hebr. š e' ól, řecky hadés nebo geenna (z aram. géhinnám, z hebr. gé' b ené‑hinnóm [Joz 15,8 ]), jež Kral. překládají brzy p.

[Dt 32,22 ; Jb 11,8 ; Př 15,24 ; Iz 14,9 ], brzy hrob [Jb 14,13 ; Jb 17,13 ; Iz 57,9 ; Ez 32,21 ], jindy jáma [Ž 86,13 ], brzy smrt [2S 22,6 ], brzy propast [Jb 26,6 ; Př 27,20 ]; sr. [Zj 9,1 nn], ale vždy znamená říši mrtvých. Neboť hrob, jáma, propast a pod. souvisí s »oním světem« (hebr. tachtijjá, tachtijjót = podsvětí, záhrobí, Kral. »nížiny« [Iz 44,23 ]; »největší hlubokost« [Ž 63,10 ]; »nejnižší strany země« [Ez 26,20 ] a p.), do něhož podle starověkých názorů sestupují zemřelí [Ž 30,10 ]. Jsou sice pochováni v hrobě, ale š e' ólnelze oddělit od hrobu. Je to jakýsi »prahrob« (Pedersen I., 462), který se viditelně individualisuje v každém jednotlivém hrobě tak jako Moáb se individualisuje v každém jednotlivém Moabanovi. Kde je hrob, tam je š e' ól a kde je š e' ól, tam je hrob. Kdo zemře, sestoupí do š e' ól-uprávě tak, jako je za normál­ních poměrů uložen do hrobu. Dátan a Abiron sestoupili »za živa do pekla« [Nu 16,30 nn], když je pohltila země. Š e' ólje oblast, do níž sestupují a v níž se setkávají bez rozdílu všichni [Ž 89,49 ], kdo vstoupili do hrobu [Ez 32,22 ; Ez 32,24 ; Ez 32,26 n; 32,29]. Sestoupit do hrobu [do š e' ól-u] za synem [Gn 37,35 ] je totéž jako »spáti s otci« [Gn 47,30 ]. Š e' ólje nejhlubší oblast světa; sr. [Mt 11,23 ; L 10,15 ; Ř 10,7 ] právě tak jako nebe je oblast nejvyšší [Iz 7,11 ; Iz 57,9 ]. Podle [2S 12,23 ; Jb 7,9 ; Jb 10,21 ; Jb 16,22 ] se nikdo z této oblasti nevrátí, leda na čas kouzelnickými zaklínacími praktikami, jež byly v Izraeli přísně zakázány [1S 2,6 ; 1S 28,7 nn; Dt 18,9 - Dt 18,11 ; Iz 8,19 ]. Izraelec cítil hrůzu před tímto pod­světím, jež mu připomínalo nenasytnou obludu se širokým hrdlem [Př 27,20 ; Př 30,16 ; Iz 5,14 ; Ab 2,5 ]. Jindy mu připomínalo hrůzyplné paláce s mnohými skrýšemi [Jb 17,16 ; Př 7,27 ] a branami [Jb 38,17 ; Ž 9,14 ; 107,18; Iz 38,10 ]; sr. [Mt 16,18 ; Zj 1,18 ].

Tato hrůza před š e' ól-em souvisela s před­stavou, že je to oblast zkázy [Jb 17,14 ; Iz, 38,17], takže byla též nazývána »zahynutím« [Jb 28,22 ; Ž 88,12 ], »zatracením« [Jb 26,6 ; Př 15,11 ], v němž zemřelí jsou »zemdleni« [Iz 14,10 ], tápají a klopýtají [Iz 59,10 ]. Jsou nazýváni refá' ím, t. j. malátní (Kral. »mrtví« [Ž 88,11 ; Iz 14,9 ]), neboť »není práce ani důmyslu ani umění ani moudrosti v hrobě« (š e' ól-u, [Kaz 9,10 ]), »v zemi zapomenutí« [Ž 88,13 ], v oblasti zla, bolesti, úzkosti, sevření a truchlivosti [Ž 116,3 ]. Je to propast někde u úpatí hor, ponořených v bahnitém oceánu [Jb 26,5 ; Jon 2,6 n]; sr. [Ž 40,3 ; 69,3; 69,16; 71,20; 88,5n; 2S 22,5 ]. Hlubina, jáma, nejnižší strana, pustina - to vše jsou znaky š e' ól-u [Ez 26,19 ‑21], k nimž přistupuje ještě temnota [Jb 10,21 n], mrákota, stín [Jb 38,17 ; Ž 88,13 ], v nichž není světla [Ž 49,20 ; 88,7].

To všecko jsou obrazy, jimiž SZ vyjadřuje přesvědčení, že v š e' ól-u přestává jakýkoli styk s Bohem. Bůh na mrtvé nevzpomíná [Ž 88,4 -6], nečiní před nimi zázraků [Ž 88,10 -13]. Bůh je sice Pánem i š e' ól-u [Ž 16,10 ] a nelze tam před ním uniknout [Ž 139,7 -12; Am 9,2 - Am 9,3 ], ale je to místo mlčení. Mrtví neoslavují Boha [Ž 115,16 -18; Iz 38,18 n] a nevzpomínají na něho [Ž 6,6 ]. »Bůh není Bůh mrtvých, ale živých« [Mt 22,32 ]. Právě proto se do š e' ól-ujako do svého domova vracejí ti, kteří na Boha zapomněli [Ž 9,18 ; Př 5,5 - Př 5,6 ; Př 7,27 ]. Kdo jednou vstoupil do š e' ól-u , už se z něho nedostane [Jb 7,9 n; 16,22; Kaz 12,5 ; Iz 26,14 ].

