je jméno několika palestinských králů a vladařů původu idumejského. Když r. 125 př. Kr. byli Idumejci podrobeni Janem Hyrkánem Makkabejským, přijali nuceně ob­řízku a tak se stali formálně Židy. Moci nabyl rod Herodovců za zmatků posledních vládců izraelských z rodu makkabejského. Zakladate­lem dynastie byl Idumejec Antipater, kterého makkabejský vládce Alexander Jannaios do­sadil za správce nad Idumeou. Antipater vy-užitkoval sporů mezi syny Alexandrovými, neschopným Hyrkánem a mladším, energic­kým Aristobulem II., dovedl nakloniti Řím na stranu slabšího Hyrkána proti Aristobulovi. Včas přešel od Pompeia k Caesarovi, dosáhl římského občanství r. 47 př. Kr. a do Galileje dosadil svého 25 letého syna, Heroda Velkého

Rodokmen domu Herodova.

1.  Heródés Velký

Byl to jeden z nej­schopnějších a nejchytřejších Herodovců. Ne­dosáhl ovšem svého panství bez bojů a vražd. Několikrát musel utéci. Na posledním útěku do Říma vymohl si na římském senátu výnos, jímž byl ustanoven králem judským [r. 39 př. Kr.]. Poslední makkabejský král Antigonus, syn Aristobula II., byl popraven v Antiochii v ležení římského vojska [r. 37]. Následovalo mnoho hromadných poprav přesto, že H. se oženil s vnučkou Hyrkánovou Marianinou, aby si získal přízeň lidu. Svého švakra, sedm­náctiletého velekněze Aristobula, dal uškrtiti v lázních, když viděl, jak lid o slavnosti stánků r. 35 př. Kr. demonstrativně jásal, spatřiv jej ve vší velekněžské slávě. R. 30. popravil starého osmdesátiletého Hyrkána, osobně navštívil nového císaře Augusta na Rhodu a vrátil se jako potvrzený král judský, jehož říše sahala od Damašku až po Egypt. Vládl až do r. 4 př. Kr. Aby se zavděčil Římanům, vystavěl v Jeru­salemě divadla a pořádal hry, jež urážely židovský náboženský cit. R. 22 př. Kr. pře­stavěl také přístav, který k poctě císařově nazval Caesareou (sr. [Sk 23,23 n]), později Sebastos Limen. Zavodňoval ji dvěma vodo­vody, z nichž jeden měl zřídlo 4 hodiny cesty od města.

