z lat. biblia, z řeckého plur. pojmu biblion [= knížka] souvisícího s řeckým jmé­nem fénického města Byblos [ = papyrus], odkud byl papyrus vyvážen. Slovo to se v Písmě sv. nevyskytuje. Teprve v *apokryfech se mluví o »svatých biblích« [= knihách] nebo o »bibli zákona« nebo o »bibli smlouvy«. Teprve ve 2. stol. po Kr. je užito názvu b. o sz knihách a až v 5. stol. o všech biblických kni­hách, užívaných křesťanskou církví při boho­službách. V NZ je SZ nazýván Písma [Mt 21,42 ; Mt 22,29 ; L 24,32 ; J 5,39 ] nebo Písmo [Sk 8,32 ; Sk 18,24 ; Ga 3,22 ; 2Tm 3,16 ] nebo Písma svatá [Ř 1,2 ; 2Tm 3,15 ].

Už název »biblia«, z něhož vznikly názvy v různých řečech, naznačuje, že jde o knihy, nikoli o knihu. Během doby se však v církvi ujal singulár »bible«, který chce patrně nazna­čit, že přes množství knih a autorů jde v této knize o jedinečnou jednotu, způsobenou vede­ním Božím. Bible je rozdělena na dvě hlavní části: Starý a Nový Zákon. SZ obsahuje 39, NZ 27 knih, z nichž každá je opět rozdělena na kapitoly a verše pro snadnější citaci. Původně nebylo tohoto rozdělení na kapitoly; pochází teprve z 13. stol. Jen SZ byl rozdělen na verše. NZ rozdělil teprve Robert Stefanus ve vydání ženevském z r. 1551. Celá bible takto rozdělená vyšla teprve 1555 ve vydání latinského překla­du, t. zv. Vulgáty.

Vznik b. jako autoritativní knihy pro život z víry, jako pravidlo [řecky kánon; možná také, že slovo kánon znamená prostě: oficiální seznam] víry a života, lze sledovat po mnohá století.

1. Starý Zákon

Starý Zákon vyrostl ponenáhlu z růz­ných náboženských a bohoslužebných pamá­tek, zvláště pak z liturgických částek, předčí­taných při bohoslužbách. Mohli bychom to přirovnat ke vzniku jednotné agendy nebo jednotného zpěvníku při slučování příbuzných církví. Šlo o krystalisaci jednotlivých bohoslu­žebných látek kolem jednotlivých svatyň a pak o sjednocení těchto látek, když došlo k centralisaci bohoslužeb. Tak se stalo, že na př. v pěti knihách Mojžíšových [*Pentateuch] některé látky máme dvakrát, po každé v jiném zará­mování, protože byly na určitých místech oblí­beny a nebylo radno je vyškrtnout. Nejprve ovšem byly uchovávány látky základního významu pro náboženský život. Na př. Desa­tero [Ex 40,20 ], nebo bohoslužebné a mravní předpisy Knihy smlouvy [Ex 20,23 n; 21,1n; 22,1n; 23,1-33; 24,7]. V [Dt 31,24 - Dt 31,26 ] čteme, že napsal Mojžíš »Knihu zákona« a dal ji uložit u truhly smlouvy ve stánku úmluvy. Tuto Knihu zákona doplnil Jozue novými dodatky [Joz 24,26 ]. Také o Sa­muelovi čteme, že ustanovení o »správě krá­lovství položil před Hospodinem, t. j. do stánku úmluvy [1S 10,25 ]. Také bylo zvykem vyrývati slova zákona do posvátných kamenů [Dt 27,8 ]. Náboženství bez pevně stanovených božských zákonů je v celém starém Orientě nemyslitelné [Sellin]. Za krále Joziáše [ca 622] byla v chrámě nalezena Kniha zákona, jejíž autoritativnost byla všeobecně uznána králem, kněžími i lidem [2Kr 22,8 nn]. I proroci dali zaznamenávat své výroky [Jr 36,32 ] a na­vzájem se citovali, což předpokládá, že jejich knihy byly dostupné [Za 1,4 ; Za 7,7 ; Za 7,12 ]. V Babylóně pak [586-538 př. Kr.] kněží shromáždili vše, co znali zpaměti i co měli s sebou, ve větší celky, a ústní tradice proměnili ve psané doku­menty právě tak, jako později po pádu Jeru­salema r. 70 rabíni shrnuli ústní tradice tehdej­šího Židovstva v t. zv. Mišnu.

