V bibli může znamenati dvojí: buď stepní pastviny (tak nejčastěji v SZ), kam byl vyháněn dobytek [Ex 3,1 ]; sr. [Gn 16,7 ; Gn 21,20 ; 1S 17,28 ; 1S 25,21 ; Mt 3,1 ; L 15,4 ] a kde bylo bydliště divokých zvířat a ptáků (pelikána, [Ž 102,7 ]; divokého osla, [Jb 24,5 ; Jr 2,24 ]; sov, [Pl 4,3 ]; »draků pouště«, [Mal 1,3 ], za nimiž se tají symbolická jména démonů), hebr. midbár, řecky erémos, - anebo skutečnou poušť v na­šem slova smyslu, tedy bez vody a valného života (hebr. 'arábá = neplodná pustina, [Iz 35,1 ; Iz 35,6 ; Iz 51,3 ] nebo ješímón (= zpustošený) [Ž 78,40 ; 106,14; Iz 43,19 n] nebo chorbá, [Iz 48,21 ], od slovesa chárab = býti zpustošený, nebo chorábót) .

P. měla pro Izraelce přímo náboženský význam, neboť právě na ní pod vedením Moj­žíšovým byl utvářen v lid Boží, na ní okoušel Boží moc [Dt 2,7 ], takže prorok pro nábo­žensky zjalovělého Izraele nevidí jiného výcho­diska než opětný návrat na p. ([Oz 2,14 ; Iz 32,16 ], není-li zde nějaká souvislost s výrazem d ebír = velesvatyně, jak se domnívá Bič II,111). Při putování p-í do země zaslíbené šlo v podstatě o poloostrov Sinajský, jenž se skládá zhruba ze čtyř pásem; z písečné pouště Sur [Ex 15,22 ], na niž navazuje poušť Fárán a Sin ze západu na východ poloostrova. Fárán a Sin jsou vápencovité planiny, na nichž Izraelci prý strávili téměř celých 38 let. Dalším pásmem, táhnoucím se ve velkém vypouklém oblouku k jihu, jsou pískovcové hory, dosahující až 1200 m výšky a bohaté na minerály. Čtvrtým pásmem je granitové pohoří, seskupené kolem *Sinaje.

