[hebr. š elómó = pokojný], král izraelský, který podle Sellinovy chronologie panoval v letech 973-933 př. Kr. Datum nelze určiti přesně, ježto ani o Chíramovi ani o fa­raónovi Sesákovi [1Kr 11,40 ] nemáme zatím přesných zpráv z mimobiblických pramenů. Někteří badatelé se domnívají, že egyptským tchánem Š-ovým byl farao Psusennes, poslední z 21. dynastie [1Kr 3,1 ], vládnoucí v době, kdy moc Egypta byla v úpadku, takže se mohla udržovati jen sňatkovou diplomacií. Při vyko­pávkách v Šarkiehu [starověkém Tanisu na území nilského ústí] objevili francouzští archeo­logové před nedávném hrobku s těžkou zlatou rakví a prohlásili, že jde o tchána Š-ova, jenž svou první dceru provdal za Paínozema I. v Thébách, druhou za Š-a. Vládl kolem r. 1000 př. Kr. Farao Sesák pocházel z 22. dynastie. Omezíme se na biblické zprávy s tou výhradou, že čtyřicet let, jež nechává bible Š-a vládnout, může být stručným označením jedné generace bez ohledu na přesný počet let [1Kr 11,42 ; sr. podobně Sd 3,11 .30; 5,31; 8,28 a j.]. Zdá se, že 2Pa 1-9 Š-a idealisuje; vynechává vše o dvorských intrikách při jeho nastoupení, o jeho sňatcích s cizími princeznami, o jeho modlářství a těžkostech s Jeroboámem [sr. 1Kr 1-11]. Zato jsou přidány některé podrobnosti v souhlase s poexilními kněžskými názory [2Pa 5,12 n; 7,6; 8,11-15]. Sr. také 1Kr 3,4 s 2Pa 1,3 .

  Š. byl synem Davida a Betsabé, dcery Elia­movy [2S 11,3 ] nebo Amielovy [1Pa 3,5 ], ženy Uriáše Hetejského [2S 23,39 ]. Prorok Nátan mu dal jméno *Jedidiah [= miláček Hospodinův, 2S 12,25 ], kteréžto jméno má týž hebr. kořen jako David. Snad bylo toto jméno výrazejn obnovené Boží přízně k Davidovi. Jméno Š., jež dal svému synu David, vyjadřuje snad skrytou touhu tohoto válečníka po pokoji [1Pa 22,9 ; už jméno Absolona, »otce pokoje«, uka­zuje tímto směrem]. Zdá se, že Š. vyrostl pod vlivem matčiným a Nátanovým, kteří také měli největší zásluhu o jeho nastolení na trůn přes snahy nejstaršího žijícího syna Davidova Adoniáše [1Kr 1,5 - 1Kr 1,53 ], narozeného v Heb­ronu. Pomáhali jim v tom kněz Sádoch, voje­vůdce Banaiáš a tělesná stráž Davidova, Che-retejští a Peletejští. Brzy po proklamaci Š-a za krále David zemřel. Když se Adoniáš po druhé pokusil o pikle proti Š-ovi pod záminkou, že touží po ženě Davidově Abizag Sunamitské, byl zabit [1Kr 2,13 - 1Kr 2,25 ]. Adoniášův přívrženec, kněz Abiatar, byl sesazen a vypovězen do Anatot [1Kr 2,27 ] a na jeho místo dosazen *Sádoch z rodiny Eleazarovy [1Kr 2,35 ]. Od­straněn byl i velitel vojska Davidova Joáb [1Kr 2,28 n, sr. 2,5] a Saulovec Semei [1Kr 2,8 . 36-46, sr. 2S 16,5 nn]. Nejvyšší velení nad vojskem převzal Banaiáš. Těmito změnami, jež byly obvyklé u orientálního způsobu panování [sr. 2Kr 11,1 ; Př 25,5 ], zajistil si vládu uvnitř [1Kr 2,12 .46], kterou posilnil i úplným podro­bením zbytků původního kananejského oby­vatelstva v zemi [1Kr 9,20 ]. Své panování za­hájil oficiálně slavnými oběťmi v Gabaon [1Kr 3,4 ], kde se mu zjevil Hospodin. Na žádost Š-ovu za rozumné srdce, aby rozeznal při sou­dech mezi dobrým a zlým, byla mu dána nejen moudrost a rozumnost, ale i zaslíbeno bohat­ství a dlouhověkost, bude-li ostříhati ustanovení Božích a chodit po jeho cestách [1Kr 3,9 - 1Kr 3,28 ; 2Pa 1,3 - 2Pa 1,12 ]. Tato zaslíbení byla opakována po druhé asi po dvaceti letech, ovšem s velmi vážnou výstrahou [1Kr 9,1 - 1Kr 9,10 ; 2Pa 7,17 - 2Pa 7,22 ].

