Po nastěhování do Palestiny měli Izraelci jen svatyně, na př. v Sílo [Joz 18,1 ; Jr 7,12 nn], Sichem [Joz 24,25 n; 24,32; 1Kr 12,1 ], kde byl starobylý chrám Bále Berit [Sd 9,4 nn], v Mageddo, v Bételu [Am 7,13 ; 2Kr 23,15 nn], Dan [1Kr 12,29 ], Bersabé [Gn 21,28 nn; 26,31nn; Am 5,5 ], Hebronu [Gn 13,18 ; 2S 5,3 ; 2S 15,7 ], Betlému, Gabaonu [1Kr 3,4 ] a p. [sr. Bič II. 27−42]. Jak vypadaly tyto svatyně, nelze namnoze vůbec zjistit. V některých případech šlo o přizpůsobení předizraelských svatyň bohoslužbě Hospodi­nově. U většiny byly nalezeny »kamenné kruhy« (hebr. gilgál, Kral: Galgala [Joz 4,19 ; 1S 10,8 ; 1S 13,4 ; 1S 13,8 nn; 2Kr 4,38 ; Oz 4,15 ; Oz 12,11 ; Am 5,5 ]. Nejde tu tedy o zeměpisné jméno, nýbrž o označení kultiště]. Tyto svatyně způ­sobovaly nejednotnost kultu i národa. Proto záhy vzniká touha po chrámu.

Libanonská knížata kácejí cedry pro stavby faraona Setiho I. Egyptský relief.

1.  Chrám Šalomounův. Už David se rozhodl po dobytí Jerusalema pro přenesení svatyně a truhly úmluvy do hlavního města. Od Ornana Jebuzejského koupil *humno na staveniště na hoře Moria [2S 24,18 ; 1Pa 21,15 - 1Pa 21,25 ; 1Pa 22,1 ] sr. [Gn 22,2 nn], připravil potřeb­ný materiál finanční i věcný [1Kr 5,3 - 1Kr 5,5 ; 1Kr 8,17 ] [1Pa 22,1 n]; [1Pa 28,11 ] až [1Pa 29,9 ], ale ch. vystavěl teprve Šalomoun, který urovnal hřeben hory Moria, kolem posvátného skaliska oltářního (humna Ornanova). Umělci a dělníci *Chíramovi z Tyru pracovali na stavbě z velké části dře­věného chrámu [dříví z cedrů libánských; základy a spodek zdí byly kamenné, vršek patrně cihlový] celkem sedm let [1Kr 6,1 ; 1Kr 6,38 ]. Jde tu zřejmě o číselnou symboliku (sr. Bič I. 245; [Gn 2,2 ] ), značící dokonalost. Podle [1Kr 5,11 - 1Kr 5,16 ] bylo přitom zaměstnáno 183.300 lidí (podle [2Pa 2,17 ] jich bylo 153.600), většinou neizraelců, kteří pozůstali v zemi [1Kr 5,15 ; 1Kr 9,20 n; 2Pa 2,17 ]. Jak přesně tento chrám vy­padal, nelze zjistit ani na základě [1Kr 6,1 n]. »Vnitřek ch. byl trojdílný«, jak to bylo běžné v této době nejen ve Fénicii, ale vůbec v záp. Asii snad pod vlivem babylonské kosmologie, jež i nebeský svět rozdělovala na tři části. Nej­hlavnější částí ch. Šalomounova byla na západ­ní jeho straně vybudovaná svatyně svatých [debír]. Byla to místnost úplně temná, což bylo odůvodněno tím, že »Hospodin přebývá v mrákotě« [1Kr 8,12 ]. Měla tvar krychle o straně přibližně 10 m [1Kr 6,20 ]. Její stěny byly prý obloženy zlatem. Zde byla truhla úmluvy se dvěma kamennými deskami Zákona jako symbolem neviditelného Boha [1Kr 8,6 ; 1Kr 8,23 - 1Kr 8,28 ; 2Pa 3,13 ]. Na víku truhly, t. zv. slitov­nici, byli dva mohutní *cherubíni z olivového dřeva, bohatě pozlaceného, s rozepjatými křídly, jež zakrývaly celý prostor [1Kr 6,23 n]. Prostor mezi stropem a střechou [ve výši asi 5 m] sloužil pravděpodobně za místnosti nám neznámého určení [1Pa 28,11 ]. Svatyně sva­tých byla od vlastní lodi chrámové oddělena cedrovou stěnou, obloženou po obou stranách zlatem, se dvěma dveřmi z dříví olivového, ozdobenými květy, palmami a cherubíny a obloženými zlatem. Zlaté řetězy a hedvábná purpurová spona, protkaná zlatem, uzavíraly vstup [1Kr 6,16 ; 1Kr 6,21 ; 1Kr 6,31 n; 2Pa 3,14 ].