A tak konečně vznikly tři části SZ: Zákon [*Thora, Pentateuch], *Proroci a *Spisy.

Zákon obsahoval pět knih Mojžíšových v nám známé podobě.

Proroci byli rozděleni na Přední [Jozue, Soudců, 1 a 2 Sam., 1 a 2 Král.] a Zadní proroky. Mezi tyto se počítali t. zv. velcí proroci, nazvaní tak podle rozsahu knih: Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel; a dvanáct malých proroků: Ozeáš až Malachiáš.

»Spisy« [hagiographa] obsahovaly tyto knihy: Žalmy, Přísloví, Job, Píseň Šalomounovu, Rut, Pláč Jeremiášův, Kazatel, Ester, Daniel, Ezdráš-Nehemiáš, I a II Paralipomenon.

Celkem tedy 24 knih, počítáme-li 12 malých proroků za jednu knihu a ostatní knihy, rozdělené dnes na I. a II. [včetně Ezd + Neh], vždy za jednu. Je tedy vidět, že pořadí hebr. kánonu bylo jiné než naše. Církev křesťanská se přidržela roz­dělení starověkého řeckého překladu, t. zv. Septuaginty [LXX], jež ze starých křesťan­ských překladů převzala už Vulgáta. Dělí knihy sz na historické [pět knih Mojž. až Ester], vyučující [naučné], od Joba po Píseň Šal., a prorocké, v nichž se Daniel řadí k velkým prorokům a Pláč Jer. je připojen ke knize Jeremiášově.

