Jeruzalém
Informace ze slovníku
[hebr. Jerúšálájim, snad = sídlo pokoje. Jeroným (Liber de nominibus Hebr.) vykládá J. jako visio pacis (vidění pokoje). V nové češtině Jerusalem]. Arabové jej jmenují AI Kuds = »svatyně«, Svaté [město]. Jest to staré palestinské město, ležící na 31º47' sev. šířky a 35°15' východní délky od Gr., 725-789 m nad mořem na skalnatém, vápencovitém horním výběžku, který toliko na severní straně mírně stoupá, ale na ostatních stranách příkře se sklání. Okolní hory jsou povětšině přes 800 m vysoké. [Ž 125,2 ]. Na východní straně J. rozprostírá se mezi městem a horou Olivetskou směrem severo-jižním úval kidronský [cedronský], jímž v zimních měsících protéká stejnojmenný potok sr. [J 18,1 ]. Dnes se tento úval nazývá Vádi Sitti Mariam [úval Paní Marie]. Zde byl též jediný pramen, na nějž mohlo město počítat, *Gíhon [1Kr 1,33 ], dnes studna Mariina. Hora Olivetská dosahuje výšky nade dnem potoka Kidron 148 m, nad mořem 828 m. Dále k jihu připojuje se k ní »Hora Pohoršení«, na jihu pak se zvedá »Hora zlé rady«. Jméno »Hora zlé rady« pochází podle pověsti odtud, že zde, v letním sídle Kaifášově, bylo usouzeno ukřižování Ježíše Krista.
Výškový řez Jerusalema od západu na východ. Podle Condera.
1. Hora Sión. 2. Mohamedánská mešita. 3. Údolí Hinnom. 4. Tyropejské údolí. 5. Údolí Cedron. 6. Olivetská hora.
C.-D. "Skála oltáře", rovina Šalomounova chrámu, jež za stavby Herodesova chrámu byla snížena a rozšířena, jak ukazuje odlišné čárkování.
Čtyři doby vývoje Jerusalema. Podle Bartona.
I. Jebuzejská tvrz. A. Posvátná jeskyně. G. Gihonský pramen.
II. Za doby králů. 1. Brána úhlu. 2. Brána Efraimova. Ch. Chrám Šalomounův. I. Královský palác. M. Tvrz.
III. Za Nehemiáše. 3. Brána Rybná. 4. Brána Bravná. 5. Brána Koňská. 6. Brána Vodní. 7. Brána Studničná. 8. Brána Hnojná. 9. Brána Údolní. B. Skalní vodovod. C. Rybník Siloe. D. Věž Tannurim.
IV. Za časů Kristových. E. Chrám sv. hrobu. F. Beth-sur. H. Herodův palác. J. Hrad Antonia. K. Palác Hasmoneovců. L. Golgota.
Jižní část úvalu, hluboce již zaříznutá, s příkrými stráněmi, nazývá se údolím *Jozafat, kde podle souhlasné tradice židovsko-křesťansko-mohamedánské se bude konat poslední soud [Jl 3,2 ]. U studny Jobovy, *Rogel, ústí údolí *Hinnom [Joz 15,8 ] 106 m pod chrámovou rovinou, která jest 744 m nad mořem, do údolí Jozafat. Pozdější doba stáhla toto jméno ve výraz gehenna, jenž se pak stal označením pro peklo, nejspíše proto, že tam někde bylo *Tofet, kde se přinášely lidské oběti [2Kr 23,10 ].
Po spojení obou údolí sluje nové údolí údolí Ohnivé, Vádi en-Nar. Třetí méně hluboké údolí táhne se středem města od severu k jihu; je to údolí Tyropoiónské neboli údolí sýrařů. Toto údolí dělí město na východní a západní polovici. Dnes je toto údolí, zvané prostě el-vád, téměř zanesené.
