1. 

Spolu s epištolou *Titovi tvoří tyto epištoly jasně rozeznatelnou skupinu mezi nz spisy. Jsou adresovány blíz­kým spolupracovníkům a přátelům apoštola Pavla a podávají jim jeho jménem osobní na­pomenutí, pokyny pro jejich práci i instrukce pro řády a způsoby sborového života. Vracejí se při tom některá společná themata, na př.: požadavky kladené na episkopy [biskupy] a diákony [jáhny], po př. na starší [1Tm 3, 1-16; Tt 1,5 - Tt 1,9 ]; důraz na zdravé [pravé] učení [1Tm 1,10 ; 1Tm 4,6 ; 2Tm 4,3 ; Tt 1,9 ; Tt 2,1 ] a na potřebu zachovávati svěřený poklad pravdy [1Tm 6,20 ; 2Tm 1,12 .14]; výstrahy před blud­ným učením a neplodnými diskusemi [1Tm 1,4 - 1Tm 1,11 ; 1Tm 4,1 - 1Tm 4,8 ; 1Tm 6,3 - 1Tm 6,5 .20-21; 2Tm 2,14 - 2Tm 2,18 .23; 3,1-9.13-17; 4,3-4; Tt 1,14 - Tt 1,16 ; Tt 3,9 - Tt 3,11 ]; po­učení, jak postupovati k jednotlivým věkovým skupinám a stavům ve sboru [1Tm 5,1 - 1Tm 5,16 ; Tt 2,2 - Tt 2,6 ]; napomenutí k poslušnosti vrchno­stem a k modlitbám za ně [1Tm 2,1 - 1Tm 2,4 ; Tt 3,1 ]. Zejména jsou si navzájem podobné 1Tm a Tt, kdežto 2Tm se poněkud odlišuje větším soustředěním na osobní themata, ač i v ní jasně vyniká zaměření protibludařské. Po­dobnosti se jeví i po stránce formální, slohové a jazykové. I v českém překladu si pozornější čtenář všimne, jak se vracejí některé ustálené obraty jako »věrná jest tato řeč« [1Tm 1,15 ; 1Tm 3,1 ; 1Tm 4,9 ; 2Tm 2,11 ; Tt 3,8 ] nebo jak jsou tu nápadně oblíbena slova pobožnost [pobožně], středmost [středmě], střízlivý a pod. V řeckém originále to vyniká ještě jasněji - vždyť na př. i »mysl způsobná« 2Tm 1,7 je překladem řec­kého slova sófronismos) odvozeného od téhož kořene jako slovo sófrón = středmý. - Pro tuto obsahově i formálně jasně odlišenou sku­pinu se asi od půldruhého století v odborné mluvě ustálil název pastorální epištoly, který chce vyjádřit, že jejich základním thematem jsou pokyny pro duchovní pastýře [lat. pastor] prvokřesťanských sborů. Tyto spisy měly také společné vnější osudy. Nebyly obsaženy v ká­nonu Marcionově [viz *Bible 2, str. 73, *Nový Zákon 1, str. 507], jsou najisto doloženy teprve od poloviny II. století, ale od posledních let téhož století tvoří .pevnou a nepochybnou složku nz kánonu v církvi obecně uznávaného.

2.  Obsah epištol Timoteovi:

První Timoteovi

I.   Vstup [1,1-2]

II.  Napomenutí k bdělosti vůči falešnému učení a díkuvzdání za milost Páně [1,3-20]

III. Sborové řády [2,1 - 3,16]:

     a) řád modliteb a shromáždění [2,1-15]:

         aa)  přímluvné modlitby [2,1-7]

         bb)  bohoslužba mužů [2,8]

         cc)  bohoslužba žen [2,9-15]

     b) požadavky pro pracovníky v církví [3,1-13]:

         aa)  episkopové [biskupové] [3,1-7]

         bb)  diákoni [jáhnové] [3,8-13]

     c) základem řádu v církvi je zjevení pravdy v Kristu [3,14-16]

IV.  Výstraha proti asketickým požadavkům bludařů [4,1-11]

V.   Pokyny pro správu sboru [4,12 - 6,2]:

      a)  Povzbuzení Timotea [4,12-16]

      b)  Vztah k věkovým skupinám [5,1-2]

      c)  vdovy [5,3-16]

      d)  starší [5,17-25]

      e)  otroci [6,1-2]

