U [Jb 31,3 ] jde o hebr. výraz néker [= nešťastný osud, ne­štěstí], na ostatních místech o výrazy môfét ,ôt [o nichž viz bližší údaje v hesle *Znamení] a pélé' (= něco, co vzbuzuje úžas, podiv, ulek­nutí; div, [Ž 88,11 ]). V NZ-ě jde o výrazy sémeion a teras, o nichž je vše podstatné řečeno v hesle *Znamení. Ryze český termín z. ozna­čuje to, co nemůže být vysvětleno samozřej­mými příčinami, jež leží před zrakem. Podle Frintova Náboženského názvosloví patří výraz z. ke slovesu ,zazřít' a znamenal původně to­lik, co , vidění' [ve smyslu sz: vidění proroka]. Zdá se, že český termín souvisí i se slovem zřec = vidoucí, kněz, který přináší žertvy [oběti]. Staročesky [t. j. před Kralickou biblí] mělo slovo z. též význam předtuchy, znamení, předpovědi, věštby [praesagium]. Zde si všimneme pouze zásadního křesťanského sta­noviska k z-ům, odvozeného z toho, co podává Písmo sv.

1.  Definice zázraku

Podle Písma je z-em vše, co nějak odkazuje na Boha, ukazuje k němu a dává okoušet jeho bezprostřední blízkost, takže nese na sobě rys nápadnosti, mimořádnosti, neočekávanosti a naléhavosti. Z-em tedy může být i to, co lze vysvětlit přirozeným způsobem, avšak v dané situaci upozorňuje vě­řícího člověka na bezprostřední blízkost a jed­nání Boží. Proto bývá se z-em spojen údiv, ano zděšení těch, kteří se stali jeho svědky. Novo­dobá věda měla proti z-ům několik námitek. V z-cích chápaných v souhlase s orthodoxní dogmatikou jako mimořádných zásazích Bo­žích do přírodního řádu viděla porušení zá­kona kausality [příčinnosti], podle něhož vše na světě stojí ve velkém příčinném řetězu, což umožňuje poznání a záměrné jednání. Věda se snaží pochopit a stanovit zákony příčinné souvislosti. Daří se jí to zvláště v t. zv. neživé přírodě, kde lze mluvit o mechanismu všeho dění, které se opakuje docela pravidelně, dostaví-li se tytéž příčiny. V přírodě organické vedle zákona kausality působí podle vědeckého pojetí i zákon účelnosti. Ale také na poli psychicko-dějinného života je předpokládána pravidelnost dění [proto mají význam statis­tiky], avšak pátrá se hlavně po pohnutkách, motivech události, které posunují všecko dění kupředu. Krátce řečeno: v t. zv. neživé přírodě se setkáváme s mechanickou kausalitou; v oži­vené přírodě platí organická, účelová a vývo­jová kausalita; v dějinně psychickém životě platí kausalita pohnutek. Přesto však chybí člověku dokonalý pohled v souvislost celé skutečnosti. Neboť nám přístupný svět je jen nepatrným jejím úsekem. Zvláště v poslední době učinila věda nesmírné množství objevů, ale právě tyto objevy nutí k opatrnosti při vy­lučování možnosti přítoku nových, doposud neznámých sil do dosavadní světové zásoby, jež byly dosud z nějaké příčiny vázány. Novodobá theologie, pokud mluví o z-cích, nemyslí na porušení přírodních zákonů, nýbrž na takové Boží řízení přírodních zákonů, že na konec dojde na uskutečnění Božích spasitelných plá­nů. Bůh jako Pán přírody a dějin zasahuje spa­sitelným způsobem do běhu událostí, aniž po­rušuje zákony, jež sám dal. Křesťan ví, že vše, co ho může v příštím okamžiku potkat, nemá co činit hlavně s mrtvou hmotou, ani s přírod­ními zákony nebo s lidmi, nýbrž se samotným Bohem. Křesťanově víře z-y nemohou činit obtíží, pokud je přesvědčen, že přírodní zákony pocházejí od Boha, že tedy všecko dění ve světě od oběhu a drah planet až po kmitání elektro­nů je v rozhodujících okamžicích v Božích ru­kou. Přírodní zákony jsou pouze prostředkem k uskutečnění Božích plánů. Není vyloučeno, že Bůh od samého počátku vložil do tohoto světa síly, které v určitých dobách za určitých podmínek vstupují v činnost, aby jeho svatá vůle byla uskutečněna.

