*Stánek úmluvy.

   hebr. 'óhel mô'éd [Ex 27,21 ; Ex 28,43 ; Ex 33,7 ], při čemž mo'éd označuje čas, okolnosti nebo místo, jež byly pevně smlu­veny, ujednány, dohodnuty. Může to být místo, odlišené od všech ostatních svým zvlášt­ním určením anebo nabité zvláštními silami. Tak Jb 30,23 označuje oblast mrtvých výra­zem bétmô'éd[ = »dům schůzky«, určený, vyhrazený pro všecky živoucí] a Iz 14,13 mluví o mythické babylonské hoře, jež je dostave­níčkem božstev [Kral. překládají »hora shro­máždění« právě tak jako 'óhelmô'édpřeklá­dají často »stánek shromáždění«, na př. 2Pa 1,3 a j.]. S. ú. je tedy místo, určené pro setká­vání s Bohem [Ex 25,22 ; sr. Nu 7,89 ], kde se zjevuje božská moc a kde je tato moc pro Izraelce patrná. Je to místo duchovního spo­jení mezi Bohem a člověkem; znamení Boží přítomnosti uprostřed vyvoleného lidu [Ex 25, 8, sr. Ez 37,27 ], a to Bohem ustanoveným, dohodnutým znamením, jež je současně svě­dectvím pro lid o Boží přítomnosti. Tato pří­tomnost byla zdůrazněna zvláště deskami Zákona, jenž byl nazýván svědectvím [Ex 25, 16] nebo deskami svědectví [Ex 31,18 ]. Proto s. ú. je nazýván také »příbytek svědectví« [Ex 38,21 ; Nu 1,50 .53; 10,11] nebo »stánek svědectví« [Nu 9,15 ; Nu 18,2 ].

Assyrská svatyně, stánek. Kněz obětuje kýtu, na míse na oltáři leží obětní maso, za oltářem stůl s nádobou oleje. Sloupy mají ukončení ve formě palmového vý­honku a střecha je zdobena granátovými jablky. Podle reliéfu na bronzových vratech v paláci Salmanasara III. v Balavatu.

   Ve SZ-ě máme snad dvojí tradici: podle Ex 33,7 - Ex 33,11 byl s. ú. vně za stany, vzdálen od ležení Izraelců, takže kdokoliv hledal rady Hospodinovy, musel choditi ven ke stánku ú. Sem se uchyloval Mojžíš, když chtěl mluviti s Bohem. Odtud se pak vracel do tábora, zatím co jediný Jozue neodcházel ze s-u [sr. také Nu 11,16 - Nu 11,30 ; Nu 12,1 nn; 14,10]. Podle Ex 25-27; 30-31; 35-40 byl s. uprostřed tábora, aby tak vyjadřoval základní myšlenku sz zbož­nosti: Bůh ve středu Izraele. Podle Ex 33,7 - Ex 33,11 šlo patrně o nejstarší podobu s-u, jenž byl příbytkem truhly úmluvy [sr. 2Pa 1,3 s 1Kr 3,2 ]. Katoličtí bohoslovci tvrdí, že tento s. existoval už před Mojžíšem v Egyptě jako svatostánek, podobný posvátným stánkům egyptským. Podle ostatních citovaných míst šlo už asi o další vývoj, plný symboliky, anebo, jak se mnozí badatelé domnívají, o promítnutí pozdější složité bohoslužby chrámové [sr. Ez 40-48], jejímž předobrazem byl právě s. ú., do minulosti. Pamatujme na to, že proroci předpovídali návrat Izraele na poušť jako jedi­nou cestu k záchraně skutečné monotheistické zbožnosti [Oz 2,14 ]. Měli patrně před očima i ideální s. ú., který byl vykreslen kněžskými kruhy v t. zv. kněžském kodexu [*Pentateuch] a vyjadřoval celé bohosloví SZ-a o nepřístupné, dokonalé svatosti Boží.