Původní starokananejské jméno města bylo Sálem, kde byla svatyně Boha nejvyššího [Gn 14,18 ]. Zdali toto Sálem, kde Melchisedech byl králem, jest totožné s Jerusalemem, nedá se již s určitostí rozhodnout; židovští rabíni všech dob, odvolávajíce se na, [Ž 76,2 ], tvrdí ovšem, že ano. Jinou podobou jména bylo Urusalim, jež se vyskytuje už v době el-amarnské. Za izraelské okupace byli pány města Jebuzejští, podle nichž se jmenovalo Jebus. [Sd 19,10 ].
Plán města Jerusalema. Rekonstrukce podle Westminsterského biblického atlasu a Gallinga.
Brány. 1. Benjaminova či Bravná. 2. Efraimova, Prostřední nebo Rybná. 3. Rožní (Úhlu) či Stará. 4. Údolní. 5. Mezi dvěma zdmi či Hnojná. 6. Studničná. 7. Vodní. 8. (Nejmenovaná v SZ). 9. ?. 10. Koňská. 11. Strážní. 12. Stráže (?). 13. Východní. 14. Jaffská (z doby křižáckých válek). Jiná místa: 15. Chrám sv. hrobu, tradiční místo Golgoty a hrobu Ježíšova. 16. T. zv. Hrob Davidův, podle tradice místo poslední večeře Páně (coenaculum - večeřadlo). 17. Chrámové prostranství dnes zvané Haram eš-šerif. Uprostřed stojí "Svatyně skály".
Město bylo spojeno s gíchonským pramenem šachtou Kral.: (žlaby [2S 5,8 ] ). David po namáhavém úsilí dobyl hradu *Siona na pahorku v sousedství *Ofelu, rozšířil jej a přeložil sem své sídlo; proto se také jmenovalo město Davidovo [viz Bič I, 262-267]. Nevelké rozměry pahorku měly vzápětí, že město bylo rozšiřováno na rozlehlejší západní plošinu. Že město Davidovo bylo na pahorku v sousedství Ofelu, potvrzeno jest vykopávkami, které r. 1913-1914 podnikl francouzský kapitán Reymond Weil: na západní výšině, nynějším Siónu, nenašly se žádné stopy památek z doby Kananejské proti hojným nálezům na straně východní. Město podle biblických zpráv bylo přiděleno pokolení Benjamin, ale shledáváme, že bylo vždy v držení pokolení Juda. Po smrti Davidově je Šalomoun podstatně rozšířil, zarovnav vrcholek hory *Moria, zřídil na straně východní silné opěrné zdi a zabezpečil tak staveniště na srázné straně k úvalu Kidronskému, potom zvelebil město zbudováním králov. paláce, hlavně pak stavbou nádherného chrámu, k čemuž si přijednal zručné zedníky a dovedné tyrské dělníky, byv podporován *Chíramem z Tyru. Ale tato sláva měla jen krátké trvání. Již za Roboáma, syna Šalomounova, byl J. vypleněn a oloupen o chrámové a palácové poklady Sesákem [?], faraónem egyptským [asi r. 972], takže zlaté ozdoby chrámové musely býti nahrazeny měděnými [2Pa 12,9 - 2Pa 12,12 ]. Za sto let později jihoarabští a filištínští národové [2Pa 21,17 ], a potom Joas, král izraelský, vykořistili a vyplenili, co ještě zbylo [2Kr 12,13 ]. Uziáš [782-737] přivedl J. zase poněkud k rozkvětu, svrhl jho Jeroboámovo, opevnil znovu J., který utrpěl zemětřesením. Ezechiáš a Manasses J. znovu opevnili a pečovali i o jeho opatření vodou [2Pa 32,5 ]. Než blížící se nebezpečí a zkázu proroky ohlašovanou nebylo lze odvrátiti. R. 605 př. Kr. po dlouholetém obléhání padl J. do rukou Nabuchodonozorových. R. 586 byl chrám zničen, hradby i královské paláce zbořeny. Po návratu ze zajetí babylonského byl J. s použitím ještě pozůstalých základů, trosek a hromad kamení pokud možno při zachování starého plánu a objemu *Zorobábelem, *Ezdrášem a *Nehemiášem znovu zbudován [Ezd 3,3 ], hradbami a věžemi opatřen. Počet bran byl zvětšen, ale podle jmen poznáváme pět starých. Starý Zákon dochoval názvů bran daleko více, nežli opravdu *bran bylo. To znamená, že některá brána měla i více názvů:
