[- červený], jméno, jímž nazýván byl Ezau, prvorozený syn Izákův, bratr Jáko­bův, jenž prodal své prvorozenské právo za čočovici, jejíž červená barva v hebrejštině připomíná jméno Edom [Gn 25,29 - Gn 25,34 ]. Kraj, který Ezau se svou rodinou zalidnil, dostal po něm jméno »Edomský« nebo »Idumejský« nebo »země Idumejská« [Gn 36,16 ; Nu 33,37 ]. Idumejští pokládali Ezaua za svého praotce [Am 1,6 ; Am 1,11 ; Am 9,12 ; Mal 1,1 - Mal 1,4 ], SZ připomíná, že kdysi krajina Idumejských měla jméno »Hora Seir« [Gn 32,2 ; Gn 36,8 ] nebo »horejská krajina« podle Hoři, vnuka Seir [Gn 36,21 n], kterého Edomci vypudili [Gn 14,6 ; Dt 2,12 ; Dt 2,22 ]. Jméno Seir však v hebrejštině tvoří velmi zřetelnou narážku, že Ezau byl chlupatý [Gn 25,25 ] a navíc souvisí s výrazem sá'ír = chlu­patý, kozlu podobný démon. Tím je vyjádřeno, že jak země, tak i lid stály v protikladu k zemi zaslíbené a lidu vyvolenému jako jejich vylo­žení nepřátelé. Byla to kostrbatá krajina, plná skalnatých rozsedlin, doupat a jeskyň, v nichž obyvatelé bydleli. Vyznačovala se červeným nubijským pískovcem, červeným granitem a porfyrem [Hebr. Hor značí jeskyni; Horejci = Chórijci se podle toho vykládá arci ne úplně právem jako obyvatelé jeskyň (srov. Bič I. 59)]. Krajina dosahuje výšky až přes 1000 m. Idumea se prostírala od j. konce Mrtvého moře až k s. výběžku Rudého moře při zálivu Elat. Na severu tvořil potok Záred hranici se zemí Moábskou [Dt 2,13 n]; jde asi o nynější Vadi-el-Ahsi. Západní hranice nebyla přesně vytvořena a měnila se dobou. Přístup k Rudé­mu moři z Jerusalema byl toliko přes zemi Idumejskou, což byla pro Izraelce okolnost velmi důležitá. Z počátku byla Idumea ovlá­dána knížaty-šejky [Gn 36,31 - Gn 36,39 ], ale velmi záhy králi [1Pa 1,43 - 1Pa 1,51 ]. Hlavní město staré země Idumejské bylo snad *Bozra poblíž s. zemských hranic [Gn 36,33 ; Iz 34,6 ; Iz 63,1 ; Jr 49,13 ; Jr 49,22 ]. Nejpevnějším však bylo skalní město na vých. svahu pohoří Sela (Petra [2Kr 14,7 ]). *Elat a *Aziongaber byla přístavní města [1Kr 9,26 ]. Mezi Edómem a Izraelem bylo ustavičné nepřátelství, jakoby předobra­zené Ezauovou záští a nenávistí proti Jákobovi pro lstivé uchvácení požehnání. Izraelským, táhnoucím z Egypta, nedovolili Edomci, aby prošli jejich územím [Nu 20,18 - Nu 20,21 ]. Přesto však Mojžíšův zákon nařizoval, aby Edomci byli pokládáni za bratry, kteří se směli při­hlásit k lidu vyvolenému už od třetího kolena [Dt 23,7 - Dt 23,8 ]. Později Saul s nimi vítězně bojo­val [1S 14,47 ]; asi po 40 letech porazil je Da­vid v údolí Solném [2S 8,14 n; 1Kr 11,15 - 1Kr 11,16 ; 1Pa 18,13 ]. Nadto dal vojenskou posádku do opevněných měst edomských [2S 8,13 ];  sr. [Nu 24,18 ]. Biblická zpráva míní »stráží« [hebr. nesíb] sochu božstva nebo podobný výsostný znak [srov. Bič I,277]. Za krále Joza­fata [kolem 860 př. Kr.] podnikli Idumejci, spojení s Moabskými a Amonitskými, útok na Izraelské, byli však zázračně potřeni v údolí Beracha [2Pa 20,22 - 2Pa 20,26 ], ale přístup k moři si Jozafat tím stejně nezajistil natrvalo [1Kr 22,49 n]. Za jeho syna Jehorama svrhli Idumejští jho Izraelských, zvolili si krále a na nějaký čas udržovali svou nezávislost [2Pa 21,8 ], až Amaziáš, král judsky, je opět porazil v údolí Solném, dobyl pevnosti Sela [2Kr 14,7 ; 2Pa 25,11 - 2Pa 25,12 ], ale zdá se, že nebyli zcela podrobeni. Čteme dokonce, že za Achaze podnikli invasi do Judstva a odvedli zajatce [2Pa 28,17 ]. Když se *Nabuchodonozor zmocnil Jerusalema, Idumejští prý se s ním spojili a účinně se účastnili plenění města a vraždění Judských. Na jejich ukrutnost horlí domněle zvláště [Ž 137,1 n]. Taková tvrzení jsou však neudržitelná jak historicky, tak theolo­gicky. Nemáme jediné spolehlivé zprávy o ta­žení Edomců proti Jerusalemu r. 586 spolu s Nabuchodonozorem. Naopak však víme, že ve jménu Edom je obsažen výraz Adam = člověk. Edom charakterisuje tedy toho, kdo se neohlíží na vůli Všemohoucího, ale řídí se svými lidskými pohnutkami. V [Ž 137,1 n] je ozna­čením Babyloňanů, kteří, zpiti úspěchy, ne­ohlíželi se na příkazy Hospodinovy, nýbrž pokládali se za rovné Nejvyššímu (srov. [Iz 14,13 n]).

