V nejstarších dobách nahrazoval pevné svatyně, jež se začaly stavět mnohem později. Ale ani stálé svatyně nebyly myslitelné bez o-e. Původně to bylo jen nápadné, nijak neupravené skalisko [Sd 13,19 n; 6,20n] nebo velký balvan [1S 14,33 ], který byl kdysi po­važován za sídlo božstva. Byla-li na oltář vylita krev obětního zvířete, dostala se do styku s božstvem, a to stačilo. Neboť ve starověkých obětech šlo o to, poskytnouti božstvu životodárