1. Zeměpisně.

Rozprostírá se v sv cípu Afriky mezi Rudým mořem a Středo­zemním při dolním toku řeky Nilu a sahá od Středozemního moře až po obratník Raka pod poslední peřeje nilské. Nil teče mezi pustými vysočinami, Arabskou na východě, Libyjskou na západě. Na severu, kde vysočiny od sebe odstupují, rozkládá se při ústí řeky široká rovi­na, t. zv. Delta. Nil se tu dělí na několik ramen, nejzápadnější Rosettské a nejvýchodnější Da­mietské. V E. skoro nikdy neprší [Dt 11,10 - Dt 11,11 ; Za 14,18 ]; ale když se spustí rovníkové deště v létě na rozsáhlé horní poříčí Nilu, rozvodní se řeka, zaplavuje a mrví úrodné údolí, zvl. území deltové [od června do října]. Průplavy a čerpací kola rozvádějí vodu do výše polože­ných míst a do velkých nádržek pro potřebu v čas sucha. Půda takto svlažená, když voda na počátku podzimu opadne, je velmi úrodná a dává dvojí až i trojí sklizeň do roka. Datlové palmy poskytují hojně ovoce. Proto Herodot nazval E. darem Nilu; bylť obilní komorou Říma a zásoboval okolní země, i Palestinu, byla-li tam neúroda. Za Josefa podle biblické zprávy [Gn 41,48 ] dělaly se zásoby ve všech městech a větších vesnicích. V hornaté krajině podél Rudého moře byl lámán tvrdý tmavý kámen, jenž se hodil ke zhotovování kamenných rakví, t. zv. sarkofágů. Na Sinajském polo­ostrovu se dobývala měď a smaragd. Ve vá­pencovitých skalách, vybíhajících od Rudého moře k Nilu, se dobýval alabastr. Řekové dali zemi jméno Aigyptos [= Egypt] podle staro­bylého označení Het-ko-ptah, zatím co pra­obyvatelé sami nazývali zemi Kemet [Chemt, t. j. černá země].

Dělíme E. zpravidla na horní a dolní.

V dolním E., při deltě nilské, proslulo už v dobách předizraelských město On, pozdější Héliopolis, svými theologickými spekulacemi. Pro staré dějiny egyptské je dále významným město Memfis [původně Men­nofer], sídelní to město země za střední říše [kolem 2000 př. Kr.] a s hlediska kulturního důležité ohromné pyramidy jižně Kaira ze začátku 3. tisíciletí př. Kr. V hellenistickém období stojí v popředí přímořské město Ale­xandrie, kde se záhy soustředil obchodní i kul­turní ruch. Bylo i významným střediskem egyptských Židů ve starověku a později sídlem vynikajících theologů křesťanských [Origenes aj.].

Horní E. prostírá se mezi deltou a prvními peřejemi. Zde byly kdysi hlavním městem Théby, egyptsky Veset. Mocné svědectví o zašlé slávě podávají podnes mohutné rozva­liny u městeček Luxoru a Karnaku.

Dvě hlavy sfing z Taanisu, představující hyksoské typy.

2. Dějiny.

V hebrejštině se E. nazývá Misrajim [Kral. Mizraim] po synu Chámovu [Gn 10,6 ]; jinde jej jmenují zemí Chámovou [Ž 105,23 ; 105,27]; sr. [Ž 78,51 ]  Arabové dodnes dáva­jí E. jméno Misr. Podle biblické tradice tedy pradávnými obyvateli E. byli Chamité, kteří patřili k bílému plemeni a pravděpodobně ovládli původní obyvatelstvo. Později zavalily E. různé semitské i jiné [churrijské] vlny z přední Asie, jakož i další, rasově velmi různo­rodé, ze západu, severu i jihu. Tak vznikal postupně později celkem ustálený typ Egyp­ťana. Z původních malých států eg. vznikly už v dobách předhistorických dvě říše [Dolno­egyptská a Hornoegyptská], které sloučil hornoegyptský král Menes, přibližně kolem, r. 3300 př. Kr. [podle jiných prý až kolem 2900 př. Kr.].

