Filipským
Odkazy
Mapa
Informace ze slovníku
epištola Pavlova, která byla právem nazvána »zamilovaným dopisem« mezi Pavlovými epištolami. Dopis skutečně dýše nejvnitrnější láskou ke sboru ve Filippis, ač na druhé straně ani ty nejosobnější vztahy a napomenutí nejsou bez významu všeobecně křesťanského.
1. Obsah:
a) Úvod. Po stručném pozdravu [F 1,1 - F 1,2 ] ujišťuje Pavel Filipenské svou vřelou láskou a modlitebnou přímluvou, aby se rozhojňovali v známosti a jistotě o tom, co se sluší a nesluší na věřící v Krista [F 1,3 - F 1,11 ].
b) Poměry Pavlovy [F 1,12 - F 1,26 ]: Jeho uvěznění [v Římě?] vedlo proti všemu očekávání ještě k většímu rozšíření evangelia jednak proto, že byl přikován k vojenské stráži, jednak, že jeho přátelé i nepřátelé s větší odvahou vzhledem k jeho uvěznění zvěstovali Krista. Neví, čeho by si měl více přáti: smrti nebo návratu k práci. Doufá však, že bude z vězení propuštěn k duchovnímu prospěchu Filipenských.
c) Napomenutí Filipenským, aby žili, jak se sluší na evangelium [F 1,27 n; 2,1-18] v duchu jednoty, ochotni jsouce i trpěti pro Krista a přijímati utrpení jako znamení Boží milosti. Prosí je, aby naplnili radost jeho nesobeckou, křesťanskou láskou mezi sebou a následovali tak příkladu Ježíše Krista [F 2,5 - F 2,8 ], aby se jednou oni i Pavel mohli ukázati před Božím soudem »bez úhony« v plné radosti nad tím, co evangelium pro ně vykonalo.
d) Slibuje poslati Timotea a doporučuje Epafrodita, který se zotavil z těžké nemoci [F 2,19 - F 2,30 ].
e) Křesťanský vzrůst ve známosti Ježíše Krista [F 3,1 n; 4,1]. Pavel by byl mohl ukončiti slovy [F 3,1 ], která tvoří pozadí celé této epištoly. Náhle si však vzpomíná na možné nebezpečí, které Filipenským hrozí od judaistů [»psů, zlých dělníků, doufajících v těle«]. Pravým Izraelcem je ten, kdo věří v Krista jako v dostačitelného Spasitele. Pro známost Krista by raději všecko ostatní ztratil, jen aby získal »spravedlnost, kteráž jest z Boha a u víře záleží« [F 3,9 ]. V obecenství s Kristem chce hlouběji vnikati do významu jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Dokonalosti ovšem ještě nedosáhl, ale každý křesťan musí usilovati o nejrychlejší duchovní vzrůst a neohlížet se po učení, které vede jen k zemským cílům. Pavel vybízí Filipenské, aby se stali následovníky jeho osobního příkladu, protože jeho cíl je v nebesích, odkudž očekává Krista, který promění jej i je ve svou podobu.
f) Závěr [F 4,2 - F 4,19 ]: Napomíná k jednotě zvláště ženské pracovníky ve sboru, Evodu a Syntychénu. »Tovaryšem« ve v. 3 myslí buď Epafrodita nebo nějakého Synzyga [= tovaryš]. Znovu vybízí k radosti, dávaje sebe za příklad [F 4,4 - F 4,9 ]. Konečně děkuje za jejich dary, které i jim samým přinesou užitek u Boha [F 4,10 - F 4,19 ].
g) Doxologie a konečné pozdravy [F 4,20 - F 4,23 ].