V bibli máme jednak seznam stanic [Nu 33,1 n], jenž od pobytu pod horou Sinaj vypočí­tává nejspíše místa, kde se zastavila truhla Hospodinova, jednak souvislé vypravování o cestě (Ex 12 - Nu 25) a konečně narážky na jednotlivá místa v řečech Mojžíšových, v nichž ilustruje milost i soudy Boží [Dt 11,1 n]. Mnohé z udaných míst nebylo lze doposud zjistit, o jiných pak panuje nejistota mezi ba­dateli. Nejdůležitější z pustin, jimiž táhli Izraelci, jsou tyto: Poušť *Etam, po níž se brali tři dny směrem jihozápadním podél vý­chodního pobřeží zálivu Suezského [Ex 13,20 ; Ex 15,22 ; Nu 33,6 ]. Význačným místem jsou tu hořké studnice v *Marah (snad dnešní 'Ain Chavárá, [Ex 15,23 ; Nu 33,8 ]). Pak následuje oasa *Elim, kde bylo 12 studnic a 70 datlových palem [Ex 15,27 ], potom opět pobřeží Rudého moře [Nu 33,10 ], odkudž měli poslední výhled na pobřeží africké (egyptské). Odtud přišli na poušť *Sin mezi Elim a Sinai [Ex 16,1 ]. Zde začal lid reptati, vzpomínaje na hrnce masa v Egyptě. Bůh jim dal mannu. Další stanice mají jména *Dafka a Halus [Nu 33,12 - Nu 33,13 ], jež jsou ještě v poušti Sin. Odtud táhnouce podél pohoří *Oréb, položili se konečně v *Rafidim [Ex 17,1 ]. Nová vzpoura proti Mojžíšovi dala tomuto místu jména *Massah a *Meribah [Ex 17,2 - Ex 17,7 ]. Následující stanice byla poušť *Sinai [Ex 19,1 - Ex 19,2 ], kde se zdrželi celý rok. Tu se zběhly nejdůležitější události z počátečních dějin Izraele (Ex 19 - Lv). Vy­dán Zákon, Nádab a Abiu, synové Aronovi spáleni v Tabbera, lid se klaněl zlatému teleti. Další stanicí byla poušť *Fáran, kde reptající­mu lidu byly dány křepelky [Nu 11,1 n]. Mor, který nastal, dal místu přezdívku *Kibrot Hattáve (hrobové žádosti). V *Hazerot byla z tábora na sedm dní vyloučena Maria, sestra Mojžíšova, pro reptání proti svému bratru [Nu 12,1 n]. Z pouště Fárán vyslal Mojžíš výzvědače do země zaslíbené [Nu 13,1 .27]. Místo, kde se to stalo, má jméno *Kádes. Po návratu vyzvědačů byl národ odsouzen putovati znovu po poušti celých 40 let osmnácti různými sta­nicemi, až vyrostlo nové, statečnější pokolení, které se znovu z Kádes pokusilo vniknouti do země zaslíbené. Z Kádes odešli směrem k hoře *Hor, kde zemřel Aron [Nu 20,24 - Nu 20,29 ]. Potom obešli idumejskou a moabskou zemi a položili se u potoka *Arnon. Porazivše krále amorejské Seona a Oga z Bázan [Nu 21,1 n], utábořili se na rolích *Moabských před Jordánem. Moáb a Madiánští byli pobiti. Po přechodu přes Jordán [Joz 4,19 - Joz 4,24 ] slavil Izrael hod beránka velikonočního v Galgala [Joz 5,10 - Joz 5,12 ]. Manna přestala, jakmile se octli v zemi za­slíbené.

Vykladače Písma i cestovatele zaměstná­vala otázka, zda bylo možné, aby se na těchto pustinách uživilo po 40 let tak obrovské množství Izraelců. Podle biblických zpráv vy­táhlo z Egypta 600.000 mužů od dvacíti let výše. To znamená, že všech uprchlíků mohlo být přes 2 miliony. Nezapomeňme však, že tu nejde o údaje dějepisecké, kde by čísly byl vy­stižen skutečný stav! Funkce vyprávění je zvěstná. Nutno proto klást otazník k pokusům uhájit literu biblického podání stůj co stůj. Tak na příklad profesor Alois Musil vy­slovil theorii, že Izraelci přešli poloostrov Sinajský a že to, co se vypravuje o pobytu na Sinaji, se odehrávalo vlastně v Arábii, kde jsou životní podmínky příznivější a kde prý také nutno hledati horu Boží Oreb. Jiní vykladači tvrdí, že šlo o postupnou emigraci, trvající 40 let. Bibličtí pisatelé ovšem jasně zdůrazňují, že pobyt na poušti byl možný jen za zázračného zasahování Božího [Dt 1,31 ];  sr. [Ex 16,1 ; Ex 16,4 ; Ex 16,14 n; 16,35; 16,12n; 17,3-7; Nu 10,11 ; Nu 11,4 - Nu 11,6 ; Nu 11,31 ; Nu 20,2 - Nu 20,11 ] a že, ačkoli Izraelci neměli v ničem nedostatku [Dt 2,7 ], život na poušti byl často hrozný [Dt 1,19 ; Dt 8,15 ], takže lid reptal [Ex 17,1 n; Nu 20,2 ; Nu 21,4 n]. Někteří cestovatelé však tvrdí, že je možno i velkému množství za vedení dobrých vůdců, kteří znají skryté, podzemní zdroje vod, tuto cestu vyko­nat. Upozorňují na př. na t. zv. Studnice Mojžíšovy nedaleko Suezu a jiné podzemní vody podél celé cesty, jichž lze dosáhnout kopáním; sr. [Nu 21,17 n]. Lid izraelský jistě prý neputoval v houfu, ale široce rozložen, takže mohl zužitkovat i pastviny, jichž v údo­lích bylo dost zvláště po deštích, jež zde za staro­věku byly hojnější než dnes, protože nebyl ještě vyhuben akát, zpracovávaný Araby na dřevěné uhlí a jinak. Ale i tak nelze putování Izraelců po p-i chápat jako samozřejmost, nýbrž zůstává dokladem mimořádné a přímo zázračné Boží péče, která působila na vznika­jící vyvolený lid tak, že ve vyvedení z Egypta a v putování po p-i viděl předobraz eschatologického vykoupení Božího. Podle tohoto rabínského názoru se Mesiáš zjeví na p-i; sr. [Iz 32,15 n; 35,1nn; 41,18n; Mt 24,26 ; Sk 21,38 ]. Snad s tímto pojetím souvisí i [Zj 12,6 ; Zj 12,14 ], kde žena-církev je ukryta na p-i až do té doby, než se objeví Kristus a učiní přítrž řádění satanovu.