2.  Vyvedení z Egypta a vzkříšení Ježíšovo

Největší z. ve SZ-ě prožil Izrael při vyvedení z Egypta a přechodu přes Rudé moře. Bez této události, jež zanechala v myslích Izraelců nevyvratitelnou jistotu o spasitelném působení Božím, by nebylo Izraele, nebylo by jahvismu ani SZ-a. Tentýž význam má v NZ-ě vzkříšení Ježíše Krista. Bez prázdného hrobu Ježíšova by nebylo křesťanství, ani církve, ani NZ-a. Boží jednání u Rudého moře se stalo předmětem celé židovské literatury, bohoslužby i naděje do budoucnosti. Jednání Boží při vzkří­šení Kristově se stalo hlavním předmětem křes­ťanské literatury, křesťanské bohoslužby i křes­ťanské naděje. V těchto dvou událostech byla zjevena Boží moc jako spasitelná moc v ději­nách. Kdyby nebylo události při Rudém moři, nebylo by také z-ů, o nichž vypravuje SZ. Kdyby nebylo vzkříšení Ježíše Krista, nebylo by nz-ch z-ů; snad bychom se ani nedoslechli o jméně Ježíše z Nazareta. Vzkříšení Ježíšovo bylo *znamením toho, čím Ježíš Kristus je. Víme-li však, že Ježíš je ,ten svatý Boží' , ne­budeme mít pochybností o tom, že měl moc činit divy a z-y, o nichž vypravuje NZ.

3.  Zázraky v NZ-ě

Pro Ježíše byly z-y důka­zem toho, že od proroků až po Jana Křtitele předpovídané mesiášské království [království Boží] už přišlo [Mt 12,22 - Mt 12,32 ]. Proto Kafarnaum, Betsaida, Korozaim propadnou přísněj­šímu soudu než Sodoma a Gomora. Právě z-y Ježíšovy činily nevěru v jeho mesiášství u jme­novaných galilejských měst neomluvitelnou [Mt 11,20 nn], zrovna tak jako víra setníkova, že v Ježíši Kristu přišel na svět nový, vyšší, nadpřirozený' řád, činil neomluvitelnou ne­věru zákoníků a farizeů [Mt 8,5 nn]. Ovšem, i pro Ježíše byl z. vázán na určité zákony. Tam, kde nebylo víry v jeho mesiášský nárok, nemohl činiti z-y ani on [Mt 13,58 ; Mk 6,5 ]. I když nová síla, která přišla s královstvím Božím do světa, byla fysicky neobmezena, přece ani Ježíš jí nevyužíval neobmezeně [Mt 26,53 ]. Z-čné síly nesmí být zneužito k ulehčení Boží kázně [Mt 4,1 - Mt 4,7 ]; sr. [Dt 8,3 ; Dt 6,16 ; Ex 17,7 ] vždy v celé souvislosti!, anebo k přesvědčení pochybovačů [Mt 9,30 ; Mt 16,31 ]. Z-čných sil může býti po­užito pouze pro účely a potřeby království Bo­žího [Mk 3,1 nn], kde jde o potření moci zla [satana]. Ježíšovy z-y nebojují proti přírodním zákonům, jež ovšem v době biblické, jak už bylo řečeno, nebyly známy tak jako dnes. Nz z-y se obracely proti docela jinému odpůrci, proti démonickým silám, které se vzepřely proti Bohu a podle Ježíšova přesvědčení pro­nikají svět. Ježíšova schopnost konat z-y je výsledkem jeho vítězství nad satanem [Mt 4,1 n]. U [Mt 12,28 ] praví Ježíš: »Pakli já Duchem Božím ďábly vymítám, přišlo jest mezi vás království Boží«. Z-y Ježíšovy na nemocných nejsou tedy a nechtějí být průlomem do zákonů přírody, ale ,svázáním silného' [Mk 3,27 ], ví­tězstvím nad silami vůle, jež stály podle Ježíšo­va přesvědčení za utrpením člověka, vítězstvím nad ,duchem nemoci' [L 13,11 ]. Ježíš.je hlu­boce zkormoucen nad tím, jak slabá byla víra učedníků v boji s démonickými silami [Mk 9,19 nn]. Jest příznačné, že Ježíš sám v některých případech užíval obvyklých léčebních pro­středků současné doby [Mk 7,32 nn; 8,22-25; J 9,6 n; Mk 6,13 ]. Proto podle [L 13,14 n] mohli farizeové pokládat Ježíšovo uzdravování za práci [porušení soboty]. Jen v těch případech, kdy bylo potřebí mimořádně ukázat přítom­nost Božího království, uchyloval se, abychom tak řekli, k reservám Božích sil, otevřených jeho příchodem na svět. Podle [J 11,41 - J 11,44 ] je z. od­povědí na modlitbu;  sr. [Mk 7,34 ; Mk 15,16 ]. Modlitba a s ní spojená poslušnost mají kořeny ovšem ve víře; evangelia nás nenechávají na pochybách o tom, že jde v posledku o víru v Boží spasitelnou moc a v moc Ježíše Krista.