1. Efraimova [2Pa 25,23 ; Neh 8,16 ; Neh 12,39 ].
2. Benjaminova [Jr 20,2 ; Jr 37,13 ; Za 14,10 ].
3. Brána rožní (úhlu) [2Pa 25,23 ; 2Pa 26,9 ; Jr 31,38 ; Za 14,10 ].
4. Brána Jozue, knížete města [2Kr 23,8 ].
5. Brána mezi dvěma zdmi [2Kr 25,4 ; Jr 39,4 ].
6. Koňská [Neh 3,28 ; 2Pa 23,15 ; Jr 31,40 ].
7. Údolní [2Pa 26,9 ; Neh 2,13 ].
8. Rybná [Neh 3,3 ; Sof 1,10 ].
9. Hnojná [Neh 2,13 ; Neh 3,13 ].
10. Bravná [Neh 3,1 ; Neh 3,32 ].
11. Východní [Neh 3,29 ; Jr 19,2 ].
12. Strážní (Mifkad) [Neh 3,31 ].
13. Brána u studnice [Neh 2,14 ; Neh 12,37 ].
14. Vodní [Neh 3,26 ; Neh 12,37 ].
15. Stará [Neh 3,6 ; Neh 12,39 ].
16. Brána stráže [Neh 12,39 ].
17. První [Za 14,10 ].
K tomu dlužno připočísti brány prostranství chrámového:
a] Brána Sur [2Kr 11,6 ] sluje také brána přední [2Pa 23,5 ];
b] Brána drabantů [2Kr 11,6 ; 2Kr 11,19 ] slove také brána hořejší [2Pa 27,3 ; 2Kr 15,35 ];
c] Brána Salléchet [1Pa 26,16 ].
Ovšem mezi badateli není dosud jednoty o totožnosti bran ani o jejich počtu. Zdá se, že v 5. století bylo pouze 7 městských bran. [Viz o tom Bič I, 265n]. Chrám byl znovu zbudován, ale ovšem ne v bývalém rozsahu a nádheře. Když pak byl znovu podroben cizímu jhu, Judas Makabejský vyrval jej z moci syrské, která jej pohanskou modloslužbou znečistila. Ale teprve *Herodes Veliký vystavěl na starých zdech chrám s obdivuhodnou nádherou, chtěje se tak Židům zavděčiti. Opevnil také hrad Baris (snad onen palác, vystavěný za Nehemiáše [Neh 2,8 ] kolem r. 516) v severozápadním rohu chrámové rozlohy, a pojmenoval jej ke cti svého římského příznivce M. Antonia jeho jménem. Zde prý bylo i praetorium Pilátovo, kde byl souzen Ježíš. Na nejvyšším bodu západního pahorku Sión vystavěl si Herodes nádherný palác, chráněný na severní straně třemi věžemi [Hippikus, Fasael a Mariamne]. V Mariamne později sídlel římský prokurátor. Vystavěl také divadlo a východně od paláce Xystos prostranství, obklopené síněmi na sloupořadích a radnicí. Za vlády Herodovy dosáhl rozkvět a lesk J. nejvyššího stupně. Byly sice i tenkrát v J. svahovité, křivé, špinavé, dílem dlážděné, dílem nedlážděné ulice jako dosud, ale nádherné stavby a hradby starého města 12 m vysoké, z velkých tesaných kvádrů vystavěné, prý s 60 věžemi a v severní předměstské části se 14 věžemi, dodávaly J. imposantního vzhledu. Na severní straně města rozprostíraly se vily a zahrady. Tato část města byla teprve za *Heroda Agrippy hradbami obehnána a ke starému městu přistavěna. Dnešní hradby městské pocházejí ovšem z 16. století; bylyť 1537-1541 zřízeny tureckým sultánem Solimanem II., »Vítězným«. Podle toho měl J. troje hradby. První byly hradby Davidovy a Šalomounovy kolem Siónu a hory Moria. Druhé byly vystavěny od Ezechiáše a obnoveny Nehemiášem. Třetí zeď [Agrippova] ohraničovala nové město Bezéta.