   Všimněme si podrobností tohoto ideálního s-u, jeho vzniku, vybavení a symboliky. Po vydání Zákona na hoře Sinai nařídil Bůh Mojžíšovi, aby zhotovil svatyni podle podo­benství, jež mu bylo ukázáno na hoře [Ex 25, 9.40]. Lid sebral mezi sebou všecky potřeby ke zhotovení s-u a truhly úmluvy. Z kovů to bylo zlato, stříbro a měď [bronz]; z tkanin *postavec [kobercovitá tkanina] modrý, šarlat, červec dvakrát barvený a hedvábí; z koží především kůže skopová na červeno barvená a pak kůže jezevčí[?]. Dříví *setim, pak olej k svícení a vonné látky ke zhotovení oleje k pomazání kněží a k přípravě kadidla, dále kamení onychinové a jiné drahé kamení na zhotovení náprsníku nejvyššího kněze. Prove­dení s-u obstarali *Bezaleel, syn Uriův, vnuk Hurův z pokolení Judova, a *Aholiab z poko­lení Danova, kteří byli naplněni duchem Božím tak, že se vyznali »v umění všelijakého řemesla« [Ex 31,2 .6; 35,30.34].

   S. byl postaven tak, aby vyjadřoval stoupa­jící stupně posvátnosti. Nejdříve se vešlo do síně příbytku, t. j. do nádvoří kolem s-u v podobě obdélníku, jehož delší strana od vý­chodu k západu měřila 100 loket [52,50 m, počítáme-li loket o 0,525 m], strany od severu k jihu 50 loket [26,25 m], tedy o celkové ploše 1 378 m 2. Na vých. straně byl vchod, široký 20 loket [10,50 m], zastřený barevnými a vy­šívanými oponami z přesoukaného kmentu [Ex 27,16 ]. Opony byly upevněny na postříbře­ných tyčích, spojujících čtyři [pět?] sloupy. Celý prostor byl ohraničen 60 podobnými sloupy s postříbřenými hlavicemi, po dvacíti na delších, po desíti na užších stranách, vyso­kými 2,62 m. Jednotlivé sloupy byly od sebe vzdáleny 5 loket [2,62 m]. Každý sloup byl upevněn provazy, uvázanými k bronzovým kolíkům v zemi, a kovovým podstavcem, zara­ženým v půdě pomocí zvláštních výstupků [hřebů, Ex 27,10 .16]. Mezi sloupy na postříb­řených tyčích byly zavěšeny bílé opony z pře­soukaného kmentu. V nádvoří byl umístěn *oltář pro zápalné oběti [celopaly Ex 27,1 - Ex 27,8 ], uvnitř dutý, zhotovený z desek z dříví setim [snad akaciové dřevo, tvrdé a poměrně lehké], obložených tenkým, bronzovým [Kral. mědě­ným] plechem [Ex 38,30 ; Ex 39,39 ]. Oltář měl podobu hranolu o základně 2,6 m x 2,6 m a výšce 1,6 m. Na čtyřech horních úhlech byl opatřen rohy, obloženými kovem. Dolní část oltáře měla kolem dokola bronzové mřížoví. Tato dolní část byla opatřena roštem [Ex 27, 5; 38,4] a jakýmsi ochozem [Kral. »okolkem«] pro přisluhující levity. Pro přenášení byl oltář opatřen kruhy na sochory. Mezi s-em ú. a oltářem bylo bronzové umyvadlo, zhotovené podle tradice ze zrcadel, věnovaných přisluhujícími[?] ženami [sr. Ex 38,8 ]. Bylo kulaté a stálo na jakémsi podstavci [Ex 30,18 ]. Slouži­lo k umývání rukou i nohou kněží a levitů [Ex 30,17 - Ex 30,21 ].

Rekonstrukce stánku podle Fergussona ze Smithsova Biblického slovníku. Pokrytí střechy je odhrnuto, abybylo vidět několikeré přikrývky. Rekonstrukce předpokládá, že ochoz byl zastřen závěsy a měl samostatné postranní dveře.

