I. Izrael ve SZ

má své jméno podle svého praotce Jákoba, který dostal od Hospodina jméno I. [Gn 32,28 ]. Smysl tohoto jména je podle bibl. etymologie »Bůh bojuje«. Novější vědecký výklad se kloní k překladu »Bůh vládne«. I. se nazýval též »synové Izraelovi« [Ex 1,9 ; Ex 3,13 ] a používal pro sebe název *»lid« ( 'ám, [Ex 1,9 ; 1S 9,16 ] a j.), jenž značí společenství nejen politické, nýbrž i náboženské. Stejným výrazem označuje SZ i jiné národy, ač v poz­dějších knihách sz je tento výraz reservován jen pro Izraele.

I. byl lidem, jemuž se zjevil Hospodin, jenž od Hospodina dostal zaslíbení i Zákon, s nímž uzavřel Hospodin smlouvu. To vše jsou rysy »církevní«, ale přesto není přesné mluvit o I. jako o *církvi. Tento výraz je nej­lépe vyhradit lidu nové smlouvy, t. j. církvi novozákonní [křesťanské]. Mimo to byl I. po celou dohlednou dobu své existence společen­stvím, které bylo vázáno také pouty pozemské­ho soužití podobně jako jiné starověké národy. Proto mnozí mluví o I. jako o národu. I to je však nepřesné. V SZ není pojmu »národ« v dnešním slova smyslu, neboť obsah tohoto pojmu se během věků velmi hluboce měnil, takže užití tohoto výrazu o I. takřka nutně svádí k nesprávným představám. Proto je nej­lépe nevázat se na žádný z uvedených výrazů, nýbrž v souhlase s biblickým užitím mluvit prostě o I. neboli o synech Izraelských nebo o lidu Izraelském, a pokusit se vystihnout, jak tato v posledu jedinečná pospolitost v průběhu svých tak proměnlivých osudů projevovala jednotlivé »církevní« i »národní« rysy.

I., lid Hospodinem vyvolený a spojený s ním smlouvou, byl pospolitostí, jež žila urči­tým způsobem i po stránce hospodářské, soci­ální, politické a kulturní, stýkala se, ať již přátelsky či nepřátelsky, s okolními národy, takže je možno psáti i její dějiny. Zatím co o národech v nejbližším sousedství I. se ví poměrně málo, I. sám nepřetržitě zachovával ústně a později i písemně vědomí o své minu­losti. A zatím co v dějinách jiných národů se musejí události a jejich sled pracně a nejistě sestavovat z nahodilých nálezů starých pamá­tek, je izraelské podání minulosti celkem ply­nulé a zvládnuté jednotným duchem. Avšak bibl. zprávy o I. nejsou psány ze zájmu histo­rického. Jejich cílem bylo ukázat následujícím pokolením, jak si Hospodin vyvolil svůj lid a jakým způsobem jej dále vedl, jak se tento lid často svému Pánu vzpíral a jak jej Bůh zase vedl ke smlouvě a k poslušnosti. Tento cíl ovlá­dá i způsob podání, výběr událostí, jejich zdůvodnění, skloubení a hodnocení. Základem podání takto ucíleného a zformovaného jsou ovšem jisté dějinné skutečnosti, jež jsou tu zachovány celkem s pozoruhodnou mírou spolehlivosti. Víra, že se Hospodin zjevuje v dějích svého lidu, že s tímto lidem jedná v soudu i milosti, vedla tak k tomu, že I. jako jeden z prvních starověkých národů vytvořil ucelený způsob zpracování a výkladu své mi­nulosti. Nevedl jej však zájem historický v no­vodobém slova smyslu, a proto se ke SZu nemá přistupovat především s otázkou po dějin­ných událostech samých o sobě. SZ je zajisté také »historickým pramenem«, ale není to jeho základní úmysl ani podstata jeho poslání a smyslu.

Vlastní izraelské podání považuje tedy I. za lid, jenž patří Hospodinu, svému Bohu a Pánu, ale po stránce vnější je obdobný náro­dům jiným, zvláště v době královské. Ve staro­věku bylo u všech národů náboženství a kult ne-li přímo nejvýznamnější, tedy jednou z hlavních složek. Tak Chámos byl bohem národa moabského podobně jako Hospodin izraelského [viz nápis krále Mésy, u Biče III, 279n]. Kočovný kmen nebo sdružení takových kmenů nemusely mít ani své stálé území, a přesto byl považován za samostatnou jednotku, kterou bychom dnes mohli označit jako jed­notku národní. I. v době předkrálovské byl takovým společenstvím dvanácti kmenů, jež spojovala péče o společnou bohoslužbu. Stej­ným dvanáctičlenným společenstvím byl pa­trně i Edom [Gn 36,10 - Gn 36,14 ], podobná spole­čenství měli asi též Aramejci [Gn 22,20 - Gn 22,24 ]. Známější jsou nám takové dvanáctičlenné am­fiktyonie [spříseženstva ustavená a udržovaná na bohoslužebném základě] kolem svatyň ve starém Řecku a v Itálii, na př. delfská. Sdru­žení kmenů či měst na základě společné boho­služby nebylo tedy ve starověku ničím ne­obvyklým, naopak i spolky s účelem vysloveně politickým se mohly tvořit kolem náboženského střediska. Až do zkázy království Judského [586 př. Kr.] se izraelské společenství svou vnější formou a strukturou viditelně nelišilo od okolních kmenů a národů. I po ztrátě státní samostatnosti byl Juda pak společenstvím, jehož členství bylo dáno především pokrevním původem. Teprve v diaspoře rozptýlené sku­piny židovské, jež často jazykově i kulturně podléhaly svému okolí, vytvářely společenství, k němuž se ve větší míře mohli nábožensky připínat i příslušníci jiných národů. Tato ten­dence na straně pohanů byla posilována ná­boženským synkretismem a kulturním kosmo­politismem v pořečtěném Orientě a později v říši římské v posledních stoletích před naro­zením Kristovým, zatím co ve starší době národ a náboženství spolu nerozlučně souvisely.

Lze tedy pozorovati, že čím více byly ostatní složky národní existence vnějšími okol­nostmi potlačovány, tím více zdůrazňoval I. své poslání náboženské jako důvod a oprávnění své zvláštní existence. Vycházela tím na světlo vnitřní odlišnost vztahu I. k Hospodinu a ovšem zejména zvláštní od ostatních božstev zřetelně odlišená povaha Hospodina samého, která byla základem existence I. i v době, kdy se navenek tak velice podobal ostatním národům. Jestliže však bychom u I. přehlíželi jeho pozemskou »národní« existenci, uniklo by nám i mnoho hodnot a pravd náboženských, jež se právě v této jeho dějinné existenci kon­krétně projevily. Vyjadřuje se tu konkrétnost zjevení Božího, které se týká celého reálného života lidského, duševního i tělesného, osobního i pospolitého, nikoli nějaké ideální oblasti. Tato všeobsáhlost Božího sklonění ke skutečnému člověku vrcholí v nz zvěsti o Ježíši Kristu jako Slovu tělem učiněném [J 1,14 ].

Pro porozumění dějinám I. je nutno uvá­žit, že sz podání takto zdůrazňuje náboženské poslání I., a křesťanské pojetí I. pochopitelně a oprávněně zdůrazňuje též toto duchovní poslání, na něž křesťanská církev navazuje. Skutečnost, že vedle této duchovní dědičky existuje dodnes »Izrael podlé těla«, jenž chce býti dědicem starého I. nejen po stránce duchovní, nýbrž i národní, nás však musí upozorňovat na důležitost zachycení I. ja­kožto konkrétního společenství.

Mimobiblické zprávy o dějinách Palestiny [starověcí dějepisci, nálezy při vykopávkách a pod.] pomohou osvětlit nejednu jednotlivost v dějích I. a zejména nám umožňují výrazněji poznat způsob života, jímž se tehdejší svět, i I., vyznačoval, takže jsou vítaným doplně­ním biblického podání, ale samu vlastní pod­statu I. a jeho základní poslání můžeme po­chopit toliko z tohoto podání samého.

SZ sám poskytuje značné množství časo­vých údajů, založených na historických da­nostech i theologických hlediscích. Tyto údaje jsou vesměs relativní, pro absolutní zařazení je nutno použíti dat mimobiblických.

1. Rozdělení dějin Izraele.

Podle ob­sahu dějin a podle rázu podání o nich možno rozčleniti dějiny izraelské v tato období:

a)  Před obsazením Palestiny [tradice o pra­otcích, Mojžíšovi atd., obsažená v pěti kni­hách Mojžíšových] - asi do 13. stol. př. Kr.

b)  Obsazení Palestiny Izraelem [kniha Jozue] - asi 12. stol.

c)  I. v Palestině vedený soudci [kniha Soudců, k čemuž lze přiřadit pokus Saulův o organisaci království 1S] - 11. stol.

d)  Království Davidovo a Šalomounovo nad celým Izraelem [2S; 1Kr] - 10. stol.

e)  Rozdělená království izraelské [do r. 722] a judské [do r. 586], 1 a 2Kr.

f)  Zajetí babylonské a obnova společenství judského pod vládou perskou [Ezd, Neh] - 586-332 př. Kr.

g)  Období nadvlády Alexandra Velikého a jeho nástupců - [skrovné zprávy u Josefa Flavia a j.] - 332-168 př. Kr.

h)  Povstání makkabejské a obnova státní sa­mostatnosti [knihy Makkabejské, Josefus Flavius] - 167-63 př. Kr.

i)  Období římského vlivu a vlády [od 63 př. Kr.] - [Josefus Flavius, zmínky v NZ a j.].

j)  Poslední marné pokusy o nabytí samostat­nosti za války židovské [66-70 po Kr.] a po­vstání Barkochbova [131-135 po Kr.] - [pro

židovskou válku Josefus Flavius, pro další jen roztroušené zmínky].

2. Před příchodem do Palestiny [a]

Podle starozákonního podání otcové Abra­ham [přišlý z Mesopotamie], Izák a Jákob žili jako kočovníci v Palestině, na území, jež se později podle zaslíbení stala jejich vlastí. Od­tud Jákobův rod se odebral za Josefem do Egypta a tam se rozmnožil I. v početný lid. Když I. byl pak utiskován Egyptskými, vyvedl jej Hospodin skrze Mojžíše, zachránil je při přechodu Rudého moře a uzavřel s nimi smlouvu sinajskou. Podrobným zákonem byla předepsána bohoslužba, životní řád i soudní právo.

V tomto biblickém podání jsou obsažena vyprávění, jež mají své jádro v skutečných dějinných událostech, i pověsti, jež jsou svým původem spíše bájemi, mythy. Rozlišit je by bylo nesnadné, neboť jednak mythus se vy­kládá někdy historicky, jednak historie sama se v určitém podání stává mythem. Jisto je, že úkolem tohoto souboru, jak jej máme v Pěti knihách Mojžíšových, je ukázat, jak Hospodin si vyvolil svůj lid a jak jej vedl.

Je zcela jisté, že Izraelci byli před svým příchodem do Palestiny kočovníky, ale ne takovými, kteří tráví svůj život stále na stepích a okrajích pouští. Byli spíše polokočovníky, kteří se snažili usadit v kulturních oblastech, jakmile se naskytne příležitost, a přejít k živo­tu zemědělskému. Podobní kočovníci se na okraji Palestiny vyskytovali od dávných dob až do dneška. Z babylonských a egyptských záznamů máme zprávy o t. zv. Chabiru a pod., kočovnících, kteří se v první půli 2. tisíciletí před Kr. pohybovali ve stepích na okraji na hranicích Babylonie, Palestiny a Egypta a snažili se někdy násilím, někdy mírně pro­niknout do těchto oblastí. Jméno těchto lidí je ne-li totožné, tedy podobné jménu Hebrejců, kterého Izraelci v některých případech o sobě používali. Označení jejich řeči jako hebrejské se vyskytuje až v pozdních dobách. Ve SZ se jazyk, kterým mluvil I., označuje jako »ka­nanejský« [Iz 19,18 ], »judský« [2Kr 18,26 ; 2Kr 18,28 ; Neh 13,24 ]. SZ zachovává podání o ara­mejském původu Izraele ([Dt 26,5 ]; Kraličtí: syrský). I. byl patrně částí této veliké a roz­šířené skupiny a přijal po usazení v zemi Ka­nanejské nářečí místního obyvatelstva. Jazyk předexilního Izraele byl tudíž shodný s jazykem kananejského obyvatelstva Palestiny.