Peníz císaře Vespasiana na paměť dobytí Jerusalema r. 70. po Kr.
Při této hradbě byly na obou koncích severním a severovýchodním mohutné nárožní věže a kromě toho prý 88 menších věží. Svou politickou váhu navždy ztratil J. r. 70, když při povstání Židů Titus po pětiměsíčním obléhání města dobyl, je vyplenil a spálil. Po potlačení nového, neúspěšného povstání [Bar-Kochbova] r. 135 dal císař Hadrian na ssutinách starého města postaviti docela nové město a nazval je Aelia Capitolina; nemělo rozlohy starého města, ježto jižní části hory Sión a Ofel do něho pojaty nebyly. Židům byl přístup do města vůbec zapovězen. Na místě starého chrámu Hospodinova postaven byl chrám Jupiterův. Než během doby a pokrokem křesťanství poměry se změnily. Císař Konstantin a císařovna Helena znovu okrášlili J. Císařovna Eudoxie [421-444] toto úsilí podporovala, rovněž i císař Justinián [527-565]; ale roku 614 byl J. za krále perského Chosroesa II. dobyt Peršany a 300 jerusalemských chrámů, klášterů a hospiců uvnitř a kolem města bylo vyloupeno a pak zapáleno. Roku 638 mosleminští Arabové dobyli J. a přisvojili si okrsek bývalého chrámu J., křesťanům katolickým a řeckým ponechali chrám »Božího hrobu« a t. zv. Večeřadlo. Nyní je J. rozdělen na čtyři čtvrtě. Na východě je čtvrť mohamedánská; kde na starozákonní hoře Moria stával chrám Šalomounův, Zorobábelův a Herodův, prostírá se dnes ve větším rozsahu moslimský Haram es Šerif - Posvátný obvod, jako nepravidelný čtverhran, jehož východní strana měří 465 m, severní 300 m, západní 480 m, jižní 280 m. Ve středu zvedá se mešita Omarova »es-Sakkra, svatyně skály«. Kromě tohoto vnitřního atria bylo nádvoří nebo-li atrium vnější, o něco níže položené. V evangeliích se nazývá Litostrotos [řecky], *Gabbata [hebrejsky]. Odtud začíná ulice, zvaná Křížová cesta, 500 metrů dlouhá se 14 zastaveními, Via dolorosa, vedoucí na Golgotu; domnělé zastávky Ježíšovy poslední cesty vyznačeny jsou zvláštními budovami a kaplemi. Na severozápadu je čtvrť křesťanská se svatyní sv. hrobu, rybníkem Ezechiášovým, byty patriarchů a evang. biskupa a několika kláštery. Jihozápadně jest čtvrt arménská s pevnůstkou, druhými kasárnami, evang. kostelem a klášterem Jakubovým; to jest největší a nejbohatší klášter v J. Čtvrť židovská je v údolí mezi Siónem a Moria s několika synagogami v jihovýchodní části města. Domy jsou malé a nízké.
Jinými biblickými památnostmi jsou zvláště: Bethesda neb *rybník Bravní, jeskyně *Getsemany, hrob *Absolonův, rybník *Siloe, zahrada královská, kámen pomazání [J 19,38 - J 19,40 ] a mnoho jiných. V domku t. zv. Ježíšova hrobu konají své obřady tři náboženské společnosti: Arménové, Řekové a katolíci.
Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)
Jerusalem
called also Salem, Ariel, Jebus, the "city of God," the "holy city;" by the modern Arabs el-Khuds, meaning "the holy;" once "the city of Judah" (2Chr 25:28). This name is in the original in the dual form, and means "possession of peace," or "foundation of peace." The dual form probably refers to the two mountains on which it was built, viz., Zion and Moriah; or, as some suppose, to the two parts of the city, the "upper" and the "lower city." Jerusalem is a "mountain city enthroned on a mountain fastness" [comp. (Ps 68:15; 68:16; 87:1; 125:2; 76:1; 76:2; 122:3)]. It stands on the edge of one of the highest table-lands in Palestine, and is surrounded on the south-eastern, the southern, and the western sides by deep and precipitous ravines.