VI.  Výstrahy před bludařstvím a lakotou [6,3-19]

VII. Závěr [6,20-21]

Druhá Timoteovi

I.   Vstup [1,1-2]

II.  Osobní povzbuzení a napomenutí [1,3- 2,13]:

     a)  vstupní dík [1,3-5]

     b)  nebojácné svědectví [1,6-14]

     c)  zlé i dobré zkušenosti se spolupracov­níky [1,15-18]

     d)  vytrvalost v protivenství [2,1-13]

III. Pokyny pro postup vůči sektářům [2,14-4,8]:

     a)  nevaditi se, ale v tichosti vésti k po­znání pravdy [2,14-26]

     b)  nedáti se zmást zmatkem »posledních dnů« [3,1-9]

     c)  následovati apoštola a býti zakotven v Písmu [3,10-17]

     d)  bedlivě konati dílo kazatele [4,1-8]

IV. Osobní situace apoštolova [4,9-18]

V.  Závěr [4,19-22].

3.  

Ačkoli pastorální epištoly jsou od konce II. století jednomyslně přijímány za dílo apo­štola Pavla, podrobné rozbory vedly v nové době k vážně odůvodněným pochybnostem, zda je možné, aby opravdu v dnešní podobě pocházely od Pavla. Vedle zmíněného poměr­ně pozdního vnějšího dosvědčení [teprve asi od r. 150] mluví proti Pavlovu autorství tyto hlavní důvody:

a) Nelze bez násilí umístiti okolností jejich vzniku do známého rámce *Pavlova života. Podle 1Tm 1,3 píše apoštol z Makedonie Timoteovi, kterého zanechal v Efesu -        ale při jediné odjinud známé cestě z Efesu do Makedonie [Sk 20,1 ; 2K 2,13 ] je Timoteus společníkem Pavlovým [2K 1,1 ]. V Tt 1,5 se předpokládá, že Pavel působil        delší dobu na Krétě - ale ze Sk o tom nic nevíme; jediná zmínka o pobytu na Krétě se týká teprve apo­štolova vězeňského transportu do Říma [Sk 27, 7-8].                      Podle 2Tm 1,16 je tato epištola psána z vězení, v němž apoštol očekává brzký konec života [4,6-8], zároveň však Timotea žádá, aby přišel za ním a vzal s sebou          Marka [4,9- 11]. Už v tom je jistý nesoulad, jen ještě zvět­šený tím, že tehdy, když Pavel píše z vězení F, Ko a Fm, je Timoteus a také Marek [Ko 4,10 ] u něho. Máme      si představit, že 2Tm byla na­psána dříve než Timoteus a Marek za ním přišli, t. j. dříve než F, Ko a Fm? Či máme předpokládat jiné věznění, nám odjinud ne­známé?      Není to jistě vyloučeno, neboť *Sk nepodávají vyčerpávající zprávu o všech pří­bězích apoštolových [sr. *Pavel 1, str. 598]. Rozdíly situace mezi pastorálními                  epištolami a ostatními zprávami jsou však tak veliké - o všech jsme se svrchu nezmínili - že bada­telé hájící Pavlovo autorství byli nuceni před­pokládat, že apoštol po      uplynutí dvouletí zmí­něného Sk 28,31 byl propuštěn z vězení, konal další misijní cesty nejen v západní části římské říše, jak se k tomu chystal podle Ř 15,28 , nýbrž      ve své dřívější misijní oblasti na vý­chodě, a nakonec byl znovu uvězněn a pravdě­podobně podle staré tradice v Římě popraven. Do tohoto předpokládaného závěru      apoštolova života by bylo možno bez potíží umístit údaje pastorálních epištol. Podobnou možnost nelze arci beze zbytku vyloučit, protože v dějinách nelze vyloučit        vůbec žádnou eventualitu, která neodporuje nejzákladnějším pravděpo­dobnostem ani přímým údajům pramenů. Tím méně lze však tuto domněnku dokázat.                  Některé  starocírkevní tradice, podle nichž prý Pavel před koncem života ještě donesl evange­lium až »po mez západu«, vycházejí pravdě­podobně z Ř 15,28 a nadto      nic nedokazují pro pastorální epištoly, které předpokládají novou Pavlovu činnost na východě, nikoli na západě říše. Bylo by proto radno přijmouti tuto do­mněnku o        druhém období Pavlovy činnosti jen tehdy, kdyby všecky ostatní úvahy jasně po­tvrzovaly tradici o Pavlově autorství pastorál­ních epištol. Ve skutečnosti však všecko      uka­zuje spíše směrem právě opačným.

