*Válčení.

1.   Ve starém Orientě a zvláště u Izraelců jako později u mohamedánů bylo válčení nábožen­skou záležitostí. Izraelci vedli ,boje Hospodinovy'[Nu 21,14 ], Hospodin zástupů byl ,Bohem vojsk Izraelských'[1S 17,45 ], jeho přítomnost v boji byla někdy symbolisována truhlou úmluvy [2S 11,11 ], sr. [1S 4,3 nn]. Proto se nehodil k boji každý. Jen ten, kdo se posvětil [Joz 3,5 ] a prošel očistnými obřady, stal se ,posvěceným {t. j. zasvěcencem] Hospo­dinovým [Iz 13,3 ], aby se mohl zúčastnit boje. Bojovníkům byl zakázán i styk s ženami ([1S 21,5 ], sr. [2S 11,11 ]), aby si uchovali kultickou čistotu k boji. Každé tažení bylo připraveno modlitbou a obětí [1S 7,8 n; 13,9n; 2Pa 20,5 - 2Pa 20,12 ], takže ,vyzdvihnout válku', vyhlásit boj je vyjádřeno v hebrejštině slovy ,zasvětit válku' [Jr 6,4 ; Jl 3,9 ]. Možná, že i mazání štítů olejem bylo víc kultickým počínáním než jen zvláčněním a vyhlazením kůže, aby nepřátel­ské šípy snadněji odskakovaly ([Iz 21,5 ], sr. [2S 1,21 ]). I vojenský tábor byl podroben přísným požadavkům kultické čistoty [Dt 23,14 ]. K za­jištění pravého okamžiku k zahájení boje bylo třeba ,dotazovat se Hospodina'ať skrze los [Sd 1,1 ; Sd 20,23 ; Sd 20,27 n; 1S 14,37 ; 1S 23,2 ; 1S 28,6 ; 1S 30,8 ] nebo skrze proroka [1Kr 22,5 nn] (sr. [2Pa 18,5 nn; Ez 21,21 ] ). Také v době Makkabejské bylo tažení zahájeno modlitbou a posty [1Mk 3,47 n]. Vypovídat formálně válku nebývalo obyčejem. Vojsko bylo zásobováno jednak dobrovolnými potravinovými dary [2S 17,27 nn], jednak rekvisicemi [Sd 20,10 ]. Vyzvědači zjišťovali postavení, početnost, popřípadě připravenost či nepřipravenost nepřátel [Joz 2,1 ; Sd 1,24 ; Sd 7,10 n; 1S 26,4 ]. Také zajatci byli v tom směru vyslýcháni [Sd 8,14 ; 1S 30,11 - 1S 30,15 ]. Vojsko bylo ubytováno ve *stanech, zvláště při delším obléhání [2S 11,11 ; 1Kr 20,12 - 1Kr 20,16 ]. V [1S 26,5 ; 1S 26,7 ] čteme o vozových hradbách [*Šance]. Krátce před bitvou kněz nebo voje­vůdce povzbuzoval lid ujištěním Boží přítom­nosti a pomoci. Ti, kteří byli bázliví nebo si právě vystavěli dům a ještě se do něho nenastěhovali, ti, kdo založili vinici a ještě z ní nesklízeli, dále ti, kteří se zasnoubili a ještě nedošlo ke sňatku, byli odesláni domů [Dt 20,2 - Dt 20,9 ; 2Pa 20,14 - 2Pa 20,20 ] (sr. [Sd 7,3 ]). Sr. Bič I., 320, který tato nařízení spojuje s prastarými nábo­ženskými představami, podle nichž každý, kdo podnikal něco z uvedených případů, byl ve vztahu k jiným božstvům nebo k démonům a tak se stával pro Hospodina nečistým. Rovněž v ustrašenosti byl viděn protibožský prvek.