P. ovšem byla také místem, kde na člověka číhala všelijaká nebezpečí těla [2K 11,26 ; Žd 11,38 ]; sr. [L 10,30 ] i duše, neboť byla pokládána za sídlo zlých duchů [Mt 12,43 ; L 8,29 ]; sr. [Lv 16,10 ] *(Azazel), takže se na ni uchylovali jen pronásledovaní [1Kr 19,3 n] nebo spiklenci [Sk 21,38 ]; ale viz výše.

V NZ erémos označuje většinou opuštěnou krajinu (třeba i osamělé pastviště,[L 15,4 ]), jakou vyhledával Ježíš, chtěl-li na čas se svými učed­níky uniknouti zástupům [Mt 14,13 ; Mt 15,33 ; Mk 1,45 ; Mk 6,31 nn; 8,4; L 4,42 ; J 11,54 ] anebo chtěl-li se nerušené modlit [Mk 1,35 ; L 5,16 ]. I pokušení Ježíšovo na p-i [Mk 1,12 n] se odehrávalo na nějakém osamělém místě, kam se Ježíš uchýlil k modlitbě; sr. [Mt 4,2 ] s [Mk 1,13 ]. Čtyřicet dní pokušení na poušti lze sotva srovnávat se čtyřiceti lety izraelského putování pouští [Dt 8,2 n], jak se domnívají Kraličtí. Jde spíš o paralelu s čtyřicetidenním postem Mojžíšovým [Ex 34,28 ; Dt 9,9 ; Dt 9,18 ] a Eliášovým [1Kr 19,5 ; 1Kr 19,8 ], ač obě tyto příhody mají docela jiné zarámování. Nejspíše však pisatelům tanul na mysli svrchu zmíněný názor o Mesiáši, který přijde z p-ě. Naznačuje to už vystoupení Jana Křtitele na p-i [Mt 3,3 ; Mk 1,3 ; L 3,4 ; J 1,23 ]; sr. [Iz 40,3 ].

Pobyt Izraele na p-i je v NZ jednak ilustrací svévolné neposlušnosti lidu Božího, jež vedla k jeho zkáze, a tak výstrahou pro nz lid [Sk 7,41 nn]; sr. [Ž 78,17 ; 78,40; 1K 10,5 ; 1K 10,11 ; Žd 3,8 n; 3,17], jednak obrazem času milosti, kdy Bůh ochraňoval svůj lid divy a zázraky [Sk 7,36 ; Sk 13,18 n]; sr. [J 3,14 ; J 6,31 ; J 6,49 ] a mluvil k němu prostřednictvím Mojžíšovým [Sk 7,38 ; Sk 7,44 ]. Je to obraz toho, co se děje v Kristu mezi součas­níky a ustavičně [J 3,14 n; 6,31nn; 6,49n].

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)