V svatyni [hékál] o rozměrech 20x10x15 m, jež byla umístěna před svatyní svatých a opatřena u stropu zamřížovanými okny pro větrání [1Kr 6,4 ], bylo deset zlatých svícnů po pěti na každé straně [1Kr 7,49 ]. Světlo těchto svícnů hořelo ve dne i v noci. Byl zde i stůl s dvanácti *chleby předložení, kladenými před tvář Hospodinovu [1Kr 6,20 ; 1Kr 7,48 ];  sr. [Ex 25,23 ]. Mimo to zde byly různé jiné nádoby, kotlíky, kaditelnice a oltář zlatý [1Kr 7,18 ];  sr. [Ex 30,1 nn], snad také měděný had, který však za krále Ezechiáše byl odstraněn [2Kr 18,4 ; 2Kr 8,22 ]. Vchod byl uzavřen dveřmi z jedlového dříví [1Kr 6,33 n].

Před svatyní byla předsíň [ 'élám, 'ûlám] sloupová přibližně 10 m široká, 5 m hluboká [1Kr 6,3 ];  sr. [2Pa 3,4 ]. Po schodech se sestupo­valo do nádvoří chrámového, jež bylo dvojí: výše položené pro kněze a níže položené pro lid [2Kr 23,12 ; 2Pa 4,9 ; Jr 36,10 ]. Oddělena byla od sebe jednak polohou, jednak nízkou stupňovitou zdí [1Kr 6,36 ; 1Kr 7,12 ].

Šalomounův chrám (rekonstrukce). 1. Podélný řez. 2. Půdorys. A. Předsíň. B. Svatyně. C. Svatyně svatých. D. Kněžské komůrky. E. Sloupy Jachin a Boaz. F. Schodiště. 3. Průčelí. 4. Příčný řez svatyní s vchodem do svatyně svatých a s ústupkovitými komůrkami.

V kněžském nádvoří byl měděný oltář pro zápalné oběti [1Kr 8,64 ; 2Kr 16,14 ; 2Pa 15,8 ]. Za *Achasa. byl tento oltář přetvořen nebo nahrazen jiným podle vzoru damašského [2Kr 16,10 n]. Dále tu bylo měděné *moře [1Kr 7,23 n; 2Pa 4,2 nn], spočívající na hřbetě 12 volů, po třech na každé straně. V nejstarších dobách šlo o symbol pra­oceánu, z něhož podle mythologie vzešel život; ch. Ezechielův neměl toto moře, protože »živé vody vycházely od spodku prahu domu na východ « [Ez 47,1 ]. Deset pojízdných umyvadel o podstavci 2 x 2 m a výšce 1,5 m [1Kr 7,27 n] sloužilo podle bibl. podání k umývání obětí [2Pa 4,6 ]. Nádvoří pro lid [1Kr 8,14 ] bylo dlážděné [2Pa 7,3 ] a uzavřeno zdmi s několika branami [2Pa 4,9 ];  sr. [Ez 40,5 ].

Po obou stranách budovy chrámové, při vchodu stály mohutné věžovité přístavky, které s branou tvořily chrámové průčelí, pů­sobící svou mohutností a klidem, jež zobrazo­valy vznešenost a klid Boží. Před průčelím chrámovým volně stály dva sloupy, z nichž levý slul *Boaz, pravý *Jachin [1Kr 7,15 - 1Kr 7,21 ; 2Pa 3,15 - 2Pa 3,17 ]. Jaký byl jejich účel, nevíme. Snad to byly kadidlové oltáře ohromných rozměrů, které snad připomínaly »sloup obla­kový ve dne« a »ohnivý sloup v noci« [Ex 13,21 n] [sr. Bič. II., 82]. Možná také, že to byly sym­boly nepohnutelnosti a věčnosti dynastie Da­vidovy (podle významu jmen obou sloupů [1Kr 7,21 ] ) anebo symbolem vrcholků mythické svě­tové hory, jimiž prochází slunce, nežli se vy­houpne nad obzor. Snad paprsky, dopadající mezi oběma sloupy do ch., udávaly vhodný okamžik k obětem. Ch. totiž byl orientován k východu a v rovnodennosti paprsky vycháze­jícího slunce zapadaly až do svatyně svatých.