Do Egypta se dostala zřejmě jen část pozdějšího I., patrně jen kmen Josef, ale celý I. považoval podání o egyptském pobytu a východu z něho za svou společnou minulost.

U postav Abrahama, Izáka a Jákoba soudí někteří badatelé, že jejich příběhy jsou vlastně historií kmene, soustředěnou do osoby náčel­níka. Také rysy postavy Mojžíšovy jsou do té míry obestřeny mythem, že není snadno spo­lehlivě určit, jaké je v podání o něm dějinné jádro. Podání zdůrazňuje smlouvu Hospodi­novu s I. a zákonodárné dílo Mojžíšovo pod horou Sinai [Oreb]. Do osoby Mojžíšovy, do těchto dějů a míst jsou soustředěny všecky zákonodárné části, staré i novější, rázu posvát­ného i spíše světsky právního.

Příchod 37 semitských kočovníků z kmene Amu do Horního Egypta. Přinášejí místodržiteli východní pouště Chnumhotepovi II. dary: antilopy a barvivo na líčidla. Jejich vůdce je označen: "Abeša, pán hor". Nástěnná malba z Chnumhotepova hrobu v Beni Hasan. Kolem 2000 př. Kr.

Jisté je, že kmeny, vytvořivší I., měly velmi pevný životní a mravní řád, jen takový umož­ňoval vůbec život kočovníkům. Kromě tohoto řádu byly kmeny I. spojovány společnou boho­službou na určitém posvátném místě. Biblické podání vidí vznik I. jako lidu Božího v smlouvě sinajské, klade tedy vznik I. před příchod do zaslíbené země. Význam toho není oslaben okolností, že se společenství izraelské plně vy­vinulo až za pobytu v Palestině.

3. Obsazení Palestiny [b]

Podle knihy Jozuovy obsadil I. Palestinu jednotným, sou­středěným náporem, takže již sám Jozue ji mohl rozdělit mezi 12 kmenů I. Podrobné lí­čení bojů v první polovině této knihy [Joz 6-10,27] se vesměs týká jen území a kmene Benja­minova. Další zprávy v knize Soudců i tradice, obsažené v jiných knihách sz spolu s nálezy archeologickými svědčí však o tom, že I. pro­nikal do země zaslíbené jen pomalu a postupně. Polokočovné kmeny někde bez boje obsazovaly opuštěná nebo řídce zalidněná území [Juda, Efraim], někde se jim podařilo vyvrátiti ka­nanejská města a zmocnit se jich [Jericho, Hai], někde uzavírali smlouvy s kananejskými obyvateli měst [Gabaon], někde se dostali do­konce i do jejich područí (Izachar, [Gn 49,15 ]). Na jihu a ve středu Palestiny se izraelské kmeny pevně zachytily, avšak některá města, na př. Jerusalem, jim velmi dlouho odolávala. Situ­ace byla pro I. celkem příznivá, neboť velmoci egyptská i mesopotamské právě v době izr. okupace do této oblasti příliš nezasahovaly, a v Palestině nebylo větší moci, která by jejich postup mohla zastavit. Bohoslužebným stře­diskem sdružených 12 kmenů se stalo posvátné místo u Síchemu [Joz 24,1 n].

Starozákonní podání líčí, jak obyvatelé dobytých kananejských měst (na př. Jericha, [Joz 6,21 ]) byli vyhubeni. Je nutno pamatovat, že základním důvodem toho byla náboženská, kultická neslučitelnost: bylo nutno odstranit modly, znemožnit cizí kult. S modlami ovšem padli i jejich ctitelé a obhájci. Ze soudobých zpráv na př. assyrských, moabských a j. je zřejmé, že podobný tvrdý postup nebyl tehdy ničím neobvyklým. U I. však šlo jen o období poměrně krátké. Jeho víra v Hospodina jako svrchovaného Pána bránila tomu, aby chtěl své protivníky hubit vlastními silami. Jestliže však tato možnost přece jen nebyla úplně vy­loučena, je to znakem staré smlouvy, kdy je lidu Božímu ještě dovoleno to, co už není možno lidu, žijícímu z vítězství v Ježíši Kristu už dovršeného [K. Barth].

4. Doba Soudců a Saulova [c]

V době t. zv. soudců I. pronikal dále a zmocňoval se postupně dalších území a měst. Přes nevelkou soudržnost kmenů měl v tom většinou úspěch. V kritických dobách se ujímali velení a vlády t. zv. soudcové [Sd 1-12], kteří však nebyli stálým zařízením, nýbrž po vykonání úkolu, k němuž byli Bohem povoláni, vraceli se do svého místa a soudili a radili jen v menších záležitostech. I., jenž obsadil Kanaan, byl kulturně níže než obyvatelé kananejských měst, a trvalo dlouho, než hmotná kultura zase dostoupila takové výše jako před izrael­skou okupací. Avšak tím, že I. měl řád od svého Boha daný a že se jím snažil skutečně v životě řídit, cítil oprávněně svou duchovní převahu nad obyvateli kananejských měst. Víra v Boha jakožto původce a ochránce řádu, určujícího život společnosti, dávala I. přede­vším převahu v ohledu náboženském proti usedlému zemědělskému obyvatelstvu kana­nejskému, které ctilo své bohy jako přírodní síly, jež dávají vzrůst obilí a plodům. Přes vyvinuté obřady a bájesloví toto náboženství, srostlé s půdou, bylo překonáváno izraelskou vírou a poslušností vůči Bohu řádu, vzdálené­mu, avšak vládnoucímu; tuto poslušnost si přinesl I. z pouště.

Avšak když se I. svým způsobem života, zemědělským a městským, přizpůsoboval Ka­nanejcům, přizpůsoboval se nutně i nábo­žensky. Začal Hospodina ztotožňovat s Bá­lem a ctít vedle něho i jiné bohy a bohyně, vykonávat obřady k zajištění sklizně a plodnosti, jimž se naučil od Kananejců. Život I. v Palestině je pak do značné míry určován tímto napětím.