Taktika boje byla jednoduchá. Vojsko stálo proti vojsku v souvislé linii, takže nakonec muž stál proti muži. Někdy k bitvě ani ne­došlo : obě strany si vybraly zápasníky, kteří vzájemnou potyčkou měli boj rozhodnout [1S 17,1 n; 2S 2,14 ]. Na dané znamení posvátnými polnicemi [Nu 10,9 ] spustili vojáci válečný pokřik [Joz 6,5 ; 1S 17,52 ] a vrhli se na nepří­tele [Sd 7,20 n]; (sr. [Iz 42,13 ; Jr 4,19 ; Ez 21,22 ; Am 1,14 ]). Juda Makkabejský místo divokého křiku zavedl zpěv žalmu [2Mak 12,37 ], (sr. [2Pa 20,21 n]). Hlavně šlo o to překvapit ne­přítele nepřipraveného [Gn 14,15 ]. Bývalo zvykem rozdělit vojsko ve tři skupiny, jež se snažily obklíčit nepřítele [Sd 7,16 ; Sd 7,20 ; 1S 11,11 ; 2S 18,2 ], jindy na dvě [1Kr 20,27 ] nebo i čtyři [Sd 9,34 ]. Někdy byl takticky předstírán útěk, zatím co zálohy zůstaly ukryty, aby nic ne­tušícího nepřítele, jenž se dal vylákat k pronásle­dování, napadly ze zadu [Joz 8,2 - Joz 8,7 ; Joz 8,15 nn; Sd 20,36 n]. Složitější taktika je líčena ve [2S 10,9 - 2S 10,11 ; 1Kr 22,31 ]. V pozdější době vyniklo zvláště taktické umění Judy Makkabejského. Při pronásledování nepřítele se neznalo slito­vání. Jeho zničení bylo výrazem prokletí Hos­podinova [*Proklatý]. Vše muselo být spáleno. Byla to vlastně oběť, při níž vše připadlo Hos­podinu [1S 15,9 nn; Joz 7,24 nn], i zajatci. Ležení poraženého nepřítele bylo zničeno a oloupeno, dopadení vojáci pobiti nebo zmrza­čeni [Joz 8,23 - Joz 8,29 ; Joz 10,22 - Joz 10,27 ; Sd 1,6 ; 1S 11,2 ] a oloupeni [Sd 8,21 nn; 9,45; 1S 31,9 ; 2S 12,31 ; 2Kr 15,16 ; 2Pa 20,25 ]. Není divu, že se bitevní vřava stala přímo i obrazem dne Hos­podinova [Sof 1,14 nn], dne soudu. [Dt 20,13 n] však nařizuje, aby byly uchovány ženy a děti. Ty byly prodány do otroctví. Někdy bylo dovo­leno, aby se válečná kořist rozdělila mezi bo­jovníky, při čemž velitelé obdrželi větší a lepší část [Sd 8,24 nn; 1S 20,26 nn]. Také ti, kteří museli hlídat ležení a nemohli se zúčastnit boje, byli poděleni stejným dílem jako bojující [1S 30,24 n]; (sr. [Nu 31,27 ]). Ale i při tom aspoň část kořisti byla donesena do svatyně [Nu 31,50 nn], jiná část byla rozdělena kněžím a levi­tům [Nu 31,26 - Nu 31,30 ]. Konec boje i pronásledo­vání a drancování byl vyhlášen válečným rohem [2S 2,28 ; 2S 18,16 ; 2S 20,22 ]. Na poražený ,národ' byly uvaleny těžké poplatky [2Kr 3,4 ]. Vracející se bojovníci byli vítáni tancujícími a zpívajícími ženami [Ex 15,20 nn; Sd 5,1 nn; 11,34; 1S 18,6 ; 2Pa 20,26 nn]. Některé žalmy, které později byly zpívány při novoroční slav­nosti nastolení Hospodinova, vznikly asi při takových příležitostech [2S 22,1 nn]. Zvláště v době Makkabejců se stalo zvykem zpívati žalmy při návratu z boje [1Mak 4,24 ]. Rozumí se, že navrátivší se bojovníci se museli podrobit novému kultickému očišťování spolu se svými rouchy i zbrojí [Nu 31,19 nn],

O obléhání města viz heslo *Obléhati.