Okolo vlastního chrámu byly podle bibl. podání po třech stranách jakési pavlače o třech poschodích a 30 komůrkách [1Kr 6,5 - 1Kr 6,10 ]; sr. [Ez 41,6 ], určených pro kněze snad k převlékání a pojídání posvátných obětí [Ez 42,13 ]. Vcházelo se do nich po schodišti z předsíně. Komory se každým poschodím rozšiřovaly o 1 loket, o nějž se zužovala zeď. Podle po­známky [2Kr 23,11 ] se zdá, že králové judští po způsobu assyrských a j. postavili u vchodu chrámového koně, zasvěcené slunci. Lidských postav k výzdobě ch. a ke znázornění Božích vlastností užíváno nebylo.

Architektonická výprava ch. Š−ova měla, jak bylo podotknuto, i význam theologický. Nešlo jen o »příbytek« pro truhlu úmluvy jako symbol přítomnosti izraelského Boha [2S 7,2 ; 2S 7,5 n], ani jen o královskou svatyni, přiléhající k domu královskému jako později v Béthel [Am 7,13 ], nýbrž o zdůraznění Hospodinovy jedinečnosti a universalismu. I když Bůh, jehož »nebesa nebes nemohou obsáhnouti« [1Kr 8,27 ], se rozhodl, že bude bydlit upro­střed lidu v ch. [1Kr 6,13 n], přece jen zůstává od něho oddělen, přebývá v mrákotě [1Kr 8,12 ], neviditelný lidskému oku. Tím se liší izraelské pojetí od pojetí okolních národů, kde božstvo bylo vystavováno tak, aby bylo viditelné všem. Z modlitby Šalomounovy při dedikaci ch. je pak patrno, že Hospodin, který tu byl slavnostně nastolen, je Pánem celého světa [1Kr 8,41 - 1Kr 8,43 ]. Ovšem universalistické tenden­ce vedly časem i k nebezpečnému synkretismu s pohanstvím.

Ch. Šalomounův byl nejdříve několikrát vyloupen a nakonec zničen Babyloňany roku 587−586 př. Kr.

2.  Ch. Ezechielův [Ez 40,1 n] až [Ez 45,1 n] nebyl nikdy uskutečněn, ale je výrazem myšlenek, jež provázely židovstvo až do dob Ježíšových. V jeho plánu je především zdůrazněna svatost a nepřistupitelnost Hospodinova [Ez 44,7 n]. Chrámové území mělo posvátný charakter a bylo ohromných rozměrů (12 x 10 km) [Ez 45,1 - Ez 45,5 ]. Ne­smíme ovšem zapomínat na to, že číslice u Ez jsou jen symbolické. Ch. měl být obehnán dvojím nádvořím, z nichž jedno mělo být přístupno pouze kněžím [Ez 40,28 n]. Také od­dělení od budov královských mělo být doko­nalé − církev měla být nezávislá na moci politické − dokonce byly v ch. zakázány i králov­ské hrobky [Ez 43,6 - Ez 43,9 ]. Ez dobře cítil nebezpečí božnosti královské, jemuž staří Izraelci často podléhali. Bývalí kněží izraelských svatyň měli být degradováni na levity s nižšími službami [Ez 44,10 - Ez 44,14 ], protože poskvrnili sebe i lid zaváděním mnohých pohanských zvyků, jimiž byla narušena svatost Hospodinova. Vše vy­plývalo z úsilí o přísné rozdělení oblasti světské od oblasti duchovní.

3.  Zorobábel na výzvy proroků Aggea a Zachariáše zbudoval po návratu ze zajetí nový ch. První navrátilci totiž se zprvu zmohli pouze na obnovení oltáře na místě, kde kdysi stával za dob Šalomounových [Ezd 3,3 ]. Ch. byl stavěn od r. 520 [Ezd 6,3 ; Ezd 6,15 ; Ag 2,18 n] na rozkaz Kyrův a zasvěcen asi r. 516. O po­době a rozměrech tohoto ch. si na základě bibl. zpráv nemůžeme učiniti dostatečných představ. Proti ch. Šalomounovu to byla asi budova nepatrnější jak rozměry, tak zvláště vybavením [Ezd 3,12 ], ač jistě bylo usilováno o to, aby byly uchovány rozměry ch. Šalo­mounova. Jsme odkázáni pouze na zprávy 1Mak. Pouze jediný zlatý svícen osvětloval svatyni [1Mak 1,21 ]; místo cedrového oltáře octl se v ch. pouze stůl pro chleby předložení. Později byl pořízen i kadidlový oltář [1Mak 1,21 n]. Truhla úmluvy nebyla obnovena. Svatyně svatých byla prázdná. Nikoli už stěna, nýbrž nádherná opona, kterou později uloupil Antiochus IV., oddělovala svatyni svatých od svatyně, jak to žádalo vidění Ezechielovo [1Mak 4,38 n; 9,54]. Oltář byl nikoli z bronzu, nýbrž z neotesaných balvanů [Ex 20,25 ]. Ch. Z−ův měl prý také pavlače, ochoz, ale otevřený.