I. žil v době soudců bez pevné ústřední vlády, Abimelechův pokus o zřízení království [Sd 9,1 n] byl jen místní a chvilkový. Teprve filiš­tínské nebezpečí si vynutilo pevnější semknu­tí i. kmenů. Filištínští pronikali v stejné době jako I. od pobřeží do vnitrozemí, tedy opač­ným směrem. I. v bojích s Filištínskými podlé­hal, ztratil i truhlu úmluvy [1S 4,1 n] a město Sílo se svatyní bylo vyvráceno [Jr 7,12 ]. Za účasti soudce Samuele povolal lid i. za krále Saule z kmene Benjaminova [1S 8-10]. Sau­lovi se podařilo osvobodit I. od Filištínských i od jiných nepřátel, avšak padl v bitvě proti Filištínským na hoře Gelboe. Saul podle bibl. podání neprovedl žádné pronikavé změny správní. Jeho vláda byla téměř stejného rázu jako panování soudců nad I., takže lze ji při­řadit k tomuto období. Ovšem nepřehlédněme zásadní rozdíl v tom, že soudcové stáli plně ve službě Hospodinově jako první z rovných, kdežto u krále bylo vždy nebezpečí, aby si po způsobu ostatních králů orientálních neoso­boval božnou povahu a aby se tedy nestavěl nad lid jako jeho prostředník, ne-li přímo jako zástupce Boží. Starozákonní podání na toto nebezpečí zřetelně upozorňuje [1S 8,6 - 1S 8,7 ; 1S 8,11 - 1S 8,18 ] a ukazuje také, jak Saul mu nejednou podléhal: nedbal Božích příkazů, jednal své­volně, vsahoval do působnosti kněžské [1S 13,8 - 1S 13,14 ; 1S 15,9 - 1S 15,35 ]. V tomto znamení začíná pro I. nové období - královské. *

5. Společné království za Davida a Šalomouna [d]

Království se všemi jeho dů­sledky zřídil arci teprve David z pokolení Ju­dova. Uplatnil se jako válečník již za života Saulova, a když jím byl vypuzen, shromáždil oddíl lidí sobě blízkých a s ním se pak dal do služby filištínského krále Achise [1S 27,1 n]. Fili­štínští pak neměli námitek, když se po smrti Saulově jejich vasal David usadil v Hebronu jako vládce nad kmenem Judou [2S 2,1 n]. Po smrti Saulova syna Izboseta přijal celý I. Davida za krále [2S 5,1 n]. Ten pak dobyl města Jerusalema, v němž dotud obývali Jebusejci, a učinil z této pevnosti, položené mezi územím judským a sídly ostatních kmenů i., svou residenci [2S 5,6 - 2S 5,18 ]. Tím, že David sem přenesl i truhlu úmluvy, učinil z Jerusalema i bohoslužebné středisko celého I. [2S 6,1 n]. Jerusalem byl již v době pohanské náboženským střediskem a byl sídlem králů, v jejichž dědictví se uvázal David, a z tohoto místa mimo území kmenů i. vybudoval své panovnické sídlo s palácem a úředními a vojenskými budovami. Útoky Filištínských, kteří pozdě zjistili, že jejich bývalý vasal se stal panovníkem celého I., David odrazil [2S 5,17 - 2S 5,25 ]. Jako obvykle se děje, po vítězné obraně zahájil i David vý­boje proti sousedům. Egypt i Mesopotamie byly zaměstnány vnitřními spory a v Sýrii ani v Palestině nebyla v té době žádná větší mocnost, takže si David mohl podmanit Idu­mejce, Moába, Ammonitské, Aramejce a vy­tvořit říši od Akabského zálivu až na sever za Damašek, nejmocnější stát v syrsko-palestin­ském prostoru [2S 8,1 - 2S 8,14 ]. Těchto úspěchů dosáhl David s pomocí vojska převážně žoldnéřského, v němž bylo mnoho lidí cizího pů­vodu. David vytvořil i vnitřní organisaci této veliké říše [2S 8,15 - 2S 8,18 ]. David tedy z trosek I. stále ohrožovaného vybudoval mocný stát.

Nesnadná otázka nástupnická byla vyře­šena tím, že ještě na sklonku života Davidova nastoupil na trůn jeho syn Šalomoun [1Kr 1,1 n]. Nerozšiřoval již i. moc válkami, ba některá území se zase časem oddělila, avšak upevňoval vnitřně svou vládu, ustanovil 12 vladařů nad územím i. [2Kr 4,1 n] a budoval svatyně, pevnosti a vojenské základny. Šalomoun vystavěl též chrám Hospodinův v Jerusalemě a tím ještě více zdůraznil význam svého sídla i jako boho­služebného střediska [1Kr 5-8]. Nákladný způsob života na dvoře Šalomounově a velké jeho stavby si vyžádaly značných nákladů i za­vádění pracovní povinnosti, což zavdávalo příčinu k nespokojenosti [1Kr 12,4 ]. Avšak období Šalomounovo, jež po válkách Davido­vých mohlo přikročit k vnitřní výstavbě, nebylo co do vnějšího lesku již nikdy předstiženo [1Kr 10,1 n].