b)  Po jazykové a slohové stránce se pastorální epištoly výrazně odlišují od nespor­ných listů Pavlových. Na některé z odlišujících znaků jsme již upozornili v oddíle 1:         záliba ve slovu eusebeia = pobožnost a v jeho odvo­zeninách [toto slovo se u Pavla vůbec nevy­skytuje] a v kořenu sófrón [rozmyslný, střízlivý, u Pavla jen Ř 12,3 ].         Lze připojit další doklady: příchod Páně nazývá Pavel vždy parúsia, pastorální epištoly epifaneia. »Pán« je u Pavla kyrios jak ve světském, tak v                                       náboženském smyslu, kdežto past. epištoly vyhrazují toto slovo náboženskému užití, říkajíce pozemské­mu pánu [ve vztahu k otrokům] despotés. Pastorální                   epištoly  dávají nápadnou přednost slovu kalos [pův. krásný, potom dobrý], ze­jména tam, kde mluví o dobrých skutcích; po­dobně slovům didaskein [učiti] a hédoné         [roz­koš] místo Pavlova epithymia [žádost, vášeň]. Naproti tomu scházejí typická Pavlova slova jako kauchásthai [chlubiti se], energein [pů­sobiti], sóma [tělo]. Snad         ještě větší význam má, že zcela chybějí drobné větní částice ara [tedy] dio, dioti [proto, pročež], jimiž Pavel rád podtrhává živý spád svého myšlení. Tím jsme u            další  stránky jazykového argumentu. Nejen statistické šetření o užívání jednotlivých slov, nýbrž celý sloh pastorálních epištol vede k váž­ným pochybnostem o                možnosti Pavlova autor­ství. Nelze tento slohový rozdíl plně zachytit výčtem jednotlivostí. Každá z nich může být sama o sobě neprůkazná, ale ve svém úhrnu tyto          drobné odchylky tvoří sloh mnohem na­učnější, formálnější, méně živý a úderný, než je tomu u nesporných listů Pavlových. Chybějí tu zvláště živé Pavlovy                      rozhovory, předjíma­jící možné námitky, vedené ve vy ostřených protikladech a zabíhající často do anakolutů [výšinů z pravidelné větné vazby], chybějí také oddíly          smělého vzletu a mohutného účin­ku, jak je známe z hlavních listů Pavlových. Místo toho čteme pečlivě sestavené formule a prohlášení záměrně slavnostního tónu,        ne­hledě ani na množství katechismově podaných pokynů, výstrah a naučení. K lecčemu z toho lze ovšem najít paralelní náběhy v nesporných listech Pavlových,            leccos by snad bylo možno vysvětlit záměrným střídáním slohů nebo slo­hovým vývojem stárnoucího Pavla. Tím však neodstraníme úhrnný dojem, že k nám zde            mluví postava zcela jiného temperamentu a také jiné úrovně, než byl Pavel hlavních listů.