Herodes byl nepochybně vladař nad průměr bezohledný a krutý. Staří historikové zaznamenávají jeho intriky i vraždy, zejména členů vlastní rodiny, které i v tehdejší tvrdé době působily pohoršení. Vypravuje se, že i císař Augustus kdysi prohodil, že by dal přednost býti Herodovým vepřem než synem. Při vší bezohlednosti byl to však člověk schop­ný, který zejména dovedl zdatně plnit úkol, který mu přiřkla římská vláda v rámci své východní mocenské politiky: být východní baštou impéria a zároveň podporovat snahy Augustovy o rozšíření jednotné řecko-římské [hellenistické] civilisace v celé této oblasti. V rámci této politiky prováděl H. své četné velké a nákladné stavby. Právě tím však zvy­šoval nedůvěru a odpor Židů proti této po­hanství přátelské politice i proti své osobě. Vnější okolnosti a rozvoj Judstva za jeho vlády byly šťastné; mír na všech stranách za­jištěn, obchod kvetl, blahobyt rostl, a popula­rita H-ova za hranicemi vrhala tu a tam i paprsek světla na národ, jemuž vládl. Znovuvybudoval Samaří r. 27 př. Kr., jež k poctě císaře přezval na Sebaste. Dával dláždit silnice, upravoval tržiště a jako stavebník zasahoval i za hranice země. Jerusalem, který se v 5. stol. rozprostíral pouze na 16 ha půdy, roz­šířil na 71 ha. Palác H-ův měl 3 věže. H. dovedl leckdy hájiti práva Židů. Ale lid ne­mohl uvěřit, že jde při tom o čisté pohnutky a odpíral přijímati dobrodiní od přítele pohanů. Ani opětované osvobozování od daní a vydatné podpory materiální v případech neštěstí nedovedlo vyvolati lásku u národa; ani skvělá oprava a obnova chrámu od r. 19 př. Kr. s nádherně upraveným prostranstvím a s náspy a podpěrnými zdmi, vysokými až 47 m (*Chrám Herodesův sr. [J 2,20 ]), nedovedla získati srdce Židů, ježto byli přesvědčeni, že by mnohem raději stavěl chrám pohanský než židovský [Cornill]. I mince židovské, jež za Jannaie byly dvojjazyčné, za H. měly už jen řecký nápis. Tak se v Judstvu vytvářela revo­luční situace. Když H. onemocněl, začaly šlehati plaménky odporu na všech stranách. Nad hlavním vchodem do H-ova chrámu byl zlatý orel jako odznak římské nadvlády. 40 žáků vysoce vážených farizeů Judy a Matouše vylezlo na bránu a rozbilo zlatého orla v domnění, že H. už skonal. Byli ihned zatčeni a se svými dvěma učiteli upáleni v Jerichu, v jehož blízkosti se H. léčil v horkých sirných lázních [Callirhoe]. Jeden z jeho synů [Antipater] zajásal, když se doslechl o smrti otcově. Ale byla to předčasná zpráva a syn zaplatil svůj jásot životem. Teprve na jaře r. 4 H. zemřel nikým neoplakáván ve věku 70 let. Za svého života měl H. deset manželek, devět synů a pět dcer. Poslední jeho vůle zněla, že země má být rozdělena mezi tři syny, kteří zůstali na živu: Archelaa, jemuž mělo připadnout Judstvo, Samaří, Idumea s titulem královským, mladšího Antipu s Galileou a Pereou, a Filipa s nejsevernější částí země [Bataneou, Trachonitis, Auranitis a Itureou] [L 3,1 ].

Peníz Herodesa Velikého.

2.  Heródés Antipas

narodil se asi r. 20 př. Kr. jako syn H. Velikého a Samaritánky Malthaky, byl vychován v Římě s pozdějším křesťanským učitelem Manahenem [Sk 13,1 ]. Podle poslední vůle otcovy se stal čtvrtákem [tetrarchou], t. j. drobným, svrchovanosti římské podříze­ným vladařem v Galilei a Perei, usídlil se nej­prve v Seforis, které znovu vybudoval a opevnil, potom v Tiberiadě, již vystavěl na starém pohřebišti [proti zásadám židovským; Ježíš nikdy toto město nenavštívil]. K poctě Tibe­riovi město nejen pojmenoval, ale vybavil amfiteatrem a nádherným palácem, zdobe­ným zvířecími figurami. Byl vladařem Ježíšovy vlasti [L 23,7 ], takže Pilát považoval za svou povinnost poslati Ježíše před soud tohoto H-a už proto, že byl na slavnosti fáze (= veliko­nočního beránka] v Jerusalemě [L 23,6 n]). H. A. byl patrně velmi zchytralým člověkem (Ježíš ho nazývá »liškou« [L 13,32 ]), který neměl příliš vysoké ponětí o mravnosti. Nejprve se oženil s dcerou arabského krále Aréty [toto jméno je snad pouze titulem královským jako farao u Egypťanů], potom však se spojil s *He­rodiadou, dcerou zavražděného syna H. Velkého Aristobula, sestrou H. Agrippy I. a manželkou nevlastního bratra, jinak nezná­mého H., který se snad též jmenoval Filip, ačli ho evangelisté omylem nezaměnili s tet­rarchou Filipem [Mt 14,3 ; Mk 6,17 n]. Podle [Mt 14,3 n] ovládala Herodias svého manžela tak, že ho přiměla k zavraždění Jana Křtitele [L 3,19 ]. Na tuto vraždu nezapomněl Antipas po celý život, jak patrno z [Mt 14,1 n; Mk 6,14 - Mk 6,16 ; L 9,7 - L 9,9 ]. Přitom však byl tak dalece otrlý, že dovedl pronásledovat Ježíše a vysmívat se mu [L 13,31 ; L 23,8 - L 23,12 ; Sk 4,27 ], když se s ním setkal tváří v tvář. Ježíš v [Mk 8,15 ] varuje před kvasem Herodovým. Patrně tu myslí na jeho přívržence mezi Židy [t. zv. Herodiani]. Arétas, chtěje potrestati pohanění své dcery, vtrhl vojensky do území H-ova a způsobil nevěrnému manželu úplnou porážku. Od naprostého zhroucení zachránil H-a pouze zákrok římské vlády. Během války snad přechodně se dostala pevnost Machaerus, kde byl vězněn Jan Křtitel, do moci H-ovy. Na nátlak ctižádostivé ženy odebral se H. A. po druhé do Říma [po r. 37 po Kr.], aby si na císaři Kaligulovi vymohl titul královský, který již předtím ob­držel jeho švagr Agrippa. Ale na zákrok právě tohoto Agrippy nejen že nedosáhl tohoto titulu, ale byl zbaven vůbec vlády v Galileji a odsou­zen do vyhnanství nejprve do Lyonu a pak do Španěl. Jeho žena jej doprovázela do vyhnan­ství, kde oba zemřeli [H. A. r. 39 po Kr.].

3.  Heródés Archelaos,

narozený kolem r. 21 př. Kr., vychovaný se svými bratřími v Římě, dostal podle poslední vůle otcovy Judstvo, Samaří a Idumeu. Měl míti titul královský, toto ustanovení závěti Římané však nepotvr­dili, a A. se musel spokojit titulem ethnarcha. Římská vláda totiž nepřála upevňování polo­samostatných státních útvarů uprostřed říše. Mimo to Archelaovi bratří Antipas a Filip vystoupili v Římě jako sokové, a také 50 zástupců židovského národa prohlásilo, že si vůbec nepřejí rodu H-ova na trůně (sr. zmínku v podobenství Ježíšově [L 19,14 ]). Pokus o po­vstání proti A. byl však krvavě potlačen, při čemž bylo 3.000 Židů popraveno. A. proslul častým sesazováním a dosazováním nejvyšších kněží v Jerusalemě. Po devíti letech na závažné stížnosti Židů a Samaritánů u císaře Augusta byl A. zbaven trůnu, vypovězen do Vienny v Gallii a jeho jmění zabaveno ve prospěch římského státu. Země pak r. 6 po Kr. byla dána pod přímou správu římskou. Spravovali ji římští úředníci s titulem prokurátor a se sídlem v Caesarei [pátým prokurátorem byl Pilát]. Před převzetím země do své přímé správy dali Římané [legát syrský Quirinius čili Cyrenius] vykonati podrobný soupis za účely daňovými;  sr. [L 2,1 - L 2,2 ], což vyvolalo velký neklid mezi židovským obyvatelstvem; sr. [Sk 5,37 ].

Peníz Herodesa Archelaa.

4.  Heródés Filip

se svou povahou výrazně od­lišoval od ostatních Herodovců. Josefus Flavius jej popisuje takto: »Byl dobré povahy a laskav k poddaným a bez ctižádostivosti. Za svého života nikdy neopustil zemi. Cestoval vždy s malým průvodem a svůj vladařský trůn dal nositi za sebou, aby mohl ihned rozhodovat o žádostech kohokoliv, kdo jej potkal«. Pátral po pramenech Jordánu, přestavěl Paneu a Bethsaidu. Paneu nazval Caesareou Filipovou, Bethsaidu Julias k poctě císařovy dcery [Mt 16,13 ; Mk 8,27 ]. Bezdětné manželství ho pojilo se Salome, dcerou Herodiadinou. Zemřel r. 34 po Kr. Vládl 37 let, nezanechav dítek. Císař Tiberius připojil jeho zemi k syrské provincii.

