1.  Syn Izákův a Rebeky, o němž čteme v druhé části [Gn 25,21 - Gn 25,50 ; Gn 33,1 ]. Jsou tu patrně zpracovány rozmanité tradice v jed­no vypravování. Jeho narození bylo vymodleno [Gn 25,21 ]. Spatřil světlo světa nedaleko Ber­sabé spolu s prvorozeným Ezauem. Jejich po­vahy byly naprosto rozdílné: J. byl pastýřem a pěstitelem dobytka; Ezau lovcem. Bratrovi uchvátil právo prvorozenství, což mu dávalo určité výhody už za života otcova (sr. [Gn 43,33 ]), po smrti pak Izákově dvojnásobné dě­dictví (sr. [Dt 21,17 ]) a především snad i hodnost kněžskou. Později však uchvátil i požehnání otcovo [Gn 27,11 n], maje při tom pomocníka ve své matce. Když byl podvod objeven, Izák nejen požehnání neodvolal, ale znovu je po­tvrdil [Gn 27,33 - Gn 27,37 ]. Podle židovské tradice měla tato okolnost odraz i v zeměpisných pod­mínkách: Jakob se měl státi pánem úrodné krajiny Kananejské [Dt 11,14 ; Dt 33,28 ], Ezau suché a skalnaté pouště Idumejské, nutící k loupežím a k válce. Ovšem, je možný i vý­klad obrácený, že zeměpisné okolnosti těchto dvou kmenů lákaly k náboženskému vysvětlo­vání, což se právě stalo ve vypravování o J. Nepřehlížejme však, že tu jde především, ne-li výhradně o otázky náboženské, jako je prae­destinace [předurčení] a pod.

Po tomto podvodu utekl J. k svému strýci Lábanovi do Cháran [Gn 27,44 ], jednak aby se skryl před Ezauem, jednak prý aby se uchrá­nil sňatku s hetejskými ženami [Gn 27,46 ]. Na cestě do Cháran setkal se J. s Bohem ve zvlášt­ním snu v Bethel. J. tam vztyčil posvátný sloup a zavázal se obětovati Bohu desátky ze všeho svého zisku [Gn 28,13 n]. Bethel se tím stalo proslulou svatyní, již J. sám znovu na­vštívil [Gn 35,1 ]; sr.[Oz 12,4 ].

V Charán byl J. donucen ke čtrnáctileté službě [Gn 29,27 ; Oz 12,12 ], ale stal se po dvacetiletém pobytu majitelem značného ma­jetku, s nímž ve vhodné době prchá z Cháran. Lában pronásleduje uprchlíky zvláště proto, že mu s nimi zmizely i domácí bůžkové. Spor byl urovnán na zásah Hospodinův přátelskou smlouvou, utvrzenou pamětními hromadami kamení a posvátným hodováním [Gn 31,45 n; 31,54]. Přitom stanoveny hranice mezi územím Lábanovým a J. Nové setkání s anděly Božími [Gn 32,1 ] utvrzuje J. o Boží přízni.

Bylo ovšem nutno smířiti i bratra Ezaua, který se blížil se 400 muži [Gn 32,6 ]. J. poslal nejprve vzkaz. Když to nemělo účinku, obrá­til se v úzkosti k Bohu. Pak táhne dál. Svůj majetek rozdělil J. na dva díly, doufaje, že v nejhorším případě unikne aspoň jeden houf před hněvem Ezauovým. Nakonec poslal Ezauovi veliké dary. Noc nato nastal obrat v životě J. Na březích potoka Jabboku konečně poznává, že jeho pravým odpůrcem není Ezau, nýbrž Bůh sám. To, čeho nejvíce potřeboval, nebylo usmíření bratrovo, ale požehnání Boží. Jeho zápas o toto požehnání byl tak živý, že se vypravuje, jak bojoval se skutečným mužem po celou noc. Teprve při východu slunce dosáhl, po čem toužil [Gn 32,28 ], pří­slibu požehnání. Na potvrzení toho mu Bůh změnil jeho jméno z Jakoba v »Izraele«, t. j. »Bůh bojuje« [*Izrael], t. j. snad ve smyslu »knížecky se potýkal s Bohem« [Oz 12,3 n]. Změna jména byla symbolem změněného charakteru. Ezau přijal J. laskavě [Gn 33,4 ]. Když J. odmítl Ezauovu ochotu doprovázeti jeho houfy, vrátil se Ezau do Seir. Jákob se usadil v Sochot [Gn 33,17 ] východně od Jor­dánu, patrně nikoli daleko od Jabboku. Zde snad Dína, jedna z nejmladších dětí J. [Gn 30,21 ], dosáhla věku, v němž se mohla vdávat [Gn 34,2 n].