Tento ch. byl znesvěcen a zpustošen od Antiocha IV. Epifana r. 168 př. Kr. [1Mak 1,57 ; 1Mak 1,62 ]. Aby co nejbolestněji pohoršil Židy, vzdělal na jeho nádvoří oltář Diovi. R. 165 Juda Makkabejský oltář znovu přestavěl [1 Mak 4,41nn] z neotesaného kamení [Dt 27,5 n], ch. očistil a opatřil novým bohoslužebným nářa­dím. Za 100 let byl znovu znesvěcen vojáky Pompejovými r. 63 př. Kr. a přebudován v mohutných rozměrech až Herodem Velkým.

Plán chrámu z Ezechielova vidění (Ez 40−48). Podle Westminsterského biblického slovníku.

 A. Vnější zeď chrámového okrsku (40, 5).   B. Tři vnější brány s pokojíky (40, 10).   C. Vnější „síň“ (40, 17).   D. Třicet komůrek (40, 19).   E. Vnitřní „síň" (40, 28).   F. Tři vnitřní brány s pokojíky (40, 23).  G. Sedm stupňů brány (40, 26).  H. Komůrky zpěváků (40, 44).   I. Oltář zápalů (41, 22).  J. Stavení k západu (41, 12).   K. Nádvoří nazvané „přihrádek" (41, 13)   L. Komůrky kněží (42, 13).   M. „Plácky“ před komůrkami (42, 4).   N. „Vcházení“, schodiště ke komůrkám. (42. 9).  O. Kuchyně kněží (46, 22).   P. Kuchyně lidu (46, 22).  R. „Síňce“, předsíň se dvěma sloupy (40,48).   S. „Chrám“, svatyně (41, 1). T. Svatyně svatých (41, 4).    X. Místo, kde Ezechiel stál (42, 1).

a-a. Snížené nádvoří (40, 18; 27).     b. Místo k omývání obětí (40, 38).   d. Čtyři kamenné špalky pro nádobí (40, 42).   e-h. Čtyřhranné nádvoří (40, 47).  i, j, l, o. Zeď stavení k západu (40, 12).   p, q, s. Cesta a dveře ke komůrkám (42, 4).   r, t, u. „Ohrada“, zeď do vnější síně (42, 7).  w-z. Ohniště s komíny (46, 23.)

Čtverečkované prostory vnějšího nádvoří jsou „půda   udělaná“, vydlážděná (40, 17). 

Čtverečky okolo hlavního chrámu značí „pavlače“, zvýšené výstupkovité dláždění (41, 8). 

4.  Jiné chrámy židovské byly vysta­věny židovskými vystěhovalci a kolonisty, kteří se usadili v Egyptě. Podle rabínských vý­kladů to neodporovalo ustanovení Dt o cen­tralisaci kultu v Jerusalemě, protože ch. jeru­salemský už neexistoval. Na egyptském ostrově Elefantině existoval už před rokem 525 př. Kr. chrám, zasvěcený Jahúovi, zničený roku 410 egyptskými kněžími a znovupostavený brzy po r. 407. Druhý byl postaven v Leont­opolis v deltském území veleknězem Oniem [Onias] z Jerusalema vypuzeným, za vlády Antiocha IV. Byla to napodobenina chrámu Zorobábelova. Farao Ptolemaios VI., pod jehož ochranou stáli židovští kolonisté, zaručil tomuto ch. náležité příjmy. Prý byl při tom řízen proroctvím [Iz 19,19 ]. Tento ch. přečkal dokonce i ch. Herodův. O jiných ch. židovské diaspory se dočteš u Biče II., 53−58.

Chrámový peníz z Gebalu (Byblos). Představuje chrám Astarte a Adonise. Uprostřed nádvoří s kněžskými komůrka­mi je posvátný kůl (ašera), před ním oltář zápalů. U Adonisovy svatyně jsou dva kul­tické sloupy.