   Vlastní příbytek [hebr. miškári] Hospo­dinův [Ex 26,1 ] byl zhotoven z desíti čalounů o velikosti 28 x 4 lokte z nejjemnějšího hed­vábí s vyšitými obrazy *cherubínů v barvách modré, šarlatové a purpurové, spojených po pěti sponkami a smyčkami, takže byla vytvo­řena záclona obdélníkovité plochy 40 x 28 loket [= 20,8 m x 14,56 m]. Na ochranu této umělecké záclony byly zhotoveny tři přikrývky. První z nich se skládala z jedenácti houní z kozí srsti velikosti 30 x 4 loket, takže jejich spojením byla vytvořena plocha 44 x 30 loket [23,1 m x 15,75 m]. Druhé dvě přikrývky měly být zhotoveny podobně z koží stopových, obarvených na červeno, a z koží jezevčích [Ex 26,7 - Ex 26,14 ], nejde-li tu spíš o delfíny [hebr. tachaš] , jejichž kůže byla mastná, takže ne­propouštěla vodu. Na to měla být zhotovena dřevěná konstrukce ze 48 samostatných částí. Každá z nich se skládala ze dvou proti sobě postavených rámů o výšce 5,25 m [10 loket], spojených čtyřmi příčkami, dlouhými 0,78 m [1,5 loket]. Tak rozumějí novější vykladači popisu v Ex 26,15 - Ex 26,30 , ježto je nemyslitelné, že by mohlo jít o »desky«, silné 0,78 m, jež by byly pro dopravu neobyčejně těžké. Tato dře­věná konstrukce byla obložena zlatým plechem [Ex 26,29 ]. Jednotlivé části byly sestaveny tak, že ohraničovaly prostor 30 x 10 x 10 loket [15,75 x 5,25 x 5,25 m], při čemž vých. stra­na zůstala otevřena. Dvě rohové »desky« měly v průřezu pravý úhel a byly nejspíše z jednoho kusu [tak rozumějí vykladači Ex 26,24 ; Ex 36,29 ]. Spodek celé konstrukce byl zasazen do těžkých stříbrných podstavců [patek, Ex 38,27 ], z nichž každý spojoval dvě sousední »desky«. Dále byla každá strana zpevněna pěti tyčemi [Kral. »svlaky«], potaženými rovněž zlatem a zavěše­nými na zlatých kruzích. Jedna z těchto pěti tyčí probíhala vnitřkem konstrukce [»upro­střed desek«], nemáme-li udání bible rozumět spíše tak, že jedna z tyčí vázala jednotlivé části právě uprostřed, kdežto dvě byly umístěny u spodu a dvě u vrchu celé stěny. Na takto vzniklé lešení, jež snad mělo i krov ze dvou krokvicovitých trámců, spojených dřevěným trámcem [Ex 26,24 v hebr.], byla položena hedvábná přikrývka, jež měla tvořit Boží pří­bytek. Cherubíni byli viditelní jak shora na střeše, tak po stranách jako symbol nebeského příbytku, jimi obsluhovaného. Na tuto záclonu byla položena první přikrývka stánku, popsaná výše. Protože byla větší, přesahovala přikrývku příbytku. Po delších stranách byla napjata kolíky, zasazenými v zemi. Na vých. straně byla tato přikrývka přeložena tak, že tvořila asi jednometrový závěs nad vchodem [Ex 26, 9]. Nevíme, jak a kdy byly kladeny dvě další přikrývky. Snad to byly jen náhradní přikrývky anebo spíš přikrývaly celý s. ú. na nějaké jiné sloupkové přehradě a tvořily jakýsi okap, pod nímž snad spávali strážci s-u ú. [sr. 1S 3,3 ].

Diagram rozměrů stánku. Podle Smithsova Biblic­kého slovníku. Ochozy vlevo a vpravo mají šířku 5 loket, svatyně 10 loket, šířka celého stánku 20 loket, výška svatyně 10 loket, výška až k vrcholu stánku 15 loket.