Později J. překročil Jordán a usadil se u Sichem, kde koupil pozemky. V pozdějších dějinách Izraele má toto místo značný význam [Joz 24,25 ; Joz 24,32 ; 1Kr 12,1 ; 2Pa 10,1 ]. Zde vy­stavěl J. oltář [Gn 33,20 ], vykopal studnici [J 4,6 ; J 4,12 ] a měl rodinné potíže [Gn 34,19 n], jež ho nakonec donutily k další pouti.

Bral se na jih do Bethel. Tato cesta byla spojena s jakýmsi druhem náboženské refor­mace. Amulety a cizí bůžci, pokud byly v ma­jetku příslušníků J. kmene, byly zakopány pod dubem v Sichem [Gn 35,4 ] sr. [Joz 24,26 ; Sd 9,6 ]. V Bethel k posvátnému sloupu přidal oltář [Gn 35,7 ]. Od Boha dostal znovu ujištění o zvláštní přízni. Nato vztyčil J. nový sloup [Gn 35,14 ; Gn 35,20 ], snad na památku Debořinu. Na další cestě zemřela Ráchel při porodu. Bylo to nedaleko Bethel, na sever od Jerusalema [1S 10,2 n; Jr 31,15 ]. Putování Jákobovo skon­čilo v Hebronu [Gn 35,27 ], kde se opět setkal s Ezauem, s nímž pochoval svého otce Izáka.

Nyní přestává býti J. hlavní osobou vy­pravování. Vše se začíná točit kolem jeho syna *Josefa: Josefovo prodání do Egypta, pouť synů J. k nakupování obilí v Egyptě a konečně přestěhování celé rodiny do země faraónů tvoří podklad vypravování [Gn 46,1 - Gn 46,7 ]. J. se usadil v zemi Gesen [Gn 47,6 ] ve východní části deltovitého vyústění Nilu [Gn 47,11 ], Tím začíná předehra k velkým dějinám lidu Božího, končícím ve vykoupení celého světa [Dt 26,5 n; Sk 7,14 ]. J. žil v Egyptě 17 let [Gn 47,28 ]. V posledním pořízení nařídil, aby byl pochován v zemi Kananejské, přijal za vlastní své dva vnuky, syny Josefovy [Gn 48,19 ; Žd 11,21 ], a pokolení Josefovu přidělil úrodnou krajinu kolem Sichem [Gn 48,22 ; J 4,5 ]. Nakonec svým synům požehnal [Gn 49,2 - Gn 49,27 ] a zemřel. Tělo J. bylo nabalzamová­no a pochováno v Hebronu v jeskyni Machpelah [Gn 50,13 ]. Požehnání J. je umělou básní, v níž se obrážejí vlastnosti jednotlivých kmenů i příčiny, proč byly usazeny v určitých územích po dobytí země zaslíbené.

Vypravování o J. je vlastně kázáním, ústně zachovávajícím tradice lidu Božího o svém praotci od pokolení k pokolení. Životní dráha J. ukazuje, jak kázní a milostí si Bůh vede svoje vyvolené k svým cílům. [Ř 9,13 ] užívá Pavel J. a Ezaua, aby dokázal, že Boží vyvolení není závislé ani na rodovém původu, ani na zásluhách, nýbrž na svobodné milosti Boží. *Ezau. Sr. [Žd 11,20 ; 12,16].

2.  Otec Josefa, manžela Marie [Mt 1,15 n].

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)