5.  Ch. He­rodův. Herodes I. Veliký začal r. 18 př. Kr. s opra­vami a rozšiřo­váním ch. Zoro­bábelova. Roz­šířil jižní úpatí hory Moria tím, že zřídil vysoké náspy, jež měly 15 řad pylonů vysokých až 11 m. Takovým způso­bem dostal půdo­rys chrámového území podobu obdélníkovou místo původní čtvercové [281 m - jih; 466 m - východ; 488 m - západ]. V osmi letech byly dostavěny obvodní zdi a nádvoří; vnitřní chrám byl opraven a upraven v dalších 18 měsících tisícem zvláště schopných kněží. Úplně doho­toven byl ch. teprve za prokonsula Albína [63−64], tedy šest let před vyvrácením Jerusalema. Hlavním vchodem [viz obrázek půdorysu] se vcházelo do prostranného nádvoří, t. zv. síně pohanů [D], okolo níž se táhly se tří stran dvojnásobné sloupové chodby [F] o 162 slou­pech s attickými patkami a korintskými hla­vicemi. Na jihu zřídil Herodes na novém pří­stavku trojnásobnou chodbu [E], vynikající krásou nad ostatní [loubí královské]. Mramo­rové sloupy těchto chodeb, pokrytých stropy z cedrového dřeva, měly výšku 12 m. Podlaha byla vykládána různobarevnou mosaikou. Na jihu byly dvě brány [a, b], na západě čtyři brány [c, d, e, f]. V síni pohanů bylo prodáváno vše, čeho bylo třeba k obětem. Zde měli stoly i penězoměnci, kteří vyměňovali cizí peníze za peníze chrámové [Mt 21,12 ; Mt 21,14 n]. Podlaha předsíně byla dlážděna pestrým ka­mením. Síň Izraele [G] byla vyvýšena nad síň pohanů a uzavřena mříží 1,5 m vysokou a obehnána podezdívkou téměř 5 m širokou, na níž vždy v určité vzdálenosti od sebe stály sloupy s nápisy řeckými a latinskými, jimiž se hrozilo trestem smrti pohanům, kteří by vkro­čili do této části sr. [Sk 24,6 ; Sk 21,20 - Sk 21,30 ]. Síň Izraelova byla nadto kolem dokola obklíčena zdí vysokou 19 m, v níž byly na severu 4 a na jihu také 4 brány s dveřmi a veřejemi pozla­cenými a postříbřenými. Na straně východní byla brána 24 m vysoká a 19 m široká, bohatě vyzdobená [1] a nazývaná »branou krásnou« [Sk 3,2 ]. Uvnitř podél zdí byly sloupové chod­by s různými síněmi pro kněze nebo školní síně zákoníků [L 2,46 ]. Na východní straně bylo t. zv. sloupoví Šalomounovo [J 10,23 ; Sk 3,11 ; Sk 5,12 ]. K nádvoří Izraelovu či také zvanému nádvořím mužů se na východě při­mykalo nádvoří žen, přístupné i ženám, nikoli jen ženám [L 2,22 ; L 2,24 ; L 2,37 ; L 18,13 ; Mk 12,41 nn; J 8,2 ; J 8,20 n]. Odtud pak po pěti půlkruhovitých stupních skvostnou branou, branou krásnou [Sk 3,2 ; Sk 3,10 ], pobitou zlatým a stříbrným ple­chem a vysokou 24 m, přišlo se do nádvoří mužů [4]. Zde asi stál farizeus [L 18,11 ], zde se modlili učedníci [L 24,53 ], zde pobýval Ježíš [Mk 11,11 ; J 7,37 n] i Pavel [Sk 21,26 ]. Kamenné zábradlí asi půl m vysoké oddělovalo tuto síň od síně kněží [5], v níž stál vlastní chrám. Všechny tyto síně byly dlážděny ka­mennými deskami. V síni kněží stál oltář pro zápalné oběti kněží [6], vysoký 7,2 m, zhotove­ný z neotesaných kamenů. Na oltář se vchá­zelo s jižní strany po stupních, kdežto na sev. straně bylo množství železných kruhů pro uvazování obětních zvířat. Na každém úhlu oltáře vyčníval velký roh. Snad poukazoval na sílu, moc, bohatství a požehnání Boží. Tyto rohy byly skrápěny krví obětních zvířat. Smě­rem jižním stálo ještě umyvadlo [10], v němž si kněží umývali ruce i nohy před přistoupe­ním k oltáři.