   Prostor uvnitř byl rozdělen na dvě části v poměru 2:1 oponou [Ex 26,3 1nn] z téhož materiálu a s týmiž výzdobami jako přikrytí příbytku. Opona byla upevněna na čtyřech sloupech, pobitých zlatem, ve vzdálenosti 10,5 m [20 loket] od vchodu a 5,25 m [10 loket] od západní stěny. Hlavice sloupů byly zlaté, patky stříbrné. Větší z oddělení se nazývala svatyně [hebr. kódeš, Žd 9,6 »první stánek«], menší svatyně svatých [nejsvětější místo, hebr. kódeš ha-k°dáším; Žd 9,7 »druhý stá­nek«], jež měla podobu krychle. Vchod do sva­tyně byl zakryt vyšívaným barevným závěsem, »zastřením dveří stánku« [Ex 26,36 n; 36,37n], zavěšeným na pěti pozlacených sloupech se zlatými hlavicemi a s bronzovými podstavci. Rozměr tohoto závěsu byl 10 x 10 loket [5,25 x 5,25 m].

   Svatyně byla opatřena jednak stolem pro předkladné chleby [Kral. »chleby předložení«; Ex 25,23 - Ex 25,30 ; Ex 37,10 - Ex 37,16 ], jednak sedmiramenným svícnem [Ex 25,31 - Ex 25,40 ; Ex 37,17 - Ex 37,24 ], a ko­nečně kadidlovým oltářem [Ex 30,1 - Ex 30,7 ; 37, 25-28]. Stůl předkladný, nazývaný také »čistým stolem« [Lv 24,6 ], potažený zlatým plechem, vysoký půldruhého lokte s deskou 2x1 loket, byl na nohách stažen lištami na dlaň širokými, zpevněnými zlatým věncem [Kral. »okolkem«, Ex 25,25 ]. Stůl byl opatřen čtyřmi kruhy, aby mohl být přenášen pomocí sochorů. Ke stolu náležely dvě mísy, na něž se snad kladly před každou sobotou vždy nové chleby, a to ve sloupcích po šesti na každou mísu [Lv 24,5 - Lv 24,9 ], dále dvě pánve [Kral. »lžice«, Ex 25,29 ], patrně na kadidlo [Lv 24,7 ], a konečně větší pohár [Kral. »přikryvadlo«] a obětní miska, případně koflík k úlitbě [nikoli k přikrývání]. Sedmiramenný svícen z te­paného zlata, na všech částech ozdobený orna­menty, znázorňující květy mandlovníku, stál na jižní straně svatyně, zatím co stůl pro předkladné chleby stál na sev. straně. Celý svícen byl z jednoho kusu a vážil jednu hřivnu. Ke svícnu patřily zlaté kratiknoty, jakési nůžky [Kral. »utěradla«] a popelníky [Kral. »nádoby k oharkům«]. Kadidlový oltář měl podobu čtverhrannou [1 loket x 1 loket]. Byl vysoký 2 lokte a opatřen tak jako oltář v nádvoří čtyřmi rohy a ovšem i kruhy na sochory k přenášení. Na tomto oltáři bylo páleno kadidlo [Ex 30, 7nn] ráno a večer. Byl umístěn před oponou, uzavírající vchod do svatyně svatých.

   Ve svatyni svatých, úplně temné, byly dva odlišné a přece spolu souvisící kultovní předměty: truhla svědectví [Ex 25,16 ] a slitovnice [Ex 25,21 ]. Truhla svědectví, na­zývaná tak proto, že v ní byly desky svědectví, t. j. Zákona [Ex 25,16 ; Ex 31,18 ], měla rozměry 2,5 x 1,5 x 1,5lokte a byla uvnitř i zevnitř vylo­žena zlatem a kolem dokola ozdobena nejspíš nějakým zlatým vlysem [Kral. »koruna«, Ex 25,11 ]. I truhla byla opatřena čtyřmi kruhy na přenášení sochory, jež nikdy neměly být vy­tahovány [Ex 25,15 ]. Na truhle svědectví spo­číval vlastní trůn Boží [1S 4,4 ; »podnoží Boží«, Ž 99,5 ], t. j. slitovnice [Ex 25,17 nn, rozměrů 2,5 x 1,5 lokte] se dvěma proti sobě postavený­mi nebo snad klečícími cherubíny, kteří ji svý­mi křídly zakrývali. Jejich tváře byly skloněny ke slitovnici. Vše bylo zhotoveno v celistvém kusu z ryzího zlata.