2. Adresát a okolnosti.
Ve Filippis byl první evropský sbor Pavlův, založený na druhé misijní cestě [snad r. 49]. Události, vyličované v [Sk 16,12 - Sk 16,40 ], připomínají [F 1,30 ; 1Te 2,2 ]. Sbor se skládal většinou z bývalých pohanů [F 2,15 n; 4,8n], kteří byli Pavlovi co nejsrdečněji oddáni. Přes svou chudobu jej podporovali sbírkami [F 4,15 n; 2K 11,8 n], a to za jeho pobytu v Tessalonice dvakrát, v Korintě jednou. Naše epištola pak děkuje za čtvrtou sbírku [F 4,10 ]. Svědčí o úzkém poměru k Pavlovi, když proti své zásadě [F 4,15 ] nepřijímati ničeho od sborů přece jen dary Filipenských s radostí přijímal. Z našeho dopisu vysvítá, že Filipenští byli vždy poslušni [F 2,12 ] a proto radostí a korunou Pavlovou [F 4,1 ]. Za svého života navštívil Pavel Filipenské nejméně třikrát. Podle [Sk 20,2 ; Sk 20,6 ] strávil mezi nimi velkonoce r. 55.
Do nedávna se mělo za to, že epištola byla psána z vězení Pavlova v Římě [kolem r. 63]. Dnes však je vyslovován také názor, že byla psána z Efezu. Neboť v epištole se nic nemluví o úmyslu Pavlově proniknouti na západ; naopak [F 1,26 ] a [F 2,24 ] mluví o návštěvě ve Filippis; sr. [Ř 15,24 ], a to brzy. Zdá se také, ze Pavel musil býti někde nablízku, když Filipenští mohli tak brzy dostati zprávu o nemoci Epafroditově [F 2,25 - F 2,26 ]. Také »rathouz« [praetorium], o kterém mluví Pavel [F 1,13 ], může označovati i palác římského místodržitele v Efezu. Rovněž i zmínka o »domě císařově« [F 4,22 ] nemusí se vztahovati pouze na Řím. K domu císařovu byli počítáni otroci a propuštěnci, z nichž mnozí žili i mimo Řím. Náhrobní nápis v Efezu mluví dokonce o celém collegiu libertorum et servorum imperatoris [spolek propuštěnců a otroků císařových k účelům pohřebním]. Smělý výpad proti judaistům svědčí spíše pro Efezus, protože judaisté v této době pracovali v Pavlových sborech v maloasijské Galatii i v Korintě. Do Filippis však ještě nepřišli. Zdá se tedy, že dopis mohl býti napsán v době nějakého uvěznění Pavlova v Efezu kolem r. 53 nebo počátkem 54. Žel, že o podobném uvěznění nemáme zpráv. Podle [F 3,1 ] napsal Pavel už předtím aspoň jeden dopis, který se však ztratil.
3. Význam.
Tato epištola je dokladem neobyčejné schopnosti Pavlovy učiniti těžké dogmatické věci podkladem a podnětem mravního života. Dobře napsal R. A. Falconer, že »lidský duch v ušlechtilém vzletu málokdy dospěl výše za tajemstvím vykoupení než [F 2,6 - F 2,11 ], ale i tohoto místa je užito ke zdůraznění známé povinnosti obětovati se ve službě bratřím. Význačný rozdíl mezi pozemským životem Ježíšovým s mnoha utrpeními a smrtí a jeho věčnou slávou, kterou spatřil Pavel ve vidění zmrtvýchvstalého Pána, stal se neobyčejně působivou pohnutkou křesťanské mravnosti«. Pavlovy dogmatické názory vyplývaly ze zkušenosti se zmrtvýchvstalým Kristem a byly určeny zase pro praktický život. Tak je nutno pohlížeti i na [F 2,5 - F 2,11 ; F 3,8 - F 3,11 ; F 3,20 - F 3,21 ]. Možná, ze [F 2,5 - F 2,11 ], psaná v rytmické formě, pochází ze zpěvníku prvokřesťanské církve a sloužila za vyznání víry. V žádné epištole nevystupuje do popředí kristocentrický život křesťanův tak silně jako v této epištole. Apoštol vyznává, že »jemu živu býti jest Kristus« [F 1,21 ], hrdě se hlásí k tomu, že je otrokem Ježíše Krista [F 1,1 ], že je pro Krista uvězněn [F 1,13 ], že mu je dovoleno zvelebiti Krista svým tělem [F 1,20 ], že se pro Krista vzdal všech výsad a předností [F 3,7 n]. Kristus se ho zmocnil [F 3,12 ] a Pavlovou jedinou touhou je získat Krista a být nalezen v něm [F 3,8 n]. Po Filipenských touží láskou Kristovou [F 1,8 ] a staví jim před oči mysl Kristovu [F 2,5 - F 2,11 ]. Touží po tom, aby utrpení, smrt a zmrtvýchvstání Kristovo byly reprodukovány v jeho vlastním životě [F 3,10 n]. Je přesvědčen, že dovede všecko snášet v Kristu, který jej posiluje [F 4,13 ], a těší se, že jednou bude trvale s Kristem [F 1,23 ].
Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)
Philippians, Epistle to
was written by Paul during the two years when he was "in bonds" in Rome (Phil 1:7-13), probably early in the year A.D. 62 or in the end of 61.
The Philippians had sent Epaphroditus, their messenger, with contributions to meet the necessities of the apostle; and on his return Paul sent back with him this letter. With this precious communication Epaphroditus sets out on his homeward journey. "The joy caused by his return, and the effect of this wonderful letter when first read in the church of Philippi, are hidden from us. And we may almost say that with this letter the church itself passes from our view. To-day, in silent meadows, quiet cattle browse among the ruins which mark the site of what was once the flourishing Roman colony of Philippi, the home of the most attractive church of the apostolic age. But the name and fame and spiritual influence of that church will never pass. To myriads of men and women in every age and nation the letter written in a dungeon at Rome, and carried along the Egnatian Way by an obscure Christian messenger, has been a light divine and a cheerful guide along the most rugged paths of life" (Professor Beet).
The church at Philippi was the first-fruits of European Christianity. Their attachment to the apostle was very fervent, and so also was his affection for them. They alone of all the churches helped him by their contributions, which he gratefully acknowledges (Acts 20:33-35; 2Cor 11:7-12; 2Thess 3:8). The pecuniary liberality of the Philippians comes out very conspicuously (Phil 4:15). "This was a characteristic of the Macedonian missions, as (2Cor 8:1etc.) and (2Cor 9:1etc.) amply and beautifully prove. It is remarkable that the Macedonian converts were, as a class, very poor (2Cor 8:2); and the parallel facts, their poverty and their open-handed support of the great missionary and his work, are deeply harmonious. At the present day the missionary liberality of poor Christians is, in proportion, really greater than that of the rich" (Moule's Philippians, Introd.).
The contents of this epistle give an interesting insight into the condition of the church at Rome at the time it was written. Paul's imprisonment, we are informed, was no hindrance to his preaching the gospel, but rather "turned out to the furtherance of the gospel." The gospel spread very extensively among the Roman soldiers, with whom he was in constant contact, and the Christians grew into a "vast multitude." It is plain that Christianity was at this time making rapid advancement in Rome.
The doctrinal statements of this epistle bear a close relation to those of the Epistle to the Romans. Compare also (Phil 3:20) with (Eph 2:12; 2:19), where the church is presented under the idea of a city or commonwealth for the first time in Paul's writings. The personal glory of Christ is also set forth in almost parallel forms of expression in (Phil 2:5-11), compared with (Eph 1:17-23; 2:8); and (Col 1:15-20). "This exposition of the grace and wonder of His personal majesty, personal self-abasement, and personal exaltation after it," found in these epistles, "is, in a great measure, a new development in the revelations given through St. Paul" (Moule). Other minuter analogies in forms of expression and of thought are also found in these epistles of the Captivity.
EBD - Easton's Bible Dictionary