c) Situace a život církve, jak se jeví z pastorálních epištol, jsou znatelně jiné než v listech Pavlových. Církev je ohrožena půso­bením promyšlených bludných učení,            která se aspoň zčásti opírají o staré židovské tradice [Tt 1,14 ], zabývají se spekulacemi o původu a povaze jsoucna, jež chtějí vystihnout sesta­vováním rodokmenů        mythických bytostí [1Tm 1,4 ], kladou často asketické požadavky [1Tm 4,1 - 1Tm 4,8 ; Tt 1,15 ], vycházejíce přitom aspoň někdy z izraelského Zákona [1Tm 1,8 ]. Na druhé            straně však bývá někdy důsledkem na­opak mravní uvolnění [2Tm 3,5 - 2Tm 3,9 .13; Tt 1,11 ]. Ve sborech je z toho mnoho neklidu a sporů, což ohrožuje jednotu a svorný            život církve Boží [1Tm 6,4 - 1Tm 6,5 ; 2Tm 4,4 ; Tt 3,9 - Tt 3,11 ]. To vše jsou rysy t. zv. gnostického směru, jak jej známe z protikacířské polemiky i z jiných do­kumentů jako důležitý      zjev dějin církve od II. století. Proti těmto nebezpečím pastorální epištoly stavějí zdravé čili dobré učení [1Tm 1,10 ; 1Tm 4,6 .13.16; 6,3; 2Tm 3,10 ; 2Tm 4,3 ; Tt 1,9 ; Tt 2,1 .7.10] a        zdůrazňují potřebu pevného řádu v církvi, neseného funkcionáři, jejichž postavení se již zřetelně krystalisuje a ustaluje. Mno­hé z podobných rysů nalézáme ovšem        již  v listech Pavlových. Už tehdy pronikaly spe­kulativní, mystické a asketické tendence upo­mínající na pozdější gnosticismus [nejzřetel­nější je to v Ko], už apoštol          Pavel zdůrazňoval jasně formulovanou a důsledně domýšlenou zvěst evangelia i dobrý řád v církvi. Ani gnos­tické tendence ani církevní protiakce neměly vsak tehdy      ještě té vnější ustálenosti, jaká je pa­trná v pastorálních epištolách. Vše bylo po­hyblivější, vše bylo spíše jen naznačeno, i když apoštolovu stanovisku nikdy nechybí        vnitřní ujasněnost a určitost. Zejména v organisaci církve nelze v době Pavlově ještě zdaleka mlu­vit o něčem, co by se podobalo vyhraněným úřadům biskupskému,      presbyterskému a dia­konskému. Podle 1K 12,28 a Ř 12,8 byly všecky funkce v církvi projevem přímých darů Ducha svatého [měly povahu charismatickou] a                  nepřevládaly mezi nimi úkoly správní, nýbrž služby Slova a bratrské pomoci. Je arci pravda, že F 1,1 čteme o episkopech a diákonech, což asi byli bratří trvaleji              pověření nějakým úko­lem správním. V Pavlových listech však není zmínky o starších [presbyterech]; byla to snad funkce sborů palestinských, převzatá z židov­ské        synagogy [viz Sk 11,30 ; Sk 14,23 ; Sk 15,2 nn; 21,18]. Také nečteme, že by episkopové a diá­koni měli tak význačné místo v životě sborů, jak se předpokládá v pastorálních      epištolách. To mluví pro názor, že v těchto epištolách máme jeden z prvních dokladů staré, ale přesto nikoli prvotní tendence postaviti život církve na základ pevně        vymezeného úřadu. Jestliže se však v 1Tm mluví toliko o episkopech a diá­konech, kdežto Tt o starších a episkopech, při čemž jsou snad ony pojmy ztotožňovány,        je  to asi dokladem toho, že pastorální epištoly stojí teprve na samém počátku tohoto procesu, že vznikly v době, kdy ještě nebyla plně vykrysta­lisována představa          trojího stupně úředního [episkop - presbyter - diákon] s pevnou nad­vládou episkopů [t. z v. monarchický episko­pát]. Celé dějinné pozadí pastorálních epištol tedy            ukazuje na dobu poapoštolskou, ale ne příliš pozdní, pravděpodobně na začátek II. století.

d) Po stránce theologické vyjadřují pa­storální epištoly obecné prvokřesťanské stano­visko, ztlumujíce [ne však umlčujíce!] přitom očekávání bezprostřední blízkosti             příchodu Páně. Nadto však zdůrazňují některé výrazné myšlenky, charakteristické pro Pavla, zejména spravedlnost, která není ze skutků, nýbrž z mi­losti Boží skrze      Ježíše Krista [Tt 3,4 - Tt 3,7 ; 1Tm 1,12 - 1Tm 1,16 ; 1Tm 3,16 ospravedlnění Kristovo; 2Tm 1,9 ; 2Tm 4,8 ]. Stejná »pavlovská« linie se projevuje i ve stanovisku k Zákonu [1Tm 1,8 ]. Z motivů      ospravedlnění z víry lze vysvětlit i zásadu »čistým je všecko čisté«, jíž Tt 1,15 odmítá asketické zákazy. Dokazuje to, že autor pasto­rálních epištol uvědoměle stál na      základně Pavlovy theologie, a že tedy tyto spisy nenesou jméno Pavlovo náhodně a libovolně. To však ještě neznamená, že Pavel byl jejich autorem. Nutno si totiž        všimnout toho, že všecky uve­dené výroky předkládají učení o ospravedl­nění z víry jako něco hotového, uznaného. Neprojevuje se v nich objevitelský a bojovný              zápal Pavlovy zvěsti o spravedlnosti z víry. Chybí také konkrétní protiklad této zvěsti, ju­daistické spoléhání na obřízku. Nadto není v pastorálních epištolách zmínky        o  řadě typic­kých Pavlových theologických themat, na př. o vysvobození z těla -sarx a o životě v Duchu. Nečetné zmínky o Duchu mají tu jiný smysl                                [1Tm 3,16 ; 1Tm 4,1 ; 2Tm 1,7 ; jen 2Tm 1,14 se mluví o Duchu svatém přebývajícím v nás, ale myslí se tu spíše na Ducha, jímž je vybavena církevní instituce; Tt 3,5 je          Duch spojen se křtem, což je dobře prvokřesťanské, nikoli však specificky pavlovské]. I theologický rozbor vede tedy k závěru, že autorem byl spíše Pavlův pozdější      následovník než Pavel sám.