To nejhorší pro Izraelce bylo, když se octl v š e' ól-uuž za svého pozemského života, když se k němu přiblížil [Jb 33,22 ], na př. v nemoci nebo v utrpeních a p. [Ž 88,2 -19; Jon 2,1 n]. Vy­tržení z těchto soužení oslavuje Izraelec jako vysvobození ze š e' ól-u [Jb 33,28 - Jb 33,30 ; Ž 30,2 -4; 40,3; 69,2-4.15-16];  sr. [Ž 71,20 ; 116,2-4; 2,8n]. Bůh může uchránit před š e' ól-em nebo z něho vytrhnout - to bylo přesvědčení žalmistů i proroků [Oz 13,14 ]. Proto se v žalmech ozývá tolikrát prosba za vytržení z hrobu. Ale jen dvě sz místa mluví jasně o životě po smrti, který je protikladem stínového života v š e' ól-u, nepočítáme-li nejasné místo u [Jb 19,25 n]. Obě místa pocházejí z pozdní doby sz literatury: [Iz 26,19 ] a [Dn 12,2 ]. Jedni procitnou »k životu věčnému«, druzí »ku pohanění a potupě věčné«. Toto přesvědčení rostlo současně s apokalyp­tickým a eschatologickým názorem, že Bůh ospravedlní a odmění ty, kteří prošli krutým pronásledováním. Spravedliví, ač mrtvi, ne­ztratí svou odměnu, stejně jako bezbožní neujdou trestu. V době mezi SZ a NZ panoval názor, že i š e' ólmá dvě oddělení, jedno pro spravedlivé (*Ráj), druhé pro bezbožné, š e' ólv užším slova smyslu (»žalář« pro nepovolné duchy [1Pt 3,19 ];  sr. [Zj 20,7 ]). Mezi oběma je ne-překročitelná propast. Vypravování o boháči a Lazarovi [L 16,19 - L 16,31 ] zřejmě navazuje na tento rabínský názor. Nesmíme však zapomí­nat, že toto vypravování nás nechce poučit o podrobnostech posmrtného života, nýbrž o povinnosti, kterou máme v tomto životě.

Ježíš užíval běžných tehdy představ, když chtěl zdůraznit závažnost života na této zemi. Zná jednak, jak bylo uvedeno, představu o š e' ól-u (řecky hadés) jako oblasti, kde žijí spravedliví vedle bezbožných v oddělených prostorech [L 16,23 ; L 16,26 ], na druhé straně však navazuje také na představu, běžnou v diasporním židovstvu, podle níž bezbožní sestu­pují do Hádu, místa odsouzení, spravedliví však ihned po smrti přecházejí do *ráje, »oněch věčných stanů« ([L 16,9 ; L 23,43 ]; sr. [2K 5,8 ] »přijít k Pánu«, [F 1,23 ] »býti s Kristem«, [Zj 6,9 ] »pod oltářem«, [Zj 7,9 ] »před trůnem«). Pobyt v Hádu je časově omezen vzkříšením [Zj 20,13 n], kdy »peklo« bude zničeno. NZ je ovšem přesvědčen, že věřící v Krista jsou chrá­něni před pekelnými branami [Mt 16,18 ] a že po smrti odcházejí k Pánu [L 23,43 ; F 1,23 ]. Kristus je Pánem i pekla mocí svého vzkříšení [Sk 2,31 ; Zj 1,18 ]. Tato víra byla vyjádřena představouo Kristově vstoupení do pekel [1Pt 3,19 nn; 4,6].

Místo odsouzení bezbožných po vzkříšení a posledním soudu má v NZ jméno geenna (Kral. peklo [Mt 9,43 ] *Hinnom). O tomto p-e se mluví často obrazem »ohně«, »ohnivé pece«, »jezera ohnivého«, připraveného od věčnosti »ďáblu i andělům jeho« [Mt 25,41 ]; sr. [Mt 13,42 ; Mt 13,50 ; Zj 19,20 ; Zj 20,10 ; Zj 20,14 ], »synům zatracení« (Žilka: »syn gehenny« [Mt 23,15 ]), těm, kteří se provinili proti bratrské lásce [Mt 5,22 ]; sr. [Jk 3,6 ]. Těmito obrazy nejsme však nikterak poučováni o přirozené povaze trestu po smrti, jak se domnívala středověká církev, která spíš navazovala na knihu Ethiopského Enocha [22,1-14] než na NZ - NZ nechce ukojit naši přirozenou zvědavost, nýbrž slavnostně va­rovat, abychom nebrali vážnost Božího soudu na lehkou váhu. Bůh je přísným a spravedli­vým soudcem právě proto, že je svatá láska.

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)