5. Heródés I., Agrippa,

narozený r. 10 př. Kr. jako syn Aristobulův a Bernice, vnuk H. Veli­kého, bratr Herodiady, byl vychován v Římě s pozdějším císařem Kaligulou, na nějž měl značný vliv, což se ukázalo zvláště tehdy, když jej jako císaře odvrátil od úmyslu vztyčiti v jerusalemském chrámu svou sochu. R. 37 stal se vladařem s titulem královským nad územím zemřelého H. Filipa a Lyzaniáše Abilinského [L 3,1 ], r. 39 po sesazení Antipově dostal ve svou správu také Galileu a Pereu, r. 41 pak veškeré území bývalého H. Velikého. Tak projevil císař Klaudius vděčnost za to, že Agrippa, náhodou přítomný při smrti Kali­gulově v Římě, měl vynikající účast při jeho nastolení na trůn císařský. Království židovské bylo znovu obnoveno v původním rozsahu.

Peníz Herodesa Agrippy.

Agrippa byl lehkomyslný, světský, ale také dobrosrdečný, okouzlující člověk, jako vladař velice dbal o zachovávání Zákona, čímž si získal mezi Židy přízeň. Pronásledoval také křesťany. Za něho byl popraven o velikono­cích r. 44 Jakub, bratr Janův, a Petr jen zázra­kem byl uchráněn před týmž osudem [Sk 12,19 - Sk 12,23 ]. Agrippa se staral i o vnější blaho národa. Využíval svého vlivu u Klaudia a byl by upravil a dobudoval i hradby jerusalemské, kdyby mu to byl Řím nezakázal. Zemřel náhle r. 44 v Caesarei za zvláštních okolností ve věku 54 let [Sk 12,19 - Sk 12,23 ], zanechav tři dcery [Bere­nici, Mariam a Druzillu] a sedmnáctiletého syna

6. Heródés II., Agrippa,

plným jménem Marka Julia Agrippu, který po delším pobytu v Římě, kde si hleděl získat přízeň, dostal ve správu knížetství Chalkis na záp. svahu Antilibanonu, až do té doby spravované jeho strýcem Hero­dem, bratrem Agrippy I. [r. 48]. S tímto kní­žetstvím dostal i právo ustanovovati nejvyššího kněze v Jerusalemě. R. 53 po Kr. obdržel krá­lovský titul a správu tetrarchie kdysi Filipovy a Lyzaniášovy. Toto jeho panství bylo roz­šířeno od císaře Nerona novým územím. Byl úslužným služebníkem římských císařů a pale­stinských prokurátorů. Žil prý v intimním po­měru se svou vlastní sestrou Berenicí. Ve [Sk 25,13 ; Sk 25,16 ] čteme, že vykonal u prokurátora Festa návštěvu, sotva se tento ujal svého úřadu. Ve fénickém Berytu vztyčil sloupy s obrazy císařů, postavil divadlo, čímž si proti sobě popudil Židy, kteří ho už tak dost nenáviděli pro svévoli, se kterou ustanovoval nejvyšší kněze. R. 66 vypukla válka židovská. H. II., Agrippa stál na straně Římanů. V Caesarei Filipově dokonce pohostil Vespasiana, když táhl na Jerusalem. Za odměnu mu bylo jeho správní území rozšířeno. Po pádu Jerusalema se od­stěhoval s Berenicí do Říma, kde byl poctěn hodností praetora. X X

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)