Pelištejci, odtud Palestina, pocházeli podle biblického podání z Kréty (bibl. Kaftor [Am 9,7 ; Jr 47,4 ]), ve skutečnosti však spíše odněkud z balkánské oblasti, odkud byli vypuzeni novými kmeny indoevropskými od severovýchodu. Cestou se zřejmě zdrželi na Krétě, kde se i blíže obeznámili s tamní kulturou. Kréta v době od 3000 př. Kr. do 1400 př. Kr. tvořila mocné námořní království s hlavním městem Cnossem. Kolem r. 1400 utrpěla však hroznou porážku, královský palác v Cnossu byl zpustošen a říše vyvrácena. Útočníci, tlačeni dalšími kmeny, po čase po­kračovali ve svém tažení jednak do egyptského údolí nilského, jednak do oblasti syrsko-palestinské. Nápor na Egypt byl odražen za Ramsesa III. kolem r. 1190 př. Kr., ale úzké a úrodné pobřeží palestinské podlehlo [Dt 2,23 ; Gn 21,32 ; Gn 21,34 ; Gn 26,1 ]. Egypťané nazývali tyto útočníky Purusati [= Pulasti - Filištínský]. Za 21. egyptské dynastie mluví se už o království Filištínském v Dor [kolem r. 1100 př. Kr.]. Jejich říše sahala od Gázy na jihu až k pohoří Karmél na severu. Filištínští byli výbornými a odvážnými válečníky. Užívali zbraní železných. Podle prof. Blaikieho byli F. jediným skutečně vzdělaným a uměleckým národem v Palestině až do příchodu Řeků, což je arci názor naprosto pochybný. Zdá se, že byli původu [aspoň zčásti] indoevropského, ale božstva převzali zcela od původních Ka­nanejců. Říše jejich měla vhodné předpoklady pro styky obchodní: sousedila na severu se Sýrií, na jihu s Arábií a Egyptem, na západě s mořem, které [Ex 23,31 ] jmenuje mořem Fi­lištínským. Není divu, že se Filištínští stali velmi zámožnými [Sd 16,5 ; Sd 16,18 ]. Zvláště pět měst, *Gáza, *Azor, *Aškalon, *Gát a *Aka­ron, tvořilo jakýsi státní a obchodní svaz [1S 5,8 ], k němuž náležela ještě města *Joppen na severu a *Rafie na jihu. Při zvláštních pří­ležitostech a ve válečných dobách vystupovala tato městská království jako jednotný stát. Od Semitů se Filištínští lišili obličejem, krojem i zbraněmi. Muži byli zpravidla bezvousí, jen náčelníci nosili bradu, ale horní ret měli vy­holený jako Sparťané. Výzbroj se skládala z kulatého štítu, krátkého bodného meče a dvou oštěpů. Přilba byla ozdobena obloučkem s mnohými péry kolem dokola. I to připomíná oblasti Egejského moře, odkudž F. pravdě­podobně přišli v době velkého stěhování ve 13. století.

Filištínští zajatci. Nástěnný reliéf z paláce Ram­sesa III. v Medinet Habu (Theby).

