madiánským [Sd 8,1 - Sd 8,3 ]; napadli Jeftu, že je nepovolal k boji proti Ammonitským a ztratili přitom 42.000 bojovníků [Sd 12,1 - Sd 12,6 ]. Za Davida a Šalomouna pozbyli sice svého vůd­čího postavení, kterého se zmocnilo pokolení Juda, ale po smrti Šalomounově propukla stará žárlivost na Judu a Efraim se stal středem nové říše izraelské po úspěšné vzpouře Efraim­ce Jeroboáma, jenž učinil Síchem na hoře Efraim hlavním městem desíti odtržených po­kolení [1Kr 12,25 ; Iz 7,2 ; Iz 7,5 ; Iz 7,9 ; Iz 7,17 ; Iz 9,9 ; Iz 17,3 ; Iz 28,3 ; Oz 4,17 ; Oz 5,3 ; Oz 9,3 - Oz 9,17 ]. Proroci často kladli jméno E. za celého Izraele. Později se dějiny E. ztrácejí v dějinách severoizraelských.

2.  Hora Efraim [1Kr 4,8 ] je vlastně po­hoří nebo krajina, okupovaná kmenem E., táhnoucí se mezi rovinou Jezrelskou na severu, Jordánským údolím na východě a územím Benjaminovým na jihu [Sd 4,5 ; 2S 20,21 ]. Na hoře E. bydlil Micha, proslulý modlářským obrazem [Sd 17,1 ], a levita, jehož ženina vedla k nepřátelství mezi E. a Benjaminskými [Sd 19,1 ].

3.  Les Efraim, v němž se odehrál boj mezi přívrženci Davidovými a Absolonovými [2S 18,6 ], ležel někde východně od Jordánu poblíž Mahanaim. Jméno snad souviselo s po­rážkou E. v době Jeftově [Sd 12,1 n].

4.  Město nedaleko Balazor [2S 13,23 ], 6 km sv od Betel, poblíž pouště [J 11,54 ].

5.  Efraim a Juda se stali představiteli dvou různých zbožností v době sz. Souviselo to s tím, co Daněk a Bič nazývají »božností« králů. E. jako představitel severních kmenů izraelských podlehl totiž egyptskému pojetí krále [Jeroboám strávil delší dobu v Egyptě], jenž byl pokládán za vtělení božstva a tedy za předmět náboženské úcty. Proto Jeroboám zřizuje státní, přesněji: královské svatyně v Betelu a Danu [1Kr 12,1 n]; sr. [Am 7,13 ]. Proto také starý Izrael považoval ustanovení krále za pohrdnutí Hospodinem [1S 8,7 n] a snažil se omeziti božnost králů [1S 10,25 ]. Kdežto judští králové, i když jim božnost králů efraim­ských byla stálým osidlem, drží se pojetí misijně služebného, t. j. pokládají se pouze za vykonavatele svrchovanosti Hospodinovy. Mu­sejí uzavírat smlouvu jak s Hospodinem, tak s lidem. Proto také zaslíbený mesiáš může po­cházet jen z rodu Davidova a pokolení Judova; sr. [Mt 2,1 ; Mt 12,23 ].

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)