Teprve nyní se přišlo k samotnému ch., povýšenému o 12 schodů. Byl postaven z vel­kých mramorových kvádrů silně pozlace­ných na mramorové základně. Jeho rozměry byly 30 [délka] x 10 [šířka] x 20 [výška] m mimo předsíň! Předsíň byla rozšířena na 50 m o výšce 50 m. Rovněž nad svatyní a svatyní svatých byla místnost a po obou delších stra­nách přistavěny ochozy s místnostmi. Branou bez vrat, ozdobenou polovičními korintskými sloupy a zakončenou trojúhelníkovým štítem, vcházelo se do předsíně [7], odtud pak branou s pozlacenými, vždy otevřenými vraty do sva­tyně [8]. Veřeje této brány byly ozdobeny zlatou révou s hrozny velikosti muže jakožto obraz lidu Božího [Jr 2,21 ]. Mezi dveřmi visel drahý babylonský závěs, utkaný ze čtyř barev a představující hvězdnou oblohu s vyšitými hvězdami. Možná, že se na tento závěs vzta­hovalo povědění [Mt 27,51 ], nevztahovalo-li se spíše až na oponu u svatyně svatých. Uprostřed svatyně stál zlatý oltář, na jižní straně od něho zlatý sedmiramenný svícen, na sev. straně stůl pro »chleby předložení«. Ze svatyně vedly dveře, zakryté dvojí oponou, do svatyně svatých, [a], jež byla skoro 30 m vysoká, 10 m široká a dlouhá, silně vyzlacená. Celá stavba ch. s nádvořími byla tedy založena způsobem stupňovitým a vlastní chrám zaují­mal nejvyšší místo. Pohled na chrám byl jistě velkolepý [Mt 24,1 ; Mk 13,1 n; L 21,5 n].

Přibližný plán Herodesova chrámu v Jerusalemu. Podle Westminsterského biblického slovníku.

A. Tyropejské údolí.                                            1. "Krásná brána".

B. Cedronské údolí.                                            2. "Síň" žen.

C. Hrad Antonia.                                                 3. Sloupořadí žen.

D. "Síň" pohanů.                                                 4. "Síň" mužů.

E. Královské loubí.                                             5. "Síň" kněžská.

F. Šalomounovo sloupoví.                                    6. Oltář zápalů.

G. "Síň" Izraele.                                                 7. Chrámová předsíň.

a-f. Šest vstupních bran.                                     8. Svatyně.

                                                     9. Svatyně svatých.

                                                    10. Umyvadlo.

Chrám byl rozbořen od Tita r. 70 po Kr. Císař Hadrian vystavěl r. 135 na jeho zříce­ninách pohanskou svatyni Jupiterovu, v jejímž nádvoří byla jezdecká socha císařova. Dnes zde stojí mešita Omarova, založená r. 691 ka­lifem Abd-el-Malíkem z Damašku.

6.  Bohoslužby v jerusal. chrámu za dob Ježíšových se soustřeďovaly kolem zápal­ných obětí »ustavičných« [Ex 29,42 ] každého jitra a večera, přinášených z celého Izraele [Ex 29,38 - Ex 29,42 ; Nu 28,3 - Nu 28,8 ]. Třída kněží, jež měla právě službu, spala v jedné z přilehlých chrámových místností. O pořadu bohoslužby rozhodovaly losy [L 1,9 ]. Kdo byl nejprve vy­losován, musil vybrati popel z oltáře a připra­viti dříví pro ranní oběť. Druhý zabíjel obětní dobytčata, třetí stříkal obětní krev proti oltáři, čtvrtý vybíral popel z kadidelnice, pátý čistil svícny, šestý až desátý přinášeli části obětních zvířat k oltáři, jedenáctý připravil oběť z mou­ky, dvanáctý chléb, třináctý víno. Zatím co stoupal kouř s oltáře, lid venku se tiše modlil, jsa skloněn až k zemi. Když kněz pronesl po­žehnání se stupňů chrámových, došlo k oběti za hřích, což bylo znamením pro sbor levitů ke zpěvu žalmů, připadajících na tento den. V určitých přestávkách dva kněží troubili troubami, při jejichž zvuku lid opět padl v modlitbě tváří až k zemi. Bohoslužba byla zakončena zpěvem žalmu, načež byly obětovány oběti soukromé. Pořádek večerních bohoslužeb se lišil pouze tím, že kadidlo bylo obětováno až po oběti zápalné, kdežto ráno bylo kadidlo zapalováno před obětí zápalnou. Večer byly rozsvěcovány i svíce.