   V politice zahraniční bylo potřebí jen udržet to, čeho dosáhl David, který podrobil téměř všecky okolní národy anebo s nimi uzavřel smlouvy. Slyšíme jen o dvou nebo třech protivnících Š-ových: Adadovi Idumejském, jenž jako uprchlík před Davidem se spříznil s egyptským faraónem [1Kr 11,14 nn], a Rázonovi, jenž tehdy byl pánem Damašku [1Kr 11,23 nn]. Podle 2Pa 8,3 táhl Š. do Emat Soby a zmocnil se jí. Ale nic neslyšíme o tom, že by došlo k nějaké větší bitvě. Na horním toku Jordánu opevnil *Azor [1Kr 9,15 ], postavil pevnostní věže na Libánu [2Pa 8,6 ] a opevnil město *Tadmor [1Kr 9,18 ; 2Pa 8,4 ], aby se zajistil proti Damašku. Stejně se pojistil na zá­padě. Nejvíce však mu záleželo na volné cestě zemí Idumejskou do *Aziongaberu u východ­ního zálivu Rudého moře. I Jerusalem opevnil [1Kr 9,24 ; 1Kr 11,27 ], opatřil jej povrchovým vo­dovodem, na nějž snad naráží Iz 8,6 . Rybníky asi hodinu cesty na jih od Betléma, zásobující Jerusalem vodou, jsou také připisovány Š-ovi. Jinak však upevňoval bezpečnost říše sňatky a smlouvami. Jak už jsme se zmínili, oženil se s faraónovou dcerou, s níž dostal věnem město Gázer [1Kr 3,1 ; 1Kr 9,16 ]. Snad přijal do svého harému i dceru tyrského Chírama [podle tvrzení Klementa Alexandrijského, sr. 1Kr 11,1 .5]. 1Kr 11,3 tvrdí, že měl nakonec 700 královen a 300 ženin, což znamenalo nejen zabezpečení říše, ale i rozsáhlé obchodní styky.

   Obklopil se vynikajícími úředníky, jimž v čele stál syn nejvyššího kněze [1Kr 4,2 - 1Kr 4,6 ]. Udržoval stálé vojsko [12.000 jezdců, 1400 vozů, 1Kr 4,26 ; 1Kr 10,26 ], zemi rozdělil bez ohledu na staré kmenové útvary na 12 daňo­vých okresů, jejichž představitelé byli odpo­vědni přímo jemu [1Kr 4,7 - 1Kr 4,19 ] - jen Judstvo bylo vyňato -, a pro své velké stavby snad za­vedl i robotu [1Kr 5,13 n]. Ovšem, podle 1Kr 9,20 n byli těmito robotníky jen potomci podro­bených Kananejců. Ale podle 1Kr 5,13 roz­kázal Š. vybírati osoby »ze všeho Izraele« [bylo jich 30 tisíc] a podle 1Kr 12,3 nn si na břemena naříkalo »všecko shromáždění Izraelské«. Ne­spokojenost byla potlačována zatím jen oslňu­jící slávou Š-ovou a bohatstvím, jež plynulo do země. Příjmy Š-ovy byly jistě obrovské [1Kr 10,14 ], jednak z vasalských poplatků, jednak z poplatků obchodních karavan, jež obstará­valy spojení mezi Eufratem a Nilem [1Kr 10,15 ] a užívaly skladištních měst, která vy­budoval Š. podél obchodních cest [sr. Jr 47,17 ; 2S 19,37 ]. Ale obrovská byla i vydání, nejen na královský dvůr [1Kr 4,7 .22], nýbrž i na vojsko a rozsáhlou administrativu.

   Rozkvětu říše sloužil čilý obchodní styk s okolními zeměmi [1Kr 10,14 - 1Kr 10,29 ; 2Pa 9, 13-27]. Ve spojení s Chíranem podnikal i zá­mořní obchodní cesty do Ofir, Arábie a do Indie [1Kr 9,26 nn; 10,11.22n; 2Pa 9,10 - 2Pa 9,22 ], odkudž dovážel zlato, stříbro, vzácné dříví, drahokamy, slonovou kost, opice, pávy a pod. [1Kr 10,11 n, sr. Ž 45]. Vykopávky v r. 1939 v Aziongaberu potvrdily, že zde byly největší starověké hutě a slévárny na Blízkém Východě. Byla odkryta obrovská, silně opevněná továrna z tak dobrých cihel, že mnohé zůstaly dodnes neporušeny. Rudy byly přiváženy ze železných a měděných dolů v Arabahu [prý patřily Š-ovi]. Z Egypta dovážel koně a vozy [1Kr 10,28 n].

Tyrští(?) obchodníci přivádějí poplatkem assyrskému králi Salmanassarovi III. opice (hanuman?). Reliéf na černém obelisku z Ninive.