V nejstarších dobách nebylo stálého vojska ani velitelů z povolání. Došlo-li k válce, byl velitelem ten, kdo stál v čele lidu v době míru [Gn 14,14 n]. V době nebezpečí se spojovalo několik kmenů ke společné akci. Teprve v době královské se začalo s organisací vojska [1S 13,2 ; 1S 14,52 ]. David si vytvořil svou tělesnou stráž [1S 22,2 ; 1S 23,13 ; 2S 8,18 ], Šalomoun zřídil vojenské posádky po celé zemi [1Kr 10,26 ], takže staří náčelníci kmenů byli zatlačeni do pozadí a vojevůdci se stali nejspolehlivější příbuzní královi [1S 14,50 ; 2S 2,18 ; 2S 19,13 ]. Vojenské povinnosti pak podléhal každý schopný muž od dvacíti let výše [Nu 1,3 ]. Kněží byli od vojenské služby osvobozeni [Nu 1,47 ]. [Ex 18,25 ] naznačuje vojenskou organisaci. Jednotlivé oddíly měly své korouhve [*Korouhev]. Pokud se týče zbraní, čteme o meči a *praku [1S 17,40 ; 1Pa 12,2 ], o *lučištích [2Pa 26,11 nn], *pavézách, štítech, kopích a oštěpech [2Pa 14,8 ]; některé izraelské kmeny vynikaly v ovládání určitého druhu zbraní (na př. [Sd 20,16 ]). Jisto je, že v době královské se vyskytuje už i válečná jízda, ač v hornaté Palestině měla menší význam [2S 8,4 ; 2S 15,1 ; 1Kr 9,19 ]. Brnění a kovové krunýře se ujaly patrně až za krále Uziáše [2Pa 26,14 ]. Viz o tom podrobněji u Biče I., 323n. Na vo­jenský výcvik naráží [Iz 2,4 ].

2.  Představa Hospodina jako válečníka [Ž 24,8 ] stojí v pozadí téměř všech válek starého Izraele. Hospodin [válečných] zástupů učinil z Izraelců svůj lid tím, že porazil Egypťany [Ex 15,1 - Ex 15,18 ; Dt 4,34 ]; udržuje tento lid tím, že bojuje za něj a učí ho boji [2S 22,35 ; Ž 144,1 ], Izrael je jeho vojsko [Ex 12,41 ], vítěz­ství Izraelova jsou vítězství Hospodinova, takže někdy to vypadá tak, jako by nebylo rozdílu mezi nepřáteli Izraelovými a nepřáteli Božími [Dt 7,1 n; Sd 5,1 n]. Ale už [1S 4,3 nn] varuje před tímto ztotožňováním. Ale teprve proroci táhli jasnou linii mezi nepřáteli Izraelců a Božími. Odpadne-li Izrael od Hospodina, stává se Bůh sám jeho nepřítelem a bojuje proti němu [Iz 63,10 ; Jr 21,5 ] buď skrze proroky [Jr 1,10 - Jr 1,19 ] nebo prostřednictvím cizích náro­dů, kterých užívá jako metly [Iz 10,5 n; Jr 25,1 - Jr 25,9 ; Jr 25,27 ; Ez 21,2 - Ez 21,23 ]. Tak se válka stává trestem za neposlušnost a nevěrnost a ti proroci, kteří v takových okolnostech předpovídají bezpečnost a vítězství, jsou prohlašováni za falešné proroky [Jr 28,1 n; Ez 13,8 - Ez 13,16 ]. Válka je prorokům zlo [Jr 4,19 n], zvláště jde-li o boj mezi Izraelem a Judou. Krásným příkladem je vypravování o proroku Odedovi [2Pa 28,9 nn]. Proroci vyhlížejí dobu Božího kralování, kdy lidé »zkují meče své v motyky a oštípy své v srpy«, »kdy nepozdvihne národ proti národu meče, a nebudou se více učiti boji« [Iz 2,2 - Iz 2,4 ; Mi 4,1 - Mi 4,4 ], kdy budou vyple­něny válečné vozy a i válečná lučiště [Za 9,9 n], kdy budou i nástroje Božího hněvu pokořeny [Iz 10,12 - Iz 10,15 ; Jr 51,1 n; Ez 38,1 n; 39,1n] a lid Boží vysvobozen od všech nepřátel [Iz 49,22 - Iz 49,26 ; Iz 59,17 n]. Konečná spása, dosažená vítězstvím Hospodina a jeho Mesiáše, bude dobou pokoje a vlády Boží nad pravým Izraelem [Ž 110,1 n; Iz 9,1 - Iz 9,8 ; Dn 7,1 n; 12,1n; Za 14,1 n]. Dokonce i v přírodě nastane pokoj [Iz 11,6 - Iz 11,9 ; Iz 65,25 ]. Někdy je líčen konečný boj Hospodinův s nepřátelskými silami barvami mythologickými, jako boj s chaosem, [Ž 104,6 nn; Iz 27,1 n] nebo světla s temnotou [Jb 26,10 - Jb 26,13 ]. Válečné konflikty na zemi jsou líčeny jako předzvěst tohoto konečného kosmického boje Hospodinova.