6. Království judské a izraelské [e]

Po smrti Šalomounově se nepřekonaný rozdíl mezi Judou a ostatními kmeny i. projevil roz­dělením společného království. Syn Šalomou­nův Roboám zůstal v Jerusalemě jako král pouze judský, zatím co ostatní pokolení i. z popudu proroka Achiáše povolala za krále Jeroboáma, syna Nebatova [1Kr 12,1 n]. Krá­lovství judské mělo svůj bohoslužebný i politický střed v Jerusalemě s dynastií davidov­skou, takže tím byla dána značná stabilita nejen náboženská, nýbrž i politická. Králov­ství izraelské nemělo těchto předpokladů. V protikladu k svatyni judských králů v Jeru­salemě zavedl Jeroboám státní kult v starých i. svatyních v Betelu a v Danu. Sídlo královo bylo však jinde. Nejprve v Sichemu, pak v Terse, až teprve Amri vybudoval jako krá­lovské sídlo nové město Samaří. V říši izrael­ské postupně ve vládě následovaly panov­nické rody, jejichž zakladateli byli Jeroboám, Báza, Amri, Jehu a Manahem. Žádný z těchto rodů se neudržel na trůně déle než 5 generací, každý skončil v revoluci, násilnou smrtí svého posledního člena. Mezi nimi a po nich se vy­střídali ještě různí samozvanci, z nichž někteří vládli velmi krátce. Králové i. byli povoláváni - aspoň formálně - lidem, a někdy zasahovali do věci i proroci [1Kr 11,29 - 1Kr 11,39 ; 2Kr 9,1 n], takže se zde v podstatě udržovaly poměry z doby soudců nebo správněji z počátků doby královské, kdy představa dynastické posloup­nosti ještě byla lidu cizí a království bylo spíše charismatické. Je ovšem otázka, do jaké míry u severního I. rozhodovala i volba Boží. V každém případě tam pozorujeme typ krá­lovský odchylný od judského. Hned o Jero­boámovi čteme v [1Kr 12,1 n], jak jednal podle »srdce svého«, nedotázav se Hospodina - a tento jeho hřích je vytýkán i všem jeho ná­stupcům. Naproti tomu v Judstvu se udržel rod Davidův až do zániku říše, ano dal vyrůst naději, že z něho se jednou narodí i Král králů, jehož kralování nebude konce. Nava­zuje se tu na jerusalemskou tradici kněžského krále Melchisedecha, jež trvala v podstatě i za vlády králů ne zcela oddaných Hospodinu, i za převratů způsobených Atalií, živena hodnocením duchovního významu zvláště Da­vida, zčásti i Šalomouna.

Izraelci krále Jehu odvádějí poplatky assyrskému králi Salmanasarovi III.: zlaté a stříbrné tyče, nádoby, poháry, olověné desky (?) a vzácná dřeva (?). Dva reliéfy z t. zv. "černého obelisku" Salmanasarova. Postaven v Nimrudu na paměť královských výbojů.

Království judské bylo menší, hospodář­sky chudší a politicky méně významné. Často válčilo, většinou v obraně, ale i útočně [2Kr 14,8 - 2Kr 14,14 ], proti království izraelskému. To bylo hospodářsky silnější a politicky mocnější, přesto však nestačilo udržet zajordánské výboje Davidovy a od vzrůstají­cího syrského [aramejského] království da­mašského bylo stále zatlačováno [2Kr 13,3 ; 2Kr 13,22 - 2Kr 13,25 ]. Obnovená moc assyrská začala za­sahovat i do Sýrie a Palestiny, r. 842 izraelský král Jehu platil jim prvně poplatek. Assyřané pak dále pronikali, nepomáhala ani různá spojenectví, až r. 722 bylo dobyto Samaří, a tak severní království Izraelské zaniklo [2Kr 17,1 n; 18,1n]. V souhlase s assyrskou politikou byli obyvatelé vystěhováni do Mesopotamie a na jejich místo dosazeni cizí kolonisté.

Království judské bylo svou polohou po­někud lépe chráněno, ale i ono pociťovalo assyrské vydírání a vpády; tak r. 701 př. Kr. assyrský král Senacherib oblehl Jerusalem, avšak nedobyl ho [2Kr 18,1 n; 19,1n]. Do politických poměrů judských začal zasahovat i vzmáhající se Egypt, král Joziáš padl r. 609 v bitvě proti Egypťanům u Magedda [2Kr 23,29 ], avšak zkáza království judského přišla od rychle vzrostlého království babylonského, jež ne­dlouho předtím s médskou pomocí přemohlo r. 606 říši assyrskou a stalo se dědicem její výbojnosti. R. 597 Babylonští oblehli Jerusa­lem, značnou část obyvatelstva, zvláště vyšších tříd, odvedli do zajetí [2Kr 24,1 n], a r. 586 pak Jerusalem dobyli a zničili jej i s chrámem [2Kr 25,1 n]. I ostatní města judska byla vyvrá­cena a celá země zpustošena. Jen malá část venkovského obyvatelstva zůstala ušetřena války a zajetí.

Biblické podání posuzuje dobu královskou opět s hlediska zcela náboženského, a to podle poměru králů k bohoslužbě, konané mimo Jerusalem, jež je zcela zavrhována. Králové izraelští jsou všichni zavrženi, neboť udržovali svatyně bethelskou a danskou, ač mezi nimi byli králové nesporně velmi zdatní v ohledu politickém, jako Amri, Achab a Jeroboám II., kteří dovedli svou zemi chránit před útoky a řádnou správou jí dát blahobyt. Z králů judských jsou zavrženi ti, kteří se oddávali modlářství, a jen částečně oceňováni ti, kteří trpěli ještě bohoslužbu na »výsostech« mimo Jerusalem. Zcela jsou uznáni jen Ezechiáš a Joziáš, jenž podle knihy nalezené r. 622 při opravě jerusalemského chrámu - souhlasné a snad částečně obsažené v knize Deuterono­mium - provedl reformu bohoslužby, sou­středil ji do jerusalemského chrámu, a zrušil a zakázal všechna ostatní místa bohoslužebná v přírodě i v svatyních [2Kr 22,1 n; 23,1n].

Zápas víry v Hospodina a výhradní posluš­nosti jeho řádu proti různým vlivům pohan­ským, jež ji zatlačovaly nebo obměňovaly, byl nesen v době královské převážně proroky. Ti zasahovali i do otázek politických a připo­mínali panovníkům i lidu vůli Hospodinovu. Avšak do lidu izraelského, jenž byl svou polo­hou a svými styky politickými a hospodář­skými i svým způsobem života více přístupný cizím vlivům, zasáhlo pohanství velmi hlu­boce, a ani obyvatelé království judského, od­lehlejšího a spíše zachovávajícího starší způsob života, nezůstali tohoto působení ušetřeni. Zánik těchto království zastihl jejich obyvatele v stavu kritickém i po stránce náboženské. Severní I. se v cizím prostředí přizpůsobil ná­božensky i národně a přestal existovat, zatím co ostatkové judští si přinášeli do zajetí více dědictví po otcích a po návratu obnovili někdejší náboženskou pospolitost kolem znovu­vybudovaného chrámu jerusalemského.