   Nejslavnějším činem Š-ovým byla stavba jerusalemského chrámu na hoře Moria, kde měl jebuzejský Aravna své *humno [2S 24,16 n]. Stavba trvala sedm let [1Kr 6,1 .37n] a vyžá­dala si práce 183.000 lidí [1Kr 5,13 - 1Kr 5,18 ]. Chí­ram, král tyrský, dodával ke stavbě potřebné dříví cedrové z Libánu, jež bylo dopravováno po moři do Joppen a odtud na stavbu, a posílal i dovedné řemeslníky, začež Š. ročně odváděl naturálie [pšenici, olej a j., 1Kr 5,11 ], až mu konečně odstoupil i 20 izraelských vesnic, s ni­miž Chíram nebyl spokojen, zvláště když za ně zaplatil 120 hřiven stříbra [1Kr 9,10 - 1Kr 9,14 ]. Š. si dal postavit také rozsáhlý palác, jehož stavba trvala 13 let [1Kr 7,1 - 1Kr 7,12 ]. Rozprostíral se na j. straně chrámového nádvoří a měl několik částí: při chrámové zdi stál dům lesu Libán­ského, nazvaný tak pro jeho čtyři řady cedro­vých sloupů [po patnácti v každé řadě] a pro cedrové trámoví. Velikost jeho byla 100 x 50 x 30 loket. Není dost jasné, zda síňce, o nichž se mluví v souvislosti s domem lesa Libánského, byly postaveny kolem hlavního sálu ve třech poschodích nad sebou, anebo zda tyto komůrky byly vystavěny nad bočními loděmi sálu, zabí­rajícího celý spodek budovy [viz Bič I., 246]. Podle 1Kr 10,17 .21 [sr. Iz 22,8 ] sloužil tento dům za zbrojnici. Na protější straně nádvoří byla sloupová síň [1Kr 7,6 ], ježsnad byla ja­kousi čekárnou pro návštěvníky paláce. Její velikost je udávána 50 x 30 loket. Na záp. stra­ně byla trůnní [soudní] síň s velkým trůnem ze slonoviny, obloženým zlatem [1Kr 10,18 nn].

   Za touto síní kolem druhého dvora byly sou­kromé komnaty Š-ovy s »domem dcery faraó­novy« [1Kr 7,8 . *Palác, str. 582, kde je také obrázek].

   Moudrost Š-ova se stala příslovečnou [1Kr 4,29 nn; 10,1nn]. Vyžádal si ji od Boha [1Kr 3,5 nn] a dovedl jí správně používat [1Kr 3,16 nn]. Podle 1Kr 4,32 složil 3.000 přísloví a 1005 písniček [sr. Ž 72]. Pozdní tradice mu připsala i *Píseň Š-ovu, knihu *Kazatel, knihu *Přísloví a Ž 127. Jeho osobní zbožnost [1Kr 8,26 nn] byla narušena a stále narušována tou­hou po vnější okázalosti [1Kr 3,4 ; 1Kr 8,53 , sr. Mt 6,29 ], pohrdáním starými posvátnými tradi­cemi [rozdělení země bez ohledu na kmenové zřízení, sr. Dt 17,16 n, jež je chápáno jako kri­tika Š-a], a zvláště jeho politickými sňatky s modlářskými ženami, jimž vzdělal svatyně [1Kr 11,4 - 1Kr 11,11 ]. Možná, že už ve zprávě o tom, že Š. stavěl svůj palác 13 let, máme skrytou kritiku jeho počínání. Bič I., 245n ukazuje na to, že třináctka je číslem, vyjadřujícím vzpou­ru člověka a jeho odpad od Hospodina... Těsné sousedství paláce královského vedle chrámu Hospodinova uráželo city pravověrných Izraelců, protože cítili nebezpečí »božnosti královské« [sr. Ez 43,8 ]. Konečný úsudek 1Kr 11,6 zní: »Činil Š. to, což se nelíbilo Hos­podinu, a nenásledoval cele Hospodina, jako David, otec jeho«. Sir 47,25 pak oslovuje Š-a slovy: »Uvedl jsi pohanění na slávu svou, a zprzniv símě své, uvedls hněv na dítky své, aby bolestily nad nesmyslností tvou«. O konci jeho vlády víme pouze to, že chtěl zabíti Jero­boáma, když se dověděl o jeho stycích s pro­rokem Achiášem Silonským, jenž z pověření Hospodinova oznámil roztržení jeho říše [1Kr 11,28 - 1Kr 11,40 ].

   Popis událostí ze života Š-ova byl zachován v dnes už ztracených kronikách, Knize činů Š-ových, Knize Nátana proroka, v proroctví Achiáše Silonského a ve Viděních Jaady pro­roka o Jeroboámovi [1Kr 11,41 ; 2Pa 9,29 ].

   V NZ-ě je zmínka o Š-ovi v rodokmenu Ježíšově u Mt 1,6 n, kdežto v rodokmenu u L 3 chybí. Ježíš připomíná u Mt 6,29 [L 12,27 ], že Š. v celé své nádheře anebo snad »ve všem svém úsilí o nádheru« nebyl tak oděn jako prostá polní lilie, kterou odívá Bůh. U Mt 12,42 pak Ježíš staví sebe nad proroky i nad Š-a a jeho moudrost. Sk 7,47 připomínají, že Š. udělal Bohu dům, ale hned dodávají: »Ale Nejvyšší nebydlí v chrámích rukou udělaných«.

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)