NZ dovršuje prorockou linii SZ-a tím, že Ježíš Kristus dobyl rozhodujícího vítězství svou smrtí a vzkříšením, a proto lid Boží již ne­potřebuje a nemá zápasit pro Boží pravdu pozemskými zbraněmi. Válka není prostřed­kem k utvrzení království Božího [Mt 26,52 ] (sr. [J 18,36 ), nanejvýš znamením posledních časů. Zničení Jerusalema je chápáno jako soud Boží nad nevěrným Izraelem, který zavrhl Mesiáše [Mk 13,3 - Mk 13,13 ; L 21,10 - L 21,24 ; L 13,34 n; 19,41nn; 23,28nn]. Boj věřícího je duchovním bojem proti zlu všeho druhu [Mt 10,34 nn; Ef 6,12 - Ef 6,20 ]. Vždyť právě Ježíš sama sebe pro­hlašuje za bojovníka proti ďáblu [Mt 12,22 nn; Mk 3,20 nn; L 11,14 nn], (sr. [Iz 49,24 n; L 10,18 ; L 13,16 ]. Tento boj vyvrcholil na kříži, kde se Ježíš utkal s plnou mocí hříchu a smrti. Proto prohlašuje radu Petrovu, aby se vyhnul kříži, za satanské pokušení [Mk 8,33 ]. Teprve na kříži a vzkříšením proměnil svůj odpor proti zlu v konečné vítězství nad ním [J 12,31 ; J 16,33 ; Sk 26,18 ; Ef 2,2 nn; Ko 1,13 ; Ko 2,15 ]. Satan byl vítězstvím Kristovým svržen s nebe, aby na omezený čas bojoval proti svatým [Zj 12,7 - Zj 12,12 ]. Je tedy i život věřícího bojem (*Bo­jování. [1Tm 1,18 ]), ale bojem víry [1Tm 6,12 ; 2Tm 2,3 nn; 4,7] nikoli proti tělesnému nepří­teli, ale proti duchovním silám zla [Ef 6,12 nn], (sr. [1K 2,6 nn]); v tomto boji má věřící jistotu vítězství, protože sdílí vítězství Ježíše Krista [1J 2,13 n; 5,4n; 1K 15,57 ; Ř 8,37 ; Ef 6,10 - Ef 6,20 ; 1Pt 4,1 ; 2K 10,3 nn], který stojí za bojem svého lidu [Zj 19,11 - Zj 19,16 ] až do konečného vítězství [Zj 17,14 ; Zj 20,7 - Zj 20,10 ; 2Te 2,8 nn].

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)