7.  Poměr Ježíšův k ch. a kultu. Už sz proroci upozorňovali na to, že tam, kde chybí láska a pokora, stává se kult pohoršením [Am 5,21 n; Oz 6,6 ; Iz 1,10 nn; Mi 6,6 nn; Za 7, 5nn]. [Iz 66,1 nn] pak naznačuje, že žádným chrámem nemůže být vystižena sláva Boží, jež záleží v tom, že se ujímá »chudého a zkroušeného duchem«. Jistě však to není nějaký zásadní odpor proti chrámu sr. [Iz 60,1 n] zvl. [Iz 60,13 nn]. Teprve [Př 15,8 ; Ž 40,7 ; 40,9n; 50,9-15] a j. staví modlitbu, vděčnost a pobožný život proti oběti sr. [1S 15,22 ; Ž 51,18 n; 69,31n; 141,2]. [Mi 3,12 ] sr. [Jr 26,18 ] prorokuje zničení chrámu a [Ez 40,1 nn] − [Ez 48,1 nn] očekává eschatologický ch. podobně jako [Iz 2,1 - Iz 2,4 ; Ag 2,9 n; Za 14,8 nn]. Toto očekávání nového ch., jež zvláště v období judaistickém značně sílelo, bylo podepřeno m. j. zkázou truhly úmluvy, nepatrností ch. Zorobábelova a konečně znesvěcením ch. Antiochem IV. [Dn 8,11 nn; 11,31; 12,11]. Zvláště *apokalyptická literatura židovská pak mluví o tom, že Mesiáš zbuduje nových., a zahlíží se do nebeského Jerusalema a ch., pře­cházejíc tím výrazně ke konečnému zduchov­nění kultu, nikoli však k jeho zrušení, tím méně k odmítání ch., jenž zůstává i v nebeském Jerusalemu místem obecenství vyvolených Hospodinem. Toto zduchovnění je patrné zvláště ve [Zj 21,1 - Zj 21,4 ; Zj 21,22 ], kde Bůh sám a Beránek jsou chrámem.

To nám umožní pochopit Ježíšův poměr k ch. a ke kultu. Nelze říci s některými vykla­dači, že stanovisko Ježíšovo bylo naprosto protikultické nebo akultické [Dobschütz], i když nikde nečteme, že by se zúčastnil obětí. Jisté je, že za svého pobytu v Jerusalemě užíval chrámu jako svého působiště [Mt 21,23 ; Mt 26,55 ; Mk 12,35 ; Mk 12,41 nn; 14,49; L 18,10 n; 20,1; 22,53; J 7,14 ; J 7,28 ; J 8,20 ; J 8,59 ; J 10,23 ; J 11,56 ; J 18,20 ]. Ch. je mu domem Božím [Mk 11,17 ], domem Otcovým [J 2,16 ], při němž lze přísa­hat [Mt 23,16 ; Mt 23,21 ]. Platil chrámovou daň [Mt 17,24 - Mt 17,27 ]. Ani vyčištění ch. [Mk 11,15 - Mk 11,17 ; Mt 21,12 n; L 19,45 n; J 2,14 - J 2,17 ] neznamená odsouzení kultu, protože plynulo z přesvědčení o posvátnosti chrámu a z prorockého a mesiášského zplnomocnění k tomuto činu [Jr 7,11 ; Iz 56,7 ]. Významné snad je, že takto očistil právě vnější dvůr chrámový, do něhož měli přístup i pohané: právě jim, »národům«, bylo dobrodiní chrámu Hospodinova odnímáno tím, že prostor pro ně určený byl znesvěcen kupčením, právě jim Ježíš svým zákrokem otvíral účast na poctě Hospodinově. Ovšem v souhlase s proroky staví modlitbu výš než oběť, ale oběť nikde nezavrhuje.