It is first mentioned in Scripture under the name Salem [(Gen 14:18 ); comp. (Ps 76:2)]. When first mentioned under the name Jerusalem, Adonizedek was its king (Josh 10:1). It is afterwards named among the cities of Benjamin (Judg 19:10; 1Chr 11:4); but in the time of David it was divided between Benjamin and Judah. After the death of Joshua the city was taken and set on fire by the men of Judah (Judg 1:1-8); but the Jebusites were not wholly driven out of it. The city is not again mentioned till we are told that David brought the head of Goliath thither (1Sam 17:54 ). David afterwards led his forces against the Jebusites still residing within its walls, and drove them out, fixing his own dwelling on Zion, which he called "the city of David" (2Sam 5:5 -9; 1Chr 11:4-8). Here he built an altar to the Lord on the threshing-floor of Araunah the Jebusite (2Sam 24:15 -25), and thither he brought up the ark of the covenant and placed it in the new tabernacle which he had prepared for it. Jerusalem now became the capital of the kingdom.
After the death of David, Solomon built the temple, a house for the name of the Lord, on Mount Moriah (B.C. 1010). He also greatly strengthened and adorned the city, and it became the great centre of all the civil and religious affairs of the nation [(Deut 12:5 ); comp. (Deut 12:14 ; 14:23; 16:11-16; Ps 122:1)].
After the disruption of the kingdom on the accession to the throne of Rehoboam, the son of Solomon, Jerusalem became the capital of the kingdom of the two tribes. It was subsequently often taken and retaken by the Egyptians, the Assyrians, and by the kings of Israel (2Kings 14:13; 14:14; 18:15; 18:16; 23:33-35; 24:14; 2Chr 12:9; 26:9; 27:3; 27:4; 29:3; 32:30; 33:11), till finally, for the abounding iniquities of the nation, after a siege of three years, it was taken and utterly destroyed, its walls razed to the ground, and its temple and palaces consumed by fire, by Nebuchadnezzar, the king of Babylon (2Kings 25:1etc.; 2Chr 36:1etc.; Jer 39:1 etc.), B.C. 588. The desolation of the city and the land was completed by the retreat of the principal Jews into Egypt (Jer 40:1 etc.; 41:1etc.; 42:1etc.; 43:1etc.; 44:1etc.), and by the final carrying captive into Babylon of all that still remained in the land (Jer 52:3 ), so that it was left without an inhabitant (B.C. 582). Compare the predictions, (Deut 28:1 etc.; Lev 26:14 -39).
But the streets and walls of Jerusalem were again to be built, in troublous times (Dan 9:16 ; 9:19; 9:25), after a captivity of seventy years. This restoration was begun B.C. 536, "in the first year of Cyrus" (Ezra 1:2; 1:3; 1:5-11). The Books of Ezra and Nehemiah contain the history of the re-building of the city and temple, and the restoration of the kingdom of the Jews, consisting of a portion of all the tribes. The kingdom thus constituted was for two centuries under the dominion of Persia, till B.C. 331; and thereafter, for about a century and a half, under the rulers of the Greek empire in Asia, till B.C. 167. For a century the Jews maintained their independence under native rulers, the Asmonean princes. At the close of this period they fell under the rule of Herod and of members of his family, but practically under Rome, till the time of the destruction of Jerusalem, A.D. 70. The city was then laid in ruins.
The modern Jerusalem by-and-by began to be built over the immense beds of rubbish resulting from the overthrow of the ancient city; and whilst it occupies certainly the same site, there are no evidences that even the lines of its streets are now what they were in the ancient city. Till A.D. 131 the Jews who still lingered about Jerusalem quietly submitted to the Roman sway. But in that year the emperor (Hadrian), in order to hold them in subjection, rebuilt and fortified the city. The Jews, however, took possession of it, having risen under the leadership of one Bar-Chohaba (i.e., "the son of the star") in revolt against the Romans. Some four years afterwards (A.D. 135), however, they were driven out of it with great slaughter, and the city was again destroyed; and over its ruins was built a Roman city called Aelia Capitolina, a name which it retained till it fell under the dominion of the Mohammedans, when it was called el-Khuds, i.e., "the holy."