Podle egyptského kněze a histo­rika Manethoa z 3. stol. př. Kr. se dělí egypt­ské dějiny na t. zv. dynastie, a to:

doba raná 1.-2. dynastie, 3200-2980,

stará říše 3.-6. dyn. [2980-2475],

střední říše 11.-12. dyn. [2160-1780],

nová říše 18.-20. dyn. [1580 až 1090]; srov. Bič I. 86n.

Ze IV. dynastie [kolem 2590 př. Kr.] pocházeli králové Cheops [Chu­fu], Chefren [Chafra] a Mykerinos [Menkau­ra], zakladatelé světoznámých tří pyramid u Gizehu. Byly to královské hrobky, v nichž byly ukládány mumie eg. králů. Sahure za V. dynastie vystavěl první zámořské loďstvo v dějinách světa a učinil nájezd do Sýrie. Ale za VI. dynastie se E. opět rozpadl na malá feudální království. Druhá slavná doba E. nastala až za XII. dynastie [2000-1780 př. Kr.], za níž se panství eg. rozšířilo na jih [Nubie].

Hetitská jízda v boji s Egypťany. Část reliéfu z Thele.

Také obchod rozkvétal nebývalou měrou dík kanálům z Rudého moře do Delty. Ke konci XIII. dynastie [asi 1680 př. Kr]. vtrhli do E. Hyksové [Hykšasové = vládcové cizích zemí, pastýřští králové], smíšenina Churrijců, Semitů, Hetitů a j. národů předo­asijských, kteří byli z Egypta vypuzeni až kolem 1580 posledním potomkem XVII. dyn. Ahmosem [Amosis]. Hyksové nezanechali v zemi mnoho památek, zato však naučili Egypťany užívat koně a sestrojovat válečné vozy.

Králové XVIII. dynastie jsou tvůrci t. zv. nové říše [eg. veleříše], jež ovládala svět od končin sudanských až k řece Eufratu [1580-1090]. Nejslavnější král této dynastie byl Thutmosis III. [Thutmes, asi 1501-1447], který porazil Hetity u Magedda r. 1479. Za Amenhotepa IV. čili Echnatona [asi 1377-1361 př. Kr.], jenž provedl monotheistickou refor­mu [viz bod 4. Náboženství], a jeho nástupců, mezi nimi proslulého Tutanchamona, začal úpadek státu. Dopisy, uchované v novém hlavním městě Achetaton [nynější Telí el-Amarna], ukazují, že poddaní E. marně žá­dali o pomoc proti nájezdům Chabirů [Heb­reů?]. Ramses II. [1299-1232 př. Kr.] nebyl již s to udržeti panství nad celou Sýrií, jejíž sev. části se zmocnili Hetité, národ původu indoevropského. Udržel panství pouze nad Palestinou. Přes tyto boje podnikl mnoho pro­slulých staveb, zvláště v pohraničních krajích. Za nástupce Ramsesova Mernefty [Merenptah 1232-1222 př. Kr.] trpěl E. pod nájezdy ná­rodů z Libye a Středomoří.

Za XXI. dyn. ztratil E. Nubii a Palestinu a žoldnéřská kasta libyjská pod vedením náčelníka Šešonka či Šošenka v bibli Sesák [1Kr 11,40 ; 1Kr 14,25 ; 2Pa 12,2 ] a j. se zmocnila kolem 950 vlády a za­ložila XXII. dynastii. Šešonk byl současníkem krále izraelského Šalomouna. Jeroboám, syn Nebatův, správce Šalomounův, utekl snad právě k Šešonkovi do E., když se nepodařila povstání proti Šalomounovi, jež sám zosnoval [1Kr 11,26 ; 1Kr 11,40 ]. Po smrti Šalomounově se však vrátil, odtrhl 10 kmenů od říše a založil sev. království [1Kr 12,20 ]. Brzy potom [asi r. 930] vytáhl farao [byl to ještě Šešonk?], patrně na popud Jeroboámův, proti Roboámovi a vy­plenil chrám Šalomounův [1Kr 14,25 n]. Později opanovali E. králové assyrští [671 Esarhaddon; 667 Ašurbanipal] pronikl až do­Théb [někteří vidí vzpomínku na to v Na 3,8 - Na 3,10 ] a teprve Psametich I., zakladatel dynastie XXVI., opět E. oprostil. Hlavním městem se stalo Sais na Deltě. Syn Psameti­chův Necho II. [609-593 př. Kr.] dobyl na krátký čas Sýrie [608]. Avšak u Karchemiše na horním Eufratu byl poražen od krále baby­lonského Nabuchodonozora [Jr 46,2 ] a musel se spokojiti s Egyptem. Vnuk Nechonův Ap­ries [biblický Chofra Jr 44,30 ] spolčil se s krá­lem Sedechiášem proti Nabuchodonozorovi [Jr 37,5 ; Jr 37,7 n]. Vytáhl s vojskem na pomoc Jeru­salemu, ale pojednou se vrátil a tak usnadnil zkázu Jerusalema.