   Přehlédneme-li celé rozmístění předsíně a s-u ú., shledáme, že prostor je rozdělen na dva vedle sebe ležící čtverce o stranách po 50 lok­tech. Čtverec na straně východní tvoří předsíň pro bohoslužebnou účast lidu. Právě ve středu předsíně je umístěn oltář. Uprostřed čtverce na straně západní je svatyně svatých. A právě na průsečíku uhlopříčen je truhla úmluvy se slitovnicí, trůnem Božím, kde se setkával Moj­žíš s Hospodinem [Ex 25,22 ]. Ale i Mojžíš tvořil výjimku. Neboť nejvyšší kněz směl při­stupovat do svatyně svatých pouze jedenkrát do roka na veliký den smíření [Lv 16,14 ]. Oby­čejný kněz směl vstoupiti pouze do svatyně, kdežto lidu bylo vyhrazeno pouze nádvoří. Také kultovní předměty znázorňovaly stou­pající posvátnost místa. Zastření vchodu bylo sice vyšívané [Ex 26,36 ], ale bez cherubínů, kdežto opona ve svatyni svatých byla zhotovena »dílem řemeslným s cherubíny« [Ex 26,31 ]. Sloupy zastření u vchodu spočívaly na pod­stavcích pouze bronzových [Kral. »měděných«, Ex 26,37 ], kdežto sloupy, na nichž byla zavě­šena opona, spočívaly na podstavcích stříbr­ných [Ex 26,32 ]. Předměty kultovní ve svatyni byly jen potaženy zlatem, kdežto slitovnice byla z ryzího, masivního zlata. Všecky tyto podrob­nosti měly náboženský význam. S. ú. měl ústřední postavení v životě vyvoleného lidu jako sva­tyně jediného Boha s jedinou svatyní [Ex 26,6 »příbytek jeden«; sr. Dt 6,4 ]. Geometrické roz­měry a přesná souměrnost symbolisovaly do­konalost a harmonii Božího charakteru [krych­lovitá podoba svatyně svatých, sr. Zj 21,16 ]. A umístění svatyně svatých v naprosté temnotě znázorňovalo nepřistupitelnou svatost Boží. Předsíň, svatyně, svatyně svatých byly snad původně obrazem země, nebe a nebe nebes, ale později též označovaly tři stupně theokratické společnosti: lid, kněze, nejvyššího kněze, jenž byl prostředníkem mezi Bohem a lidem. Vše to ukazuje na pokročilý stupeň náboženského pře­mýšlení, jež si libovalo v symbolice. Žd 10 vidí v počínání velekněze ve s-u ú. předobraz díla Kristova; Augustinovi předsíň znázorňovala SZ, svatyně nz církev bojující, svatyně svatých církev vítěznou. Jiní v něm viděli tři stupně du­chovního života.

Půdorys stánku (podle Smithsova Biblického slovníku). Sp = síň příbytku, ohraničená sloupy se závěsy upevněnými provazy. Oz = oltář zápalů. U = umyvadlo. S = svatyně. St = stůl předložení. Ss = svatyně svatých. T = truhla svědectví. O = ochoz. Tečkované čáry naznačují úhlopříčky myšlených čtverců, v jejich průsečíku je oltář a truhla smlouvy.