Podle [Joz 15,2 ; Joz 15,12 ; Joz 15,45 - Joz 15,47 ] byla část jejich země přikázána pokolení Judovu. Ale v době Jozuově se nepodařilo zlomiti ani nalomiti jejich moc [Joz 13,2 n]. Podle [Sd 1,18 ] zmocnil se Juda přechodně tří měst: Gázy, Aškalonu a Akaronu, ale brzy je opět ztratil, ježto Filištínští zahájili dlouhotrvající útoky na Izraelce. Ojedinělí rekové izraelští dovedli své krajany uhájiti před jejich nájezdy (Samgar, syn Amatův [Sd 3,31 ]; Samson [Sd 13,1 ] až [Sd 16,1 n]), ale žádný z nich nesetřásl jejich jho trvale. Za Élí [1S 4,1 n] byli Izraelští poraženi tak doko­nale, že ztratili i truhlu úmluvy. Dvacet let nato porazil Filištínské Samuel a nazval místo vítězství Ebenezer (= Kámen pomoci, [1S 7,3 - 1S 7,12 ]). Konečně se Izraelští sjednotili v pevné království [1S 8,20 ] a pod vedením Saulovým se jim podařilo poraziti F-é u Gabaa [1S 13,1 n; 14,1n]. Jevištěm následujícího boje bylo údolí Elah, domněle 22 km jz od Jerusalema. Zde se uplatnil mladý David v boji s Goliášem [1S 17,1 n]. Přesto však F-í nebyli zkrušeni. Vytáhli znovu k boji, tentokrát na severu: došlo k osud­né bitvě na hoře Gelboe, v níž Saul padl. F-í zabrali všecka města této krajiny a dostali se až do Zajordání [1S 31,1 - 1S 31,7 ]. Za Davida byli dvakrát poraženi v údolí Refaim [2S 5,17 - 2S 5,25 ; 1Pa 14,8 - 1Pa 14,16 ]. Když David utvrdil své králov­ství a zorganisoval vojenskou moc Izraelovu, podnikl na F-é útok, podmanil si Gát [1Pa 18,1 ; 2S 8,1 ] a nato i druhé části země. Šalo­moun podmanil F-é úplně. Po jeho smrti osvobodilo se nejprve f-é město Gebbeton [1Kr 15,27 ; 1Kr 16,15 ] a rostoucí úpadek judské říše za vpádu syrského krále Hazaele měl vzápětí i ztrátu Gát. Uziáš se sice tohoto města opět zmocnil [2Pa 26,6 ; 2Kr 12,17 ], ale F-í se opět zmohli za Achaza a pobrali některá města [2Pa 28,18 ]. Po málo pak letech ve spo­jení se Syrskými a Assyrskými a snad spíše jako jejich vasalové podnikli F-í několik no­vých nájezdů proti království Judskému [Iz 9,11 n]. V nápisech assyrských čteme, že F-í byli v této době poplatní assyrskému králi Adad-nirari III. Stejně přijímal od F-ých poplatky i Tiglatfalazar III. i Sargon [r. 722], ale deset let nato vzepřel se Azot [Iz 20,1 ]. Ale marně. Ezechiáš naproti tomu, uzavřev spojenectví s Egyptem, stal se se svým králov­stvím třecí plochou mezi říšemi assyrskou a egyptskou, což uspíšilo zkázu říše judské. Assyrskou svrchovanost upevnil Esarhaddon, který podnikl tři válečné výpravy do Egypta přes území f-é. Za úpadku Assyrie trpěla říše f-á vpády Egypťanů [za XXVI. dynastie]. Proroci často prorokovali soud nad F-ými [Iz 11,14 ; Jr 25,20 ; Jr 47,1 - Jr 47,7 ; Am 1,6 - Am 1,8 ; Am 6,2 ; Abd 1,19 ; Sof 2,4 n; Za 9,5 - Za 9,7 ]. Psametich I. dobyl Azotu po devětadvacítiletém obléhání. Necho II., vrstevník Joziášův, dobyl Gázy. Stará nenávist k lidu izraelskému vypukla znovu v době babylonského zajetí [Ez 25,15 ; Ez 25,17 ]. Po návratu ze zajetí však shledáváme, že mnozí Židé pojali za ženy Filištínky k velkému zármutku duchovních vůdců [Neh 13,23 n]. V době Makkabejské dobyli Židé Azotu i Gázy. Od té doby se F-í nadobro ztrácejí. Patrně úplně splynuli se Židy, když se už dávno předtím úplně posemitštili. Velmi záhy ztratili řeč a ještě dříve náboženství.

Hned po usazení převzali F-í náboženství původních obyvatelů kananejských. Hlavním jejich božstvem byl *Dágon [1S 5,2 n], semitský bůh obilní, ženské božstvo se jmenovalo Attargatis. V Gáze ctili místní božstvo Marná a v Akaronu *Belzebuba.

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)