Potom se E. spojil s Baby­loňany proti velmoci perské a jejímu králi Kyrovi; avšak Kambyses, syn Kyrův, porazil r. 525 Psameticha III., syna Amasisiva, u Pelu­sia a E. se stal perskou provincii a zůstal jí až do r. 332, kdy se ho zmocnil Alexander Veliký, král makedonský, po jehož smrti založil Pto­lemaios dynastii, která zavedla do E. řeckou kulturu. R. 30 př. Kr. Octavianus přivtělil E. k říši římské [až do r. 395 po Kr.].

3. Kultura.

Průmysl, umění, stavitelství byly v E. velmi vyvinuty. Egypťané zhotovova­li jemné lněné látky a hedvábné látky, kmenty, perské koberce, umělé výšivky [Iz 19,9 ; Př 7,16 ], vyráběli zboží majolikové; hrnčířství a cihlářství [Ex 1,14 ] bylo pověstné. Egypťané dokonce vyráběli sklo, různé skleněné ozdoby. Ke psaní užívali hojně papyru [od něhož má jméno náš papír]. Z věd pěstovány byly zvl. vědy matematické, hvězdářství a lékařství. Egypťané už dlouho před r. 3000 př. Kr. za­vedli sluneční rok o 365 dnech, 12 měsících po 30 dnech + 5 svátečních dnů ke konci roku. Písmo bylo obrázkové [hieroglyfy], skládající se z obrázkových znaků a znamení. Z tohoto písma se později vyvinulo jednodušší písmo hieratické a konečně demotické [lidové].

Egypťané znali též abecedu o 24 písmenách [bez samohlásek!], ale konservativně lpěli na starém písmu znakovém. V eg. válečnictví byla pozoruhodná jízdecká a vozová výzbroj. Se 600 vybranými vozy honili Izraele, táhnou­cího do zaslíbené země [Ex 14,7 ].

Hieroglyfický nápis kolem vchodu do hrobky v Gizehu. Představuje mrtvého Sethu (?) s pohřebními obětmi a pozůstalými (nahoře), jeho modlitbu (uprostřed) a opět Sethu (dole vlevo) s odznaky vysokého hodnostáře. Vpravo je kněžka Nub, královská příbuzná Sethova. Z doby stavby pyramid asi 2800 př. Kr.