   Pokud Izraelci putovali pouští, byl stánek přenášen s místa na místo. V zemi zaslíbené za­ujal stálé místo v Sílo [Joz 18,1 ] ve středu nej­silnějšího pokolení Efraim. Bylo tedy Sílo sva­tyní všeho lidu v době soudců [Joz 19,51 ]. Když však v boji s Filištínskými byla truhla Boží vzata a Sílo zničeno [1S 3,11 ], neslyšíme už celkem nic o s-u ú. Z 1S 21,1 nn nelze dovo­zovat, že byl v Nóbe, podle 1Pa 16,39 ; 1Pa 21,29 ; 2Pa 1,3 byl prý s. ú. na výsosti v Gabaon s. od Jerusalema. Možná však, že pisatelé knih Pa chtějí tak jen vyložiti, proč Šalomoun obětoval na této výsosti, ač to odporovalo deuteronomistickým tendencím. Je přirozené, že po vy­stavění chrámu Šalomounova stánek už nemohl mít žádného významu, ježto byl pokládán jen za jeho stín. Podle 1Kr 8,4 a 2Pa 5,5 byly zbytky s-u ú. uloženy v chrámě.

   Žd 8,1 -10,18 popisuje dílo Kristovo jako velekněze v protikladu proti velekněžské službě ve s-u ú. S. ú. byl jen matným odstínem »pravého stánku, kterýž Pán vzdělal, a ne člověk« [Žd 8,2 ; sr. Ex 33,7 ], a to v nebesích. Tento nebeský stánek ukázal kdysi Bůh Mojžíšovi, když mu nařídil, aby zhotovil stánek pozemský [»svatyni světskou«, t. j. pozemskou, Žd 9,1 ]. Žd 9,1 -5 popisuje tuto pozemskou svatyni s ně­kterými odchylkami od podání sz. Ve sva­tyni vynechává kadidlový oltář [Ex 30,1 - Ex 30,10 ; Ex 37,25 - Ex 37,28 ] a přenáší jej do svatyně svatých [Kral. zlatou kadidlnici. Žd 9,4 ]. Už některé staré rukopisy si všimly tohoto opominutí a vsu­nují kadidlový oltář do svatyně. Ovšem, i Ex 26,35 a 25,23-40 se zmiňují jen o svícnu a stolu ve svatyni, nikoli o kadidlovém oltáři. Možná však, že thymiatérion, překládané obyčejně kadidlový oltář, označuje zde skutečně, jak pře­kládají Kral., kaditelnici, do níž byl brán oheň z kadidlového oltáře, který pisatel Žd ve svaty­ni prostě předpokládá, aniž se o něm zmínil [sr. 1Kr 8,50 ]. Obrat »zlatou maje kadidlnici« by pak neznamenal, že tento kultovní předmět byl uložen ve svatyni svatých, nýbrž že patřil ke službě v této svatyni. Když pisatel Žd popsal ostatní příslušenství svatyně svatých, obrací po­zornost k obřadům, spojeným se svatyní a sva­tyní svatých, a vyzdvihuje zvláště tu okolnost, že jen nejvyšší kněz směl vstoupiti do svatyně svatých, a to jednou do roka o veliký den smí­ření [Lv 16]. To je mu obrazem skutečnosti, že přístup k Bohu [do svatyně svatých] ještě ne­byl docela zveřejněn. Nad to sz oběti nebyly s to dokonale očistiti svědomí od hříchu. Na­proti tomu Kristus, který na základě své smírčí smrti a skrze zmrtvýchvstání vstoupil do ne­beské svatyně svatých, toho pravého stánku, jehož je veleknězem, stal se prostředníkem nové smlouvy na odpuštění hříchů, a tak »jednou pro vždy« [Žd 9,12 , překlad Hejčlův] zjednal věčné vykoupení. Tím učinil přisluhování po­zemského s-u ú. zastaralým a vetchým; neboť i první smlouva se stala zastaralou a vetchou příchodem Kristovým [Žd 8,13 ; 9,15-28]. Jeho velekněžskou službou byly všecky oběti na­plněny a tím zrušeny [Žd 10,1 -18, sr. Mk 15, 38]. Přístup k Bohu byl otevřen pro všecky věřící.

*Svatyně.

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)