To, že se určité knihy dostaly do sz kánonu, t. j. byly uznány za vhodné k předčítání při bohoslužbách, a jiné, ač existovaly, nikoli, souviselo s dlouhým vývojem bohoslužebného řádu. Po prvé slyšíme o závaznosti sz knih kolem r. 100 po Kr. u současníka Pavlova, židovského historika Josefa Flavia, který mluví o 22 knihách [patrně spojoval Rut se Soudci a Pláč s Jeremiášem], které pocházejí z doby od Mojžíše po Artaxerxa, mají posvátný cha­rakter a jejich počet i text je přesně vymezen. Talmud udává všude 24 knih a označuje je jako posvátné. Jisto však je, že ve 2. stol. př. Kr. nebylo ještě pevně stanoveno, které knihy patří do sz kánonu, i když tu nesporně byly knihy, které se staly normou pro víru a život Izraelců. Už [Am 2,4 ] a [Oz 8,12 ] předpokládají, že tu závazný Zákon Hospodinův je. Jisto je také, že za dob Ezdrášových [kolem 400 př. Kr.] pět knih Mojžíšových požívalo božské autoritativnosti. Prorocký kánon byl pravdě­podobně v hlavních rysech hotov v generaci poezdrášovské a ponehemiášovské; sr.[Iz 34,16 ; Dn 9,2 ]. Poměrně pozdě vznikla sbírka ostat­ních spisů, seskupených kolem Žalmů. Kolem r. 130 př. Kr. Jesus Sirach jmenuje vedle Zá­kona a proroků také »ostatní spisy«, které už byly přeloženy také do řečtiny. Zdá se tedy, že v prvním předkřesťanském stol. byl pojem kanonického SZ v podstatě hotov, takže pro Ježíše [J 5,37 - J 5,47 ; Mt 5,17 - Mt 5,18 ; Mk 12,36 - Mk 12,37 ; L 24,45 ] a apoštoly [Ř 3,2 ; 15,4; 1K 4,6 ; 2Tm 3,15 - 2Tm 3,17 ; 2Pt 1,21 ] bylo Písmo danou a pevně stanovenou posvátnou veličinou. Z [L 11,51 ] je zřejmo, že knihy Paralipomenon stály v tomto kánonu až na posledním místě; sr. [2Pa 24,20 nn]. Jen Juda v. 9 a 14 cituje nekanonickou knihu. A právě to, že se na sy­nodě palestinských Židů, vypuzených z Jeru­salema, v Jamnii [nedaleko Joppe] mezi r. 90-100 po Kr., ještě uvažovalo o tom, zda se Píseň Šal., Kazatel a Ester hodí k bohosluž­bám, ukazuje, že tyto knihy byly už ve sz kánonu. Talmud pak tři díly SZ srovnával s rozdělením chrámu v předsíň, svatyni a sva­tyni svatých. Kanonisace těchto knih byla uspíšena pádem Jerusalema a zničením chrámu r. 70 po Kr. a s tím spojeným rozbujením sektářství v Židovstvu. Značnou úlohu hrála i nutnost obrany proti vzmáhajícímu se křes­ťanství. Vlastní duchovní vyprahlost vedla zbožné kruhy židovské k tomu, aby se vrátily k pramenům, v nichž vůle Boží byla jasně vy­jádřena: k Zákonu a Prorokům. I zde praco­vala Boží prozřetelnost, aby plnost jeho zjevení nebyla udušena náboženskou literaturou méně hodnotnou. Také křesťanská církev v dobách bojů se sektami a s židovstvím se dovolávala nikoli *apokryfů nýbrž výhradně židovského kánonu. Když byl sz kánon pevně stanoven [na synodě v Jamnii], starali se židovští učenci o to, aby hebr. text byl očištěn ode všech poruch a zůstal neměnitelný. Šlo to tak daleko, že i písmena byla počítána. Je to t. zv. maso­retský text. Do nedávná nebyl znám starší ruko­pis hebrejského SZ než z r. 916 po Kr. Souvisí to s předpisem, že každý poškozený rukopis měl býti z bohoslužebného užívání odstraněn a pietně zničen. Od r. 1947 známe rukopis celé knihy Izaiášovy dokonce už z 2. stol. př. Kr. a máme v něm neobyčejně cenný důkaz věr­nosti palestinského podání látek sz. Ačkoli ten­to rukopis je o plné tisíciletí starší nežli dotud známý text Iz, nevykazuje žádných vážnějších odchylek. Rozdíly jsou ponejvíce jen pravo­pisné. N.

2. Kánon Nového Zákona

Kánon Nového Zákona vznikl obdob­ným způsobem, arci za zvláštních podmínek a okolností života staré křesťanské církve. Svrcho­vanou autoritou prvotní církve byl Pán Ježíš Kristus dosvědčený apoštoly, kteří na základě zvláštního ustanovení Páně [Sk 10,41 ] zpro­středkovali církvi svědectví o jeho smrti a vzkříšení, o jeho příbězích a skutcích i o jeho učení [1K 15,3 - 1K 15,8 ; Sk 2,22 - Sk 2,24 ; Sk 10,37 - Sk 10,43 ; Sk 1,1 ] a kteří se těšili zvláštní vážnosti jako mužové obzvláště obdarovaní Duchem Božím [1K 7,40 ]; sr. [Ř 1,5 ; Ga 2,8 ] a mající proto úkoli moc učiti (»učení apoštolské« [Sk 2,42 ]). Ne­rozlučnou složkou svědectví apoštolského bylo, že Ježíš Kristus zemřel i vstal podle Písem [1K 15,3 - 1K 15,4 ]: Písmy nebo Písmem se zde a veskrze v NZ rozumí kánon starozákonní (tak i ve známých výrocích [2Tm 3,16 ] a [2Pt 1,19 - 2Pt 1,21 ]). Apoštolské svědectví samo bylo v prvé řadě osobní a ústní; ústní bylo nejprve i podání o Ježíši Kristu. Apoštolé, zejména Pavel, ovšem také psali; dělo se tak z určitých kon­krétních podnětů a pastýřských potřeb, bez úmyslu psáti součást sbírky knih, která by byla postavena na roven kánonu SZ. Protože však šlo o spisy apoštola, t. j. muže vybaveného zvláštní autoritou, kterou pisatel také nejednou výslovně hájil [1K 9,1 - 1K 9,2 ; 2K 11,5 ; Ga 1,1 ; Ga 1,11 - Ga 1,17 ] a jíž zřetelně užíval [Ř 12,3 ; 1K 14,37 ], byly tyto listy ve sborech veřejně předčítány, namnoze na výslovné přání apoštolovo [1Te 5,27 ; Ko 4,16 ; 2Te 2,15 ], a nepochybně brzo opisovány, mezi sousedními sbory vyměňová­ny [Ko 4,16 ] a shromažďovány jakožto vzácné poklady apoštolského učení. Když pak od padesátých až šedesátých let I. století došlo k postupnému písemnému zachycování úst­ního podání o Ježíšovi, těšily se tyto spisy [viz *Evangelia] od počátku zvláštní vážnosti.