4. Náboženství.

Egypťané byli národem hluboce náboženským, což udivovalo už staré Řeky. Moderní historikové a literární objevy jen potvrzují toto mínění. Jejich zbožnost se projevovala obzvláště v neobyčejné péči o mrtvé a v úctě k mnohým předmětům a živočichům, jež Egypťané pokládali za posvátné. Byl uctí­ván na př. býk Hapi [Apis], beran, kočka [mnohý chrám se hemžil kočkami, jež po zdech­nutí byly balzamovány], sokol, ibis a p. Zájem o život záhrobní byl tak silný, že prakticky ztratilo náboženství vliv na každodenní život a zvrhlo se časem v nejtemnější pověry. Ve srovnání s jinými národy, přes vyspělou kulturu, zůstali Egypťané duchovně velmi hluboko! Kněží tvořili zvláštní třídu s mnohými vý­sadami. Při chrámech bývali rozděleni na několik skupin, z nichž každá konala službu jeden měsíc. Nejvyšší službu konali zvláštní kněží s přízviskem »proroci« nebo »služebníci Boží«. Tak na př. Putifer [Gn 41,45 ] byl pro­rokem boha Rá v On. Pro každého boha byl ustanoven jeden nejvyšší kněz. Kněží pěsto­vali úzkostlivou čistotu těla, oblékali se do bílých plátěných šatů, vyholovali vlasy na hlavě a často se kulticky umývali. Vystříhali se obzvláště požívání ryb a bobů. Pravděpodobně byli také obřezáni. Vedle denního obětování hlavním jejich zaměstnáním bylo luštění božských znamení. Tím se stali kněží zvl. v Thébách politickou mocí, takže se mohli odvážiti za XXI. dynastie pokusu o svržení královské vlády. Z dob t. zv. nové říše [XVIII. -XX. dyn.] pocházejí obdivuhodné nábožen­ské žalmy, opěvující slunečního boha Atona. Ve mnohém připomínají žalmy sz. Také eg. mudroslovné sbírky [na př. Přísloví Amene­mopova z 1. tisíciletí př. Kr.] měly patrně vliv na bibl. knihy *Přísloví a *Kazatel. Zvláštní moc získali eg. kněží pěstováním magie. Pro­dávali ochranné amulety s kouzelnými prů­povědmi pro živé i mrtvé. Proužky s průpo­vědmi, jež byly dávány mrtvým do hrobu, měly za účel udržeti mumii jako nástroj duše nebožtíkovy co nejdéle v neporušeném stavu a zaručiti mrtvému šťastný průchod říší mrtvých do říše živých. Jiné průpovědi byly dávány do hrobu se soškami a obrazy sluhů. Umožňovaly tak »mrtvým« oživiti tyto sošky a obrazy a tím získati sluhy v záhrobí. Jiné formule, jež byly kněžími prodávány, byly s to uškoditi nepřátelům, přivoditi štěstí v lásce a pod.

Nejvýznamnější stránkou eg. mythologie je víra v posmrtný život. Mrtví byli sou­zeni králem mrtvých Osirisem. Byli-li uznáni vinnými, čekalo je pohlcení od démonů; byli-li ospravedlněni, odcházeli buď do krásných zahrad a úrodných polí nebo měli právo vstoupiti do zlatého vozu boha slunce, nebo konečně tráviti život uprostřed stínů, přerušo­vaný jen jednou za 24 hodiny světlem slu­nečním, kdy slunce za noci tráví jednu hodinu v říši stínů. Některé kouzelné průpovědi umož­ňovaly mrtvým přijmouti podobu lotosu nebo ptáka ibise nebo volavky nebo konečně i hada.

Král byl nazýván »dobrým bohem« a do­konce pokládán za inkarnované božstvo, za Horuse, syna Osirisova, s nímž byl ztotožňo­ván jeho předchůdce, zesnulý panovník. Byl náboženskou hlavou státu a náčelníkem kněží. Jeho obraz požíval už za jeho života božské úcty. Nebožtíci řádně pochovaní bývali zbož­něni. Zvláště o zemřelých faraónech se věřilo, že jsou přijímáni do shromáždění bohů.

Přes všecku roztříštěnost egyptských kultů lze rozeznávati

a] Božstva přírodních sil: Ré, božstvo slunce; Geb, bohyně země; Šuu, bůh oblohy; Nut, bohyně hvězd s jinými hvězdný­mi božstvy. -

b] Bohové určitých vlastností: Thot, božstvo moudrosti; Mei, bohyně spra­vedlnosti a pravdy; Mont, bůh války, Ptah, bůh řemeslného umění. -

c] Bohové určitých míst: Amon, božstvo thébské, které se stalo během doby králem bohů a bohem celého státu; Osiris, božstvo města Busiris v deltském území, stal se během doby vládcem říše mrtvých. Bohové bývali obyčejně seskupováni po devíti. Každý z hlavních bohů měl ještě bohyni a dítě, takže dohromady tvořili jakousi trojinu, na př. Osiris, Isis a Hor. Bohové měli podobu buď lidskou nebo lidskou se zvířecí hlavou [na př. Thot měl hlavu ibisovu, Hor a Ré měli hlavu sokolí] nebo konečně zvířecí [býk Apis byl vtělením boha Ptah, opice vtělením Thotovým.]. V době úpadku E. nastalo slučování jednotlivých eg. božstev a dokonce i přijímání božstev kananejských.