7. Zajetí babylonské a doba perská [f]

Rokem 586 končí existence státu judského, avšak jeho obyvatelé neztratili ani v zajetí babylonském, ani v asylu egyptském, ani ve vlasti judské vědomí náležitosti k I., lidu, jejž si Bůh vyvolil a jejž vede i cestou utrpení. Největší ztrátou bylo zastavení pravidelné bohoslužby v Jerusalemě, čímž byl lid zbaven svého náboženského střediska. Rozhodovalo však, že I. [Juda] při stále důslednější centra­lisaci kultu už před r. 586 nemohl ulpěti vý­hradně na kultu chrámovém, na viditelných obřadech bohoslužebných, nýbrž semkl se kolem životního řádu, zákona Hospodinova. Tento přesun těžiště, k němuž dochází zvláště po návratu ze zajetí, měl své staré důvody: I. přišlý z pouště si přinesl do Palestiny řád, jenž určoval vztah k Bohu i k lidem, a i když přijal v oboru náboženském, zvláště v obřadech a zařízeních kultických, velmi mnoho od po­hanských Kananejců, přece jen vědomí řádu Božího neztratil, a byl v něm utvrzován pro­roky.

Mezníkem v tomto obnoveném přechodu představuje kniha proroka Ezechiele, jež nás uvádí zhruba do 1. půle 6. stol. př. Kr. Judští exulanti v Babylóně stále více zdůrazňovali příkazy Hospodinova řádu v životě vnitřním i navenek, odmítali všechno pohanské, pečlivě zachovávali sobotu, obřízku a j., tím se odli­šovali stále více od svého okolí, a tak udržovali svou existenci, i když pak běžně mluvili ara­mejsky a hebrejština jim zůstala jen řečí boho­služebnou.

O babylonském zajetí nemáme historických zpráv, souvislé dějové pásmo t. zv. historických knih sz končí rokem 586, avšak z proroctví Ezechielových a Druhého Izaiáše [kap. 40-55] si lze učinit představu o duchovní situaci exulantů, jejichž víra se těžce brání náporu pohanství, ale jejichž naděje v návrat do země otců a v obnovu bohoslužby zůstává. Očeká­vané vysvobození z ruky perského krále Cyra [Kyros] se dostavilo r. 538, když po porážce vojsk babylonského krále Babylon otevřel své brány bez boje. Perský král Cyrus [Kyros] dal všem národům své říše značnou volnost ve věcech náboženských, ano sám podporoval hmotně a právně kulty různých bohů ctěných národy, jež si podmanil. I judští exulanti se mohli vrátit do zpustlého dosud Jerusalema [Ezd 1,1 n]. Naděje vzkládané do Zorobábela [Ag 2,22 - Ag 2,25 ; Za 1,4 ], potomka rodu Davidova, jenž byl ustanoven perským místodržícím v Jerusalemě, se nesplnily, avšak přece jen po delší době mohl býti r. 516 posvěcen obnovený chrám [Ezd 6,1 n]. Avšak teprve r. 445 Nehemiáš, vysoký dvořan perského krále Artaxerxa I., vybudováním hradeb dovršil obnovu Jerusa­lema. Jeho činnost je velmi názorně podána v sz knize mající jeho jméno. Duchovním jeho spolupracovníkem byl kněz a »písař zákona« Ezdráš, jenž předložil lidu Zákon - patrně t. zv. knihy Mojžíšovy - a zavázal lid k posluš­nosti jeho ustanovení [Neh 8,1 n; 9,1n; 10,1n].

Zákon předložený Ezdrášem formoval i vztahy právní a poměr k okolí. Život jeru­salemského společenství, jež bylo nyní opět celkem spjatým nábožensky [politicky jako částečně samosprávná provincie perské říše], nebyl snadný. Právě činnost Ezdrášova a Ne­hemiášova, jež směřovala k vnitřnímu upev­nění a vyhraněnosti navenek, vedla k odliše­nosti od sousedů, i od těch, kteří se jen částečně hlásili k Hospodinu. Prorocké působení časem přestalo, duchovní vedení měli kněží a postup­ně stále více znalci zákona Hospodinova, zá­koníci. Duch tohoto obecenství je zachycen v knihách Paralipomenon a v některých žalmech.

O další době, t. j. po Nehemiášovi až k povstání makabejskému, máme jen zlomko­vité a ne zcela spolehlivé podání v »Staro­žitnostech židovských« od Josefa Flavia z 1. stol. po Kr. a náhodné nálezy. Jeden z nich, soubor papyrů, nalezený na nilském ostrůvku Elefantině, podává množství zpráv o židov­ských žoldnéřích z 5. stol. př. Kr., kteří tam hájili jižní hranici egyptskou. Měli tam též chrám Hospodinův, jejž považovali za odbočku chrámu jerusalemského, avšak kromě Hospo­dina ctili patrně i jiné bohy, ne-li též bohyni Anat-Jahve. O životě početné diaspory ži­dovské v Babylonii nevíme téměř nic jistého. Rovněž nám prameny nedovolují přesně určit, kdy se odštěpili Samaritáni jako obe­cenství se zvláštní bohoslužbou od obecenství jerusalemského. Jistěže starý protiklad judsko­izraelský zde též působil, i rozdělení politické do různých provincií podporovalo náboženskou roztržku, není však jisto, zda k ní nedošlo teprve za vlády řecké.

Za perské vlády se podařilo ostatkům judským přes veliké obtíže udržet se jako obe­cenství bohoslužebné spojené poslušností zá­kona Hospodinova, a v omezené a nestálé míře získat i nějakou samosprávu ve svazku perské říše. Představitelem duchovním byl velekněz jerusalemský, jenž stále více přejímal i různou působnost rázu spíše právního než čistě náboženského.