V první polovině II. století měla církev celou řadu spisů, evangelií, apoštolských listů, církevních řádů i apokalyptických zjevení, v nichž byly s větší nebo menší zřetelností a přiměřeností zachyceny základy apoštolské zvěsti a vyjádřeny osnovné pravdy křesťan­ského učení. Až do doby okolo r. 150 však ne­bylo zřetelného vědomí o jasné dělící čáře, odlišující spisy vskutku plně výstižné a závazné od písemností méně výrazných nebo i obsahově méněcenných, ne-li závadných; chyběla také představa, že taková přesně vymezená a od ostatních křesťanských spisů oddělená sbírka stojí na stejné úrovni závaznosti a posvátnosti jako SZ. Tento dříve chybějící přesný pojem křesťanského výběru závazných spisů čili po­jem »novozákonního kánonu« byl vytvořen někdy v letech 150-180. Stalo se tak zřejmě v odpověd na počin kacíře Marciona, který kolem r. 140-150 zavrhl SZ a na jeho místo postavil sbírku skládající se ze zkomoleného a proškrtaného evangelia Lukášova a 10 Pavlo­vých epištol podobně proškrtaných [nebyly mezi nimi *pastorální epištoly, t.j. 1 a 2Tm Tt]. Marcion vyškrtal vše, co zřejmě odporovalo jeho tvrzení, že Otec Ježíše Krista není totožný se Stvořitelem nebe i země, dosvědčený SZem. Tento t. zv. Marcionův kánon byl nebezpeč­ným nástrojem jeho bludu: církev proti němu zřetelně vymezila a závazně prohlásila, že pravou apoštolskou autoritou je sbírka zajisté výběrová a od úhrnu ostatních prvokřesťan­ských písemností oddělená, přitom však pod­statně širší než jednostranný a zkomolený výběr Marcionův, totiž: 4 evangelia bez škrtů, 13 Pavlových epištol, uvedených knihou Sk a doplněných epištolami od jiných apoštolů. Přitom tato sbírka nestojí sama, nýbrž je v ne­rozlučné spojitosti s kánonem staré smlouvy [SZem].