Amenhotep III. (asi 1400 př. Kr.) obětuje před archou boha Amona. Dvaatřicet kněží nese archu podoby lodi, s cherubíny uprostřed. Za archou jsou "korouhve", odznak kněží. Reliéf z Theb.

Posmrtná soudní scéna. Bůh Anubis váži v "síni dvojí pravdy" srdce faraónova úředníka Aniho a jeho manželky (postavy vlevo). Vpravo písař bohů Thot a "požírač" Amamit (krokodil, lev a hroch), připravený k sežrání srdce, bude-li nalezeno těžké. Soud řídí bůh Osiris. Nahoře zasedání bohů. Z t. zv. knihy mrtvých (papyrus Ani).

Je příznačné, jak připomíná Bič [II. 174,181], že eg. nábo­ženství postrádalo jakéhokoli misijního ducha. Hlavní součástkou eg. mythologie je le­genda o Osirisovi, jenž byl zabit a rozsekán na kusy svým bezbožným bratrem Sutochem [Sethem], vyhledán svou sestrou-manželkou Isidou a zázračným způsobem přiveden k ži­votu. Z manželství se narodil syn Hor, který pomstil svého otce na Sethovi. Osiris je zde obrazem zapadajícího slunce, Seth obrazem noci, Hor obrazem nového dne. Tragedie i triumf se tedy stále opakovaly.

Horus, Osiris a Isis podle egyptské stély.

Zvláštní zmínky zasluhuje monotheistická reforma krále Amenhotepa IV. z XVIII. dyn., který vládl kolem roku 1370 př. Kr. Proti eg. mnohobožství a vládci bohů Amonovi postavil jediného boha Atona [snad původně syrské božstvo Adón], božstvo slunce. Sám přijal jméno Achuen-Aton [Echnaton] k poctě tohoto božstva a k slávě Atonově postavil nové hlavní město Achet-aton [dnešní Tell el-Amarna], aby zatlačil do pozadí Théby, kde byl uctíván bůh Amon. K oslavě Slunečního kotouče napsal hymnus, který patří k nej­ušlechtilejším plodům eg. zbožnosti. Ale hned po smrti Amenhotepově jeho reforma zanikla, protože pro lid i kněží byla příliš náhlá.

O náboženství eg. se zmiňujeme s takovou obšírností jednak proto, že synové Jákobovi strávili několik století v E., jednak proto, že eg. vlivy náboženské zasahovaly až do Palesti­ny, jak je zjištěno novodobými vykopávkami. První svatyňky na půdě syropalestinské jsou eg. původu [viz o tom obšírněji Bič I, str. 97n]. Není divu, že izraelští proroci vytýkají svému národu eg. modlářství. Je jistě příznač­né, že po prvé čteme o uctívání obrazu mladého býka ve vypravování o putování Izraelců z Egypta, po druhé po návratu Jeroboámově z Egypta [1Kr 12,28 ].

