Fenicie vlastně (Foenicie, z řec­kého: purpurový, [Sk 11,19 ; Sk 15,3 ; Sk 21,2 ]), 2 až 7 km široký pruh země mezi mořem Středo­zemním a pohořím Libanonu, táhnoucí se asi 300 km na sever od pohoří Karmél; četné řeky, vznikající na Libanonu, protékaly Fe­nicií, činíce z ní zemi velmi úrodnou. Plodila víno, olej a obilí v takovém nadbytku, že oby­vatelstvo nebylo s to všecko spotřebovati: úroda sama je nutila k obchodu. Feničané skutečně vynikali obchodem, v čemž se jim nevyrovnal žádný národ ve starověku. Vedle plodin zemských vyváželi i cedrové dříví nevyrovnatelné jakosti ke stavbě lodí, zboží ko­vové, pro něž vlast jejich chovala v nitru svém hojnost rud, a roucha nachová (purpur, červec); sr. [Ez 27,2 ; Ez 27,16 ].

Původ Feničanů je sporný: podle jedněch přišli ze severní Arábie od zálivu Perského snad kolem 1700 př. Kr., podle jiných byli Feničané praobyvateli kananejskými, které Izraelci zatlačili na sever [Gn 10,15 ]. Členitost půdy způsobila, že Feničané nikdy nevytvo­řili mocné říše. Naopak, byli rozděleni v drobná království městská s hlavními městy Tyrus [Sor] na skalnatém ostrově, Sidon [Saida], Berytos [Beirut], Byblos (Gebal [Ez 27,9 ]), Tri­polis, Arados (Aradius [Gn 10,18 ]). Přímořská poloha těchto měst vedla obyvatele k námoř­nímu plavectví jakož i k zakládání osad. Nej­dříve obsadili Kypr [Cypr], bohatý na ložiska mědi, stříbra a železa, potom Rhodos, Krétu, Melitu. Dostali se až na Sicílii, do Španěl a na pobřeží africké [Kartago]. Na sever pro­nikli až k ostrovům britským a do Jutska. Ale i na východě měli svá obchodní spojení: v Arábii, Babylóně a Egyptě. Za *faraona Nechona obepluli Afriku. Základnou pro ob­chody na západě bylo Španělsko, kde založili osadu Gades [dnešní Gadiz], odkudž vyváželi stříbro; z Britannie dováželi cín, z pobřeží moře Baltického jantar. Obchod vedli se vším, z čeho plynul zisk, i s otroky [Ez 27,1 N; 28,1N]. V plavbě a stavbě lodí byli učiteli všech národů starého světa.

Z panovníků fénických je čtenářům Písma nejznámější tyrský král Chíram, vrstevník Da­vidův a spojenec Šalomounův [1Kr 9,11 - 1Kr 9,14 ; 1Kr 9,26 - 1Kr 9,28 ; 1Kr 10,22 ; 2S 5,11 ]. Zúčastnil se stavby jerusalemského chrámu dodávkou dříví i ka­mene a drahých kovů [1Kr 5,6 ]. Se Šalomou­nem uzavřel smlouvu o stavbě lodí v Azion-gaber u Elat v zemi idumejské; lodi tyto slou­žily k dovozu zlata z Ofír a k obchodním sty­kům při Rudém moři a zálivu Arabském a Perském. K tomu dodával Chíram zkušené plavce a námořníky.

Z pozdějších dějin slyšíme, že král Achab se oženil se sidonskou princeznou Jezábel, dcerou krále Etbále [1Kr 16,31 ]. Tak vnikaly fénické vlivy do Izraele.

Fénická řeč byla řečí semitskou, příbuzná s hebrejštinou, což usnadňovalo styk obou těchto národů. Feničané měli též veliký vliv na vytvoření první abecedy, jež v konečné úpravě čítala 22 značek pro souhlásky [samohlásky se nepsaly].

Náboženství Feničanů byla pantheistická personifikace přírodních sil. Hlavním božstvem byl Bál, dobrý bůh slunce, jemuž v Tyru říkali Melkkart; manželka jeho slula Astarta nebo Balat a znamenala totéž, co babylonská Ištar. Zlý bůh slunce se jmenoval Moloch, který býval usmiřován lidskými oběťmi. V Byblu uctívali dobrého boha Adona [Adonis]. Součástí kultu byl i pohlavní styk, často nezřízený [sr. prorocké výpady proti »smilnění« lidu Izraelského!].

Ježíš navštívil fénické území, když přišel do končin Tyru a Sidonu [Mt 15,21 ; Mk 7,24 ; Mk 7,31 ], a za pronásledování tu našli útočiště mnozí křesťané [Sk 11,19 ], jež snad později navštívil i Pavel na cestě z Antiochie do Jeru­salema [Sk 15,3 ], po druhé pak na poslední cestě do Jerusalema [Sk 21,2 n].

Fénický bůh války a počasí Rešef. Zlatá soška z Ras Šamra v Sýrii.

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)