Tak byl v podstatě hotov pojem kánonu NZa i jeho základní struktura. Trvalo však ještě nějakou dobu, než církev dospěla k plné jasnosti a shodě o tom, kudy přesně probíhá hranice, dělící kanonické spisy od nekanonic­kých. Kolem r. 200, podle rukopisného zlomku nazývaného Canon Muratori, římský sbor znal a uznával 4 evangelia, Sk, 13 epištol Pavlových [bez Žd!], 2 Janovy a Ju: vedle Zj Janova znal ještě Zjevení Petrovo, o němž však po­znamenává, že je někteří nechtějí číst ve shro­mážděních. Podobně s otazníkem uvádí apoka­lyptickou knihu Pastýř Hermův a ku podivu uprostřed křesťanských knih i sz apokryfní Knihu Moudrosti. Je zřejmé, že hranice káno­nu nebyly ještě ustáleny. Od poloviny III. století byl ve východní části církve odpor proti Zj, v západní církvi nebyla epištola Žd dlouho uznávána za dílo apoštola [Pavla]. Byly také náběhy k rozlišování jádra spisů nepochybně kanonických od pochybnějších nebo méně zá­vazných spisů »druhotně kanonických«; tak Eusebios ještě po r. 300. Syrská církev ostatně ještě do VI.-VII. stol. měla NZ toliko o 22 spisech [bez 2Pt, 2-3J, Ju, Zj]. V církvi řecké a latinské však se na podnět círk. otce Athana­sia [jeho velikonoční okružní dopis z r. 367] ustálil a na synodách v Hippo Regius [393] a v Kartagu [397] byl závazně uznán nz kánon o 27 spisech.

V době reformační se vyskytly náběhy vrátit se k vnitřně rozlišenému kánonu Euse­biovu. Sám Luther měl pochybnosti o plné závaznosti a kanoničnosti Jk, Žd a Zj, i Kalvín ve svých výkladech nápadně přecházel Zj, ale reformační církve svými závaznými a odpovědnými rozhodnutími setrvaly při kánonu 27 nz spisů. S.

Ke SZ byl tedy připojen NZ. Správně by se mělo mluvit o Staré a Nové smlouvě, jak ukazuje řecký titul Diathéké. Když byl hotov NZ, připojila křesťanská církev ke sz spisům přívlastek »Starý«. Židé tohoto přívlastku ovšem neužívají.

Rukopisů NZ máme mnohem víc než ruko­pisů SZ. Nejznámější jsou Codex Sinaiticus ze 4. stol., Codex Alexandrinus z 5. stol., Codex Vaticanus ze 4. stol. a j., psané t. zv. unciál­kami, t. j. velkými písmeny. Vedle toho je plno rukopisů, psaných minuskulemi, t. j. kursivou. Nz věda zkoumá tyto rukopisy a snaží se dospět pokud možno k původnímu znění. Nej­starší překlad NZ je snad překlad syrský a la­tinský z konce 2. stol. po Kr. R. 382 byl po­věřen Jeroným, aby připravil revidovaný la­tinský překlad, závazný pro církev. Koncil tridentský prohlásil tento překlad za autori­tativní pro římskou církev latinského obřadu [t. zv. Vulgáta].

3.  Autorita bible.

Bible je knihou svě­dectví o Bohu a jeho činech ke spáse člověka. Musí být tedy přijímána jako svědectví. V b. nemluví Bůh přímo, nýbrž prostřednictvím lidí. Každá její kniha vydává toto svědectví svým způsobem, ale všecky vycházejí z jednoho předpokladu: že Bůh uzavřel smlouvu s člo­věkem [proto už v názvu obou částí b. je slovo »smlouva« -diathéké], že nás vyvolil, vysvo­bodil z otroctví a jednou toto vykoupení slavně dokoná. Ale už před tímto konečným vykoupe­ním nám dává svého Ducha, své Slovo a svá přikázání, abychom mohli na tomto světě žít ve víře, poslušnosti a lásce. Pro nás pak poselství o smlouvě Boží znamená poselství o Ježí­ši Kristu. SZ mluví o smlouvě Boží přímo, o Ježíši Kristu nepřímo. Ale v obou smlou­vách jde o Boha, který vykupuje člověka.