5. Pobyt Izraelců v Egyptě a vysvobo­zení z eg. otroctví

patřily k základní náboženské zkušenosti vyvoleného národa. Judští [Iz 11,16 ; Mi 6,4 ; Mi 7,15 ; Jr 2,2 n; 7,22; 11,4; Ez 20,5 ] i izraelští proroci [Oz 2,15 ; Oz 8,13 ; Oz 9,3 ; Oz 11,1 ; Oz 12,9 ; Oz 12,13 ; Oz 13,4 ; Am 2,10 ; Am 3,1 ; Am 9,7 ] na­vazují na tuto tradici a ve zpěvníku izrael­ské církve [Ž 68,32 ; 80,9; 87,4; 89,11; 135,9; 136,10] se E. několikrát připomíná, aby byla zdůrazněna Boží vykupující moc a láska. Také v t. zv. historických knihách [Gn 46,4 n; 47,27; Ex 1,9 ; Ex 1,11 n; 2,11; 12,31n; 13,21; Sd 2,1 ; 1Kr 12,28 ] se počínají dějiny národa exodem z E. Také ustanovení Zákona o po­měru k Egypťanům [Dt 23,7 n] potvrzuje tuto tradici. Také sotva který národ by kladl do svých počátků otroctví, spíš hrdinnou dobu. Řízením Božím se dostal Josef do E., dosáhl vysokého postavení, přestěhoval Jákoba s celou rodinou do Gesen [Gn 47,6 ; Gn 47,11 ; Ex 8,22 ; Ex 9,26 ; Ex 12,37 ] v Egyptě. Podle [Gn 46,26 n] jich byla celkem 66-70;  sr. [Ex 1,5 ; Dt 10,22 ]. Podle [Sk 7,14 ] jich bylo 75, pravděpodobně s při­počtením 3 vnuků a 2 pravnuků Josefových [Nu 26,29 ; Nu 26,35 n]. Někteří badatelé usuzují na možnost pobytu jen jednoho nebo dvou kmenů v Egyptě jako představitelů celého duchovního souručenství všech 12 kmenů. Ostatní prý zůstaly v Palestině.

Dva problémy jsou spojeny s pobytem Izraelců v E. Především délka pobytu. Podle [Gn 15,13 - Gn 15,16 ];  sr. [Sk 7,6 ] prý otroctví v »zemi cizí« trvalo 400 let [čtyři generace?]; podle [Ex 12,40 ]; sr. [Ga 3,17 ] 430 let. Vykladači tato místa vysvětlují různě podle toho, kolik let znamená jedna generace a od kdy se má po­čítat oněch 400 let. Je také zajímavo, že LXX a Samaritánský Pentateuch přidávají k Ex 12,40 »v Egyptě a v zemi kananejské 430 let«. To by znamenalo, že od smlouvy s Abra­hamem do nastěhování do E. uplynulo 215 let;  sr. [Gn 12,4 ; Gn 21,5 ; Gn 25,26 ; Gn 47,9 ], takže na pobyt v E. by zůstalo také 215 let, což je nor­mální počet pro 4 generace. I historik Josephus [Starožitnosti] se na jednom místě přiklání k tomuto počítání. Záměrem biblického textu ovšem nejsou údaje chronologické a právě his­torisováním, jímž začala už Septuaginta, se na­mnoze duchovně symbolický smysl takových údajů zatemnil natolik, že mu dnes leckdy nerozumíme.

Druhý problém je časové umístění pobytu Izraelitů v E. Podle biblické zprávy vystavěli Izraelští dvě zásobovací města Fítom a Ráme­ses [Ex 1,11 ], o nichž z eg. pramenů víme, že byla vystavěna za Ramsesa II. Také vyko­pávky ve Fítom potvrdily, že šlo o skladiště. Byl tedy Ramses II. oním utlačujícím faraó­nem. Exodus z E. se pak udal za nástupce Ramsesova Mernepty [kolem 1225 př. Kr.]. Kdy se Izraelci [representanti jejich kmenů] nastěhovali do E., nelze určit. Jisto je, že eg. zprávy t. zv. nové říše [1580-1090] často mluví o cizozemcích, kteří byli usazováni zvláště na území kolem chrámů ve zvláštních ghettech. Mnozí badatelé se dnes shodují v tom, že Izraelci se mohli nastěhovat do E. jak za Amenhotepa IV. [kolem 1370], tak za Setha I. [1318-1299]. Starší theorii, podle níž Josef byl v E. za nadvlády Hyksů, však podle novějších objevů nelze příliš pohotově od­mítnout!

Pobyt Izraelců v E. měl posléze i symbo­lický význam: byl to pobyt pod panstvím Božího nepřítele, draka [Iz 51,9 ]. Když Abram sestoupil do E., činil v podstatě něco odporné­ho Bohu a musel se dostat do těžkostí [Gn 12,10 n]. E. znamenal Izraelcům vždy něco nízkého a přízemního;  (sr. [Ez 8,10 n], kde »ze­měplazové a hovada ohyzdná« jsou egyptský­mi magickými zvířaty, chovanými v chrámech).

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)