Ježíš nepřisuzoval schopnost činit z-y jen sobě, nýbrž všem, kdo se stali údy Božího krá­lovství, t. j. všem, kdo v něho uvěřili [Mt 17,14 nn; Mk 11,23 n; 16,16nn]. Tuto schopnost však nikterak nepovažoval za největší a nejpo­divuhodnější v království Božím [L 10,20 ], a také o víře, jež vznikla na základě z-ů, ne­soudil příliš vysoko [J 4,48 ], jestliže nevedla k pokání [Mt 11,20 n; L 10,13 ]. Apoštolově ko­nali z-y jako on [Sk 2,43 ; Sk 5,12 ; Sk 5,16 ; Sk 6,8 ; Sk 8,13 ; Sk 16,18 ; Sk 20,10 ]. I Pavel potvrzuje to, co se o z-cích vypravuje ve Sk [1K 12,10 ; 1K 12,28 ; 2K 12,12 ].

4.  Ostatní zázraky v Písmu

Máme-li na mysli to, co jsme řekli o z-cích Ježíšových, mů­žeme snadno posoudit všecka vypravování o z-cích v Písmu sv. Ve SZ-ě jde zvláště o dobu vysvobození lidu z Egypta [viz výše!] a pak o dobu Eliášovu a Elizeovu. Šlo při tom o osvěd­čení přítomnosti Boží uprostřed Izraelců, kteří měli být vychováni za ,lid zvláštní'. Některé biblické z-y jsou ovšem mnohým vypravová­ním poněkud skresleny, takže nelze přesně říci, o jakou událost šlo, ale to, co bylo řečeno o pod­mínkách z-ů, stačí úplně k tomu, abychom získali bezpečné kritické měřítko.

To, že dnes se nedějí z-y [nedějí?] jako za dob biblických, nedokazuje jejich nepravdivost a neskutečnost, ani to, že z-y byly mimořádnou výsadou prvotní církve [peculiare privilegium ecclesiae primitivae], jak se snažili dokazovat někteří theologové minulých dob, nýbrž spíše to, že jsme příliš vzdáleni prvotnímu křesťan­ství a že v našem křesťanství je něco nedoko­nalého.

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)