V tomto smyslu je třeba číst bibli. Víme-li, že staří svědkové zírali k témuž centru jako my, že stáli v téže smlouvě s Bohem jako my, že Bůh si činil na ně nárok v celém jejich životě, jako si činí nárok na nás, a žádal od nich v jednání i myšlení důkazy toho, že On je naším Pánem, pak teprve chápeme autoritu Písma pro nás, pod niž se musíme postavit v rozhodnutí víry. Hlavní tedy otázkou je: Jaké svědectví o víře v Boha a o smlouvě Boží nám podávají ti, kteří psali Písmo, a co nám jejich svědectvím chce říci Bůh dnes? Pak tepr­ve poznáme cenu Písma a skutečnost, že Bůh užívá těch, kteří psali bibl. knihy, za řečiště svého zjevení pro nás. Kdo takto čte b., je si vědom dvou skutečností:

a) že stojí tváří v tvář někomu, kdo si činí na něho naprostý nárok;

b) že nejde pouze o zprávy z minulosti o po­dobných zkušenostech jiných lidí, nýbrž že Bůh oslovuje mne dnes.

To je podstatou učení o inspiraci Písem [vdechnutí Duchem sv.], jak o něm píše [2Tm 3,16 ]: »Všeliké Písmo je vdechnuté Bohem a [proto] užitečné k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnost, aby člověk byl hotový Boží člověk a pohotový ke každému dobrému dílu« (Žilka; sr. [2Pt 1,20 ; Sk 4,25 ; Sk 28,25 ; Ř 1,2 ]). N.

Tomu nemůžeme rozumět ve smyslu učení o t. zv. verbální inspiraci [slovním vdechnutí], t. j. tak, jako by Duch sv. prostě diktoval každé slovo Písma, takže by lidská mysl biblických svědků byla vlastně vyřazena. Takto popírat skutečné lidství biblických pisatelů je právě tak cizí, ano protichůdné pravému obsahu biblického svědectví, jako popírati skutečnost pravého lidství Ježíše Krista. Jako Ježíš Kristus je v tajemné a nerozlučitelné podobě zároveň pravý Bůh i pravý člověk, podobně - ač v odvozeném smyslu - je i Písmo vskutku a plně lidským svědectvím, v němž nebyla vy­řazena lidská omezenost i omylnost, a jehož Duch sv. přece používá za prostředek svého oslovení člověka. Je tomu tak na základě té skutečnosti, že lidé vyslovující biblické svědec­tví - proroci a apoštolé - byli ve zvláštním a neopakovatelném vztahu k tomu sklonění Bo­žímu k člověku, jehož středem je Ježíš Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý a jehož neodděli­telnou, ač zajisté přípravnou, částí jsou skutky Boží staré smlouvy. Toto pojetí inspirace a autority Písma odpovídá vlastnímu obsahu biblické víry a je také ve shodě s bezpečně zjištěnou skutečností řady odchylných různo­čtení v nejstarších rukopisech biblických, které sice věcně nejsou přespříliš významné, přesto však se těžko snášejí s představou božského přímého diktátu každého jednotlivého slova biblického. Stejně správnému pochopení auto­rity Písma neodporuje a nepřekáží, jestliže podrobné vědecké zkoumání vzniku Písem ukáže dobovou podmíněnost výrazů a představ, jimiž pisatelé bibličtí vyjadřují svědectví o spasitelném jednání Božím: i to patří k oné lidské stránce Písma, která je nezbytnou složkou jeho úkolu býti nositelem svědectví o zjevení, jehož středem je Ten, kdo je pravý Bůh a pravý člověk.

Sluší tu také naznačit, jaký je pravý smysl rozhodnutí církve o kánonu, t. j. o tom, které knihy tvoří součást autoritativní sbírky. Je to duchovní úsudek, ne právní zá­vazek. Jsme jím pozváni, abychom otvírali tuto knihu, abychom v ní bedlivě hledali [Iz 34,16 ; J 5,39 ], abychom krok za krokem ve své mysli povolovali její nadřazené moudrosti a abychom na modlitbách v Duchu sv. stále zřetelněji v ní slyšeli slovo téhož Pána, které kdysi dosvědčili bibličtí svědkové a které právě zde a nikde jinde v prvotní a závazné podobě přijali naši otcové v církvi. S.

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)