8. Doba řecké nadvlády [g]

Makedonský král Alexander Veliký za svého tažení, jímž zničil perskou říši, protáhl r. 332 Palestinou a dosadil jí svého místodržícího. Země se tak stala součástí jeho říše a tím se dostala do oblasti t. zv. hellenistické civilisace, t. j. do velikého mísícího a sjednocovacího procesu, vedeného makedonsko-řeckým živlem a řec­kým jazykem. Po Alexandrově smrti r. 323 se jeho veleříše neudržela celistvá, z nástupnic­kých států měly pro Palestinu rozhodující význam Sýrie, v níž vládl Seleukos a jeho potomci, a Egypt, jehož hellenističtí vládcové po příkladu prvého měli jméno Ptolemaios. Tyto dvě mocnosti neustále zápasily o Palestinu a střídaly se v jejím držení. Do r. 197 př. Kr., kdy ji konečně ovládli syrští Seleukovci, změ­nila desetkrát majitele. V prvé době jím byl převážně mírně vládnoucí Egypt.

Palestina se zotavovala z válečných škod a mnozí Židé se nuceně i dobrovolně usazovali v Egyptě, zvláště v hlavním městě Alexandrii. Tam také od poloviny 3. stol. postupně vznikl překlad Zákona i jiných posvátných knih do řečtiny, t. z v. Septuaginta. Seleukovci více zasahovali do vnitřních poměrů v Palestině, využívali sporů o velekněžství a usilovali o ší­ření hellenistické kultury. V okolních zemích neprojevovalo obyvatelstvo takovou odolnost proti kulturnímu i jazykovému pořečťování, zatím co Židům byly mnohé věci s řeckou kulturou spojené zcela nepřijatelné. Ale i tak mnozí Židé, zvláště příslušníci vyšších tříd, a ku podivu i vyšší kněžstvo přijímali řeckou kulturu a opouštěli řády otcovské.

V hellenistickém období Židé tvořili spo­lečenství, v jehož čele byl velekněz chrámu jerusalemského. Toto obecenství bylo ustaveno na základě náboženském, avšak velekněz měl i určitou moc správní, a významné osady židovské v diaspoře měly i určitou politickou samosprávu.

9. Doba makabejská a hasmoneovská [h]

Hellenisace Židů pokračovala podle úsudku syrského krále Antiocha IV. Epifana [175-164] příliš pomalu, proto se rozhodl ji uspíšit ná­silím. Zakázal zachovávání obřízky a jiných předpisů Zákona, i samy knihy Zákona. Roku 168 zřídil z oltáře před chrámem jerusalem­ským obětiště Dia Olympského a nařídil po­vinné oběti pohanským bohům. Incident v městě Modein, kde kněz Mattatiáš zabil Žida obětujícího modle a královského úřed­níka, byl signálem k povstání, jež mělo udržet platnost Zákona Hospodinova. Stateční vyzna­vači dobyli chrámu jerusalemského a obnovili v něm r. 165 řádnou službu Hospodinu. Syn Mattatiášův, Juda zvaný Makkabejský, porážel početnější syrská vojska a nabýval stále větší moci. Po jeho smrti v boji pokračovali v jeho díle ostatní jeho bratří, Jonatan a pak Simon. Využívali obratně sporů o vládu v Sýrii, při­dávali se k těm, kdo jim nabídli větší výhody, a využívali též vydatně rostoucího vlivu nové velmoci římské, která podporovala odštěpe­necká hnutí u soupeřských velmocí. Výsledkem těchto úspěšných bojů i politických vyjedná­vání bylo zřízení prakticky samostatného státu judského roku 140. Simon byl zároveň vele­knězem i politickým vládcem. Již během bojů odpadávali od bratří Makkabejských mnozí »zbožní«, kteří byli ochotni bojovat za zákon Hospodinův, ale nehodlali podporovat Mak­kabejce v jejich politických aspiracích. Za nástupců Simonových, kteří podle dávnějšího předka se nazývali Hasmoneovci, tyto rozpory se přiostřily, pozdější vládci, zvláště Alexander Jannai [104-76], vystupovali zcela politicky a svých velekněžských úkolů zanedbávali. Do­byli však téměř celého území Palestiny a nutili násilím obyvatelstvo k přijetí židovského nábo­ženství.

Ze skupiny t. zv. »zbožných«, kteří byli už dávno v oposici proti světsky politickým tendencím Hasmoneovců, vyrostlo hnutí fa­rizejské. Jeho stoupenci zachovávali přísně Zákon, zatím co saduceové, ač k nim patřilo mnoho vysokých kněží, přikláněli se spíše k řecké kultuře. Lidé, nespokojení s oběma těmito směry a toužící po obecenství skutečně náboženském, tvořili sekty ovládané přísným řádem, zvl. v pustých končinách u Mrtvého moře.

10. Doba nadvlády římské [i]

Spory v ro­dině hasmonovské přivedly do Jerusalema pro­slulého římského vojevůdce Pompeja, jenž r. 63, obsadil město, vstoupil i do svatyně sva­tých a zařídil poměry v Judsku podle svého uvážení. Rozhodujícím činitelem v té době se stal Antipater, místodržící judský v Idumei, jenž ovládal poslední slabé Hasmonovce. Po mnohých zmatcích a bojích Římané svěřili vládu nad Judskem s titulem královským jeho synu Herodesovi [37-4 př. Kr.], jenž se v bojích mezi římskými státníky dovedl přidržet vždy toho nejmocnějšího. Tento krutý a nádhery­milovný vladař dal popravit i mnoho svých nejbližších příbuzných, avšak přesto se mu ne­podařilo udržet jeho území, zahrnující Jud­stvo, Galileu, Zajordání a idumejské území kolem Hebronu, v celistvosti. Římané po jeho smrti některá území dávali střídavě do správy příslušníkům rodu Herodova, t. zv. tetrar­chům čili čtvrtákům, a nad Judskem svěřili správu počínaje rokem 6 po Kr. svým úřed­níkům, t. zv. prokurátorům. Mnozí z nich byli lidé ziskuchtiví a ukrutní, známý Pontius Pilatus nebyl zdaleka nejhorší z nich. Tento stav vyvolával stále nepokoje a podporoval vzrůst politicky a nábožensky radikálních sku­pin, t. zv. zelotů, vznikaly i organisace rázu teroristického.