K takovým zákrytným názvům srov. z NZ *Babylon = Řím, [Zj 14,8 ] a j.

Také proroci horlí proti Idumejským pro ukrutné činy páchané na Judských [Iz 34,5 - Iz 34,8 ; Iz 63,1 - Iz 63,4 ; Jr 49,17 ; Pl 4,21 n; Ez 25,13 - Ez 25,14 ; Am 1,11 - Am 1,12 ; Abd 1,1 ; Abd 1,8 ], prorokují jejich pád, ale i vtělení do království Božího [Am 9,12 ]. I zde buďme všude opatrní ve výkladech. Jako v [Ž 137,1 n] nejde o historii, ač v konkrétních pří­padech pozadí může býti historické. Všude jde u proroků především o hodnocení du­chovní! Po vítězství Babyloňanů nad Judou naskytla se Idumejským vhodná příležitost posunouti svoje sídliště do vylidněné země, tím spíše, že byli sami tísněni postupujícími arabskými kmeny. Usadili se v jižní Palestině až po Hebron a západně až po Gázu. Na jejich původním území se usadili Nabatejští, kteří Idumejské odtamtud vypudili kolem r. 312 př. Kr. [Mal 1,4 n]. Ale za dob Makka­bejských byli Idumejští znovu podrobeni Židy a nakonec s nimi splynuli, takže potom již v dějinách samostatně jako národ nevystupují. *Herodovci pocházeli z krve idumejské! B.

Náboženství Idumejských bylo mod­lářské [2Pa 25,14 - 2Pa 25,20 ]. V jednom egyptském zaklínacím textu je zmínka o bohyni Edom jako manželce Rešefově (sr. Obed-edom [2S 6,10 ]). V Sela [Petra] byly objeveny svatyně tohoto skalního města. Hlavním jejich kultic­kým předmětem byl posvátný balvan, k němuž vedla vydlážděná silnice pro poutnická procesí. Je pozoruhodné, že nebyl nalezen oltář pro zápaly [Bič II,20n]. V chrámu z nabatejského období [4. stol. př. Kr] bylo nalezeno velké množství primitivních soch. *Ezau.

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)