Na druhé straně však Ježíš předpovídá zni­čení chrámu [Mt 24,1 n; 24,15; Mk 13,2 ; Mk 13,14 ; L 21,5 n; 21,20] jako znamení Božího soudu nad Izraelem. Zvláštní pozornosti zasluhují výroky o novém ch., jejž zbuduje Kristus nikoli rukou lidskou, když dříve zrušil chrám starý. Tento výrok, vyjadřující mesiášské poslání Ježíšovo, byl ve zvnějšněném výkladu hlavním bodem žaloby na Ježíše před nejvyšší radou židovskou [Mk 14,57 n; 15,29n; Mt 26,61 ; Mt 27,40 ]; srovn. [J 2,18 - J 2,22 ]. Jan toto slovo uvádí ve vztah k tělu Ježíšovu, jež se po zmrtvýchvstání stane chrámem věřících srovn. i [J 4,21 - J 4,24 ; Zj 21,22 ]. První učedníci viděli v Ježíši Kristu více než ch. [Mt 12,6 ] a tak byli vnitřně při­praveni na zkázu jerusalemského ch. a zrušení kultu. N.

8.  Učedníci Ježíšovi z počátku ovšem se dále zúčastňovali chrámových bohoslužeb [Sk 2,46 ; Sk 3,1 - Sk 3,10 ], stejně Pavel [Sk 21,26 ; Sk 22,17 ; Sk 24,6 .12; 24,18; 25,8; 26,21];  sr. [1K 9,19 - 1K 9,21 ]. Poznenáhlu však dochází k naprostému odlou­čení od židovského kultu. Už Jidášovy peníze, odhozené v ch., byly znamením, že smrtí Ježí­šovou je ch, trvale znehodnocen [Mt 27,5 ].

A roztržení chrámové opony při smrti Ježíšově [Mt 27,51 ; Mk 15,38 ; L 23,45 ] znamenalo učedníkům, že přístup k Bohu je nyní zpro­středkován nikoli starým kultem, ale smrtí Ježíšovou. Nejdříve to pochopili bývalí hellenističtí Židé [Sk 6,13 n; 7,44-50]. [Sk 17,24 ] se vztahuje ovšem na pohanský kult.

Důležité je přenesení motivu chrámu na pospolitost novéno lidu Božího. Je už v pozadí slova [Mt 16,18 ] i všech jiných výroků o budo­vání [Kral. »vzdělání«] církve. V podobném přeneseném slova smyslu mluví [1Pt 2,4 - 1Pt 2,10 ] o křesťanech jako živém kamení, budujícím dům duchovní na úhelním, živém kameni, Kristu sr. [Iz 28,16 ; Ž 118,22 ; Mk 12,10 ; Ř 9,33 ]. Podle Pavla je každý sbor chrámem [1K 3,9 ; 1K 3,16 n; 2K 6,16 n; Ef 2,19 - Ef 2,22 ]; i tělo křesťanovo je chrámem [1K 6,19 n], který nesmí být poskvrňován sr. [2Kr 21,7 ; 2Kr 23,6 ; Dn 9,27 ]. Někdy se místo o chrámu v tomto smyslu mluví o domu Božím [1Tm 3,15 ; Žd 3,6 ; 10,21; 1Pt 4,17 ].

Zj užívá několika různých obrazů chrámu. Především líčí nebeský ch. jako sídlo veleb­nosti Boží, kněžskou svatyni pro službu andělů a vykoupených, kteří v nesčetných zástupech stojí před Božím trůnem a oslavují ho dnem i nocí [Zj 7,15 ]. Při otevření chrámu je vidět truhlu smlouvy a je vidět a slyšet blesky, hlasy, hromy, zemětřesení a krupobití [Zj 11,19 ], čímž má být naznačena nepřibližitelnost a svatost Boží [Zj 15,8 ]; sr. [Iz 6,4 ; Iz 65,5 ; Ez 10,4 ; Ez 44,4 ; 1Kr 8,11 ]. Z tohoto nebeského ch. vy­cházejí tajemné Boží rozkazy [Zj 14,15 ; Zj 14,17 ; Zj 15,5 - Zj 15,6 ; Zj 16,1 ; Zj 16,17 ].

Druhým obrazem Zj je církev Kristova jako ch. Boží na zemi, který je zřízen podle vidění Ezechielova, z něhož je vyloučeno všecko nesvaté [Zj 11,1 nn] a v němž jednot­livými sloupy jsou ti, kteří zvítězili svou věrností [Zj 3,12 ];  sr. [Ga 2,9 ]. Ale v novém Jerusalemě nebude už žádného ch. [Zj 21,22 ], neboť »Pán Bůh všemohoucí chrám jeho jest a Beránek«. Touto větou nastal úplný rozchod se židov­stvím, jež si nedovedlo představit budoucí Jerusalem bez chrámu. Na místo nedokona­lých symbolů přítomnosti Boží v chrámě na­stupuje nerušené obecenství s Bohem skrze Krista. X X

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)