Farizeové se dále vyhraňovali jako skupina bedlivě dbalá Zákona, která obnovu a zajištění existence čekala od přesného zachovávání Zákona, nikoli od politických zápasů. Ze sekt té doby jsou nám podrobněji známí Essejci, k nimž náležela patrně i t. zv. sekta Nové smlouvy, jejíž spisy se nám dochovaly jednak v t. zv. damašském dokumentu, jednak ve svitcích nalezených 1947 v jeskyni u Mrtvé­ho moře. Kromě těchto vyhraněných skupin byl zde t. zv. lid země, lidé, kteří věřili v Hos­podina, avšak nezachovávali příkazy Zákona s farizejskou důsledností.

Hnutí Jana Křtitele bylo příbuzné sektě typu essejského. Působení Ježíše Krista naproti tomu bylo něčím zcela novým, avšak vznik křesťanské církve, která se ve svých počátcích vnějšně nelišila příliš od jiných skupin židov­ských, minul celkem bez povšimnutí.

11. Válka židovská a povstání Bar Kochbovo [j]

Neudržitelné poměry vyvolaly r. 66 po Kr. vzpouru, která zachvátila všecky palestinské končiny obydlené Židy i střediska Židů v diaspoře. Římané vyslali po počáteč­ních neúspěších proti Židům svého nejlepšího vojevůdce Vespasiana. Když ten byl prohlášen císařem, dokončil potlačení vzpoury jeho syn Titus. V obleženém Jerusalemě spolu bojovaly dvě skupiny Židů navzájem, avšak proti Ří­manům se bránily obojí velmi statečně. Roku 70 dobyl Titus Jerusalem a dal město i s chrá­mem srovnat se zemí. Ztráty Židů v této válce byly nesmírné.

Židé se nesměli od té doby usazovat na troskách Jerusalema, avšak přesto rozhodnutí císaře Hadriana, že na místě Jerusalema má být postaveno římské město s chrámem Jova Kapitolského na místě zbořeného chrámu židovského, vyvolalo opět povstání, v jehož čele stál Bar Kochba. V letech 132-135 po Kr. Římané potlačili i tento poslední pokus, a tím končí dějiny Izraele jakožto obecenství ná­rodního a politického na půdě palestinské.

Zůstávala zde početná diaspora židovská, která čítala asi 3 mil. osob, zvláště v Egyptě, na Cypru a v Babylonii. Židé mohli i nadále existovat jako náboženské obecenství a podob­ně jako v době exilu zdůrazňovali stále více Zákon, pokračujíce tím ve směru farizejském. Saduceové zanikli beze stop. Sekty essejského typu patrně pokračovaly v hnutí Jana Křtitele a jejich zřetelné vlivy lze sledovat v gnosi. I na křesťanství zvláště typu janovského je jejich vliv velmi patrný. Avšak největší část duchovního dědictví I. si odnášelo tehdy ještě početně nepatrné obecenství křesťanské, jež přebíralo i misijní úlohu židovstva. Skupiny pohanů přiklánějících se k židovskému nábo­ženství, soustředěné kolem hellenistických sy­nagog, přecházely do církve křesťanské.

Velké dědictví I. se dostalo tedy různým dědicům, a ti je dodnes každý svým způsobem opatrují i rozhojňují.

[Časové údaje k dějinám Izraele viz v chro­nologické tabulce na konci slovníku.]

rt, X, XX

II. Izrael v NZ

Pojmem I. zdůrazňuje náboženskou, nikoli národní stránku staro­zákonního lidu: je to lid Boží, v němž se zjevil Bůh. [Mt 15,31 ; L 1,68 ] a jemuž je králem. Tento pojem je tedy odlišný od pojmu Žid, židovský, i když oba pojmy nejsou vždy stejně jasně odlišeny. Mesiášský král měl titul král izraelský [Mt 27,42 ; Mk 15,32 ; J 1,49 ; J 12,13 ], nikoli král židovský ([Mt 2,2 ] se ptají po králi židovském pohané, ne Židé; stejně [Mt 27,12 ; Mt 27,37 ]). Ježíš se cítí poslán k tomuto lidu Božímu [Mt 10,6 ; Mt 15,24 ], u něho hledá víru [Mt 8,10 ]; sr. [L 1,16 ; L 2,25 ; L 2,34 ; L 24,21 ] a svým učedníkům svěřuje soud nad dvanácterem pokolení izraelských [Mt 19,28 ]. Jan křtí, aby Mesiáš zjeven byl »lidu Izraelskému« [J 1,31 ], t. j. lidu Božímu. Je ovšem možno být Izrael­cem také jen podle jména. Proto Ježíš ozna­čuje Natanaele »vpravdě Izraelitským, v němž­to lsti není«, aby mu dosvědčil, že skutečně patří k lidu Božímu; sr. [Ř 9,6 ; 2,29; J 3,10 ]. U Jana je jméno I. téměř nadčasovou veliči­nou, jež v sobě zahrnuje všecky ty, kteří uzná­vají Boží vládu a očekávají Mesiáše. Ve Sk [Sk 7,23 ; Sk 7,37 ; Sk 7,42 ; Sk 13,17 ; Sk 13,23 ] je I., jenž obdržel za­slíbení, a I., jenž se dočkal splnění těchto za­slíbení, jednou a touž veličinou, lidem Božím.

Pavel jménem I. označuje příslušníky lidu Božího [Ř 9,4 ; 11,1], u něhož nastalo částečné zatvrzení po tu dobu, než uvěří pohanstvo [Ř 11,25 ]. Pak bude spasen všechen Izrael [Ř 11,26 ], t. j. nejen všichni Židé ve smyslu ethnickém, nýbrž všechen lid Boží [Ř 9,6 nn]; sr. [Ř 2,28 n]. Pavel totiž rozeznává I. podle těla [1K 10,18 ] a podle zaslíbení [Ř 9,8 ]. Do to­hoto I. jako lidu Božího jsou naroubováni věřící pohané [Ř 11,17 ]. Snad jen na jediném místě [Ga 6,16 ] označuje Pavel pojmem I. novou obec Boží, t. j. křesťanskou církev, a to ještě v polemice proti těm, kteří pokládali obřízku za nutnou podmínku příslušenství k lidu Božímu. *Církev. *Lid. X X

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)