4.

Ze všeho vyplývá pravděpodobnost, že tyto epištoly napsal v první části II. století ne­známý významný učitel a vůdce staré církve, aby církvi své doby, o dvě tři generace pozdější než vlastní doba apoštolská, pomohl řešit její úkoly a nesnáze ve smyslu duchovního odkazu velkého apoštola. Není vyloučeno, ač to nelze dokázati, že při tom použil zlomků pravé ko­respondence Pavlovy. Ptáme-li se, jakým prá­vem to učinil touto formou, t. j. v podobě do­pisů připsaných Pavlovi jako autorovi, musíme si připomenout, že v starověké literatuře pla­tily v tomto směru jiné, volnější zvyklosti a mě­řítka než dnes. Napsati spis jménem vynikají­cího muže minulosti bylo přípustným způso­bem, jak vyložit aktuální dosah a smysl jeho díla a odkazu pro přítomnou dobu. Nemá pro­to smyslu pozastavovati se nad literární fikcí, k níž pisatel sáhl. Hlavní otázkou jest, jak svůj úkol zvládl po věcné stránce. Na to je třeba odpověděti, že se zdarem vskutku velikým. Podařilo se mu dobře tlumočit nejpodstatnější motivy Pavlovy zvěsti a theologie a aplikovat je na nové úkoly, na zápas s gnostickými máto­hami a na budování pevného řádu v církvi. Je zde zajisté již větší důraz na dogmatické formulace a na organisační řády a úřady než u Pavla. Ale ani dogma ani úřad nepřebujely na úkor vlastního jádra evangelia. Církevní úřad tu není chápán obřadnicky [kulticky] ani jen organisačně, nýbrž je postaven do služby zdravého učení. Toto zdravé učení pak ještě není ztrnulé dogma, nýbrž je výrazem živé zvěsti o Božím milosrdenství, které se zjevilo v Ježíši Kristu [srovn. 1Tm 1,12 - 1Tm 1,17 v rámci 1,10.18nn, pod. Tt 2,11 - Tt 2,14 v rámci 2,8.15]. Proto také je zdravé učení spojováno s živo­tem v ukázněnosti a poslušnosti [1Tm 1,10 ; 1Tm 6,1 ; 2Tm 3,10 .16; Tt 1,9 ; Tt 2,7 .10]. Pastorální epištoly jsou tedy svědectvím toho, jak evange­lium nebylo jen světlem a silou první, apoštol­ské generace, nýbrž jak jeho pravda byla s pravým pochopením vystihována a s mocí Ducha aplikována i na otázky a úkoly doby značně pozdější. Projevuje se v tom vnitřní moc evangelia i apoštolského učení i věrnost Ducha svatého. Proto mají pastorální epištoly pro dnešní církev snad větší a povzbudivější význam jakožto dílo druhé nebo třetí po- apoštolské generace než kdyby byly dílem Pavla pozdějších let, jehož odchylky od tónu a úrovně nesporných listů by bylo nutno vysvětlo­vat a vlastně omlouvat poukazem na známky pokračujícího stáří. Starověká církev měla za to, že svůj úkol provedl pisatel tak dobře, že v jeho díle bez rozpaků přijala hlas apoštola Pavla samého. Mýlila-li se v tom historicky, měla jistě pravdu věcně, i když nesmíme zapome­nout, že je třeba číst a chápat pastorální epi­štoly ve světle nepochybných hlavních listů Pavlových, nikoli naopak, jak se v dějinách církve příliš často dalo. S.

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)