In A.D. 326 Helena, mother of the emperor Constantine, made a pilgrimage to Jerusalem with the view of discovering the places mentioned in the life of our Lord. She caused a church to be built on what was then supposed to be the place of the nativity at Bethlehem. Constantine, animated by her example, searched for the holy sepulchre, and built over the supposed site a magnificent church, which was completed and dedicated A.D. 335. He relaxed the laws against the Jews till this time in force, and permitted them once a year to visit the city and wail over the desolation of "the holy and beautiful house."
In A.D. 614 the Persians, after defeating the Roman forces of the emperor Heraclius, took Jerusalem by storm, and retained it till A.D. 637, when it was taken by the Arabians under the Khalif Omar. It remained in their possession till it passed, in A.D. 960, under the dominion of the Fatimite khalifs of Egypt, and in A.D. 1073 under the Turcomans. In A.D. 1099 the crusader Godfrey of Bouillon took the city from the Moslems with great slaughter, and was elected king of Jerusalem. He converted the Mosque of Omar into a Christian cathedral. During the eighty-eight years which followed, many churches and convents were erected in the holy city. The Church of the Holy Sepulchre was rebuilt during this period, and it alone remains to this day. In A.D. 1187 the sultan Saladin wrested the city from the Christians. From that time to the present day, with few intervals, Jerusalem has remained in the hands of the Moslems. It has, however, during that period been again and again taken and retaken, demolished in great part and rebuilt, no city in the world having passed through so many vicissitudes.
In the year 1850 the Greek and Latin monks residing in Jerusalem had a fierce dispute about the guardianship of what are called the "holy places." In this dispute the emperor Nicholas of Russia sided with the Greeks, and Louis Napoleon, the emperor of the French, with the Latins. This led the Turkish authorities to settle the question in a way unsatisfactory to Russia. Out of this there sprang the Crimean War, which was protracted and sanguinary, but which had important consequences in the way of breaking down the barriers of Turkish exclusiveness.
Modern Jerusalem "lies near the summit of a broad mountain-ridge, which extends without interruption from the plain of Esdraelon to a line drawn between the southern end of the Dead Sea and the southeastern corner of the Mediterranean." This high, uneven table-land is everywhere from 20 to 25 geographical miles in breadth. It was anciently known as the mountains of Ephraim and Judah.
"Jerusalem is a city of contrasts, and differs widely from Damascus, not merely because it is a stone town in mountains, whilst the latter is a mud city in a plain, but because while in Damascus Moslem religion and Oriental custom are unmixed with any foreign element, in Jerusalem every form of religion, every nationality of East and West, is represented at one time."
Jerusalem is first mentioned under that name in the Book of Joshua, and the Tell-el-Amarna collection of tablets includes six letters from its Amorite king to Egypt, recording the attack of the Abiri about B.C. 1480. The name is there spelt Uru-Salim ("city of peace"). Another monumental record in which the Holy City is named is that of Sennacherib's attack in B.C. 702. The "camp of the Assyrians" was still shown about A.D. 70, on the flat ground to the north-west, included in the new quarter of the city.
The city of David included both the upper city and Millo, and was surrounded by a wall built by David and Solomon, who appear to have restored the original Jebusite fortifications. The name Zion (or Sion) appears to have been, like Ariel ("the hearth of God"), a poetical term for Jerusalem, but in the Greek age was more specially used of the Temple hill. The priests' quarter grew up on Ophel, south of the Temple, where also was Solomon's Palace outside the original city of David. The walls of the city were extended by Jotham and Manasseh to include this suburb and the Temple (2Chr 27:3; 33:14).
Jerusalem is now a town of some 50,000 inhabitants, with ancient mediaeval walls, partly on the old lines, but extending less far to the south. The traditional sites, as a rule, were first shown in the 4th and later centuries A.D., and have no authority. The results of excavation have, however, settled most of the disputed questions, the limits of the Temple area, and the course of the old walls having been traced.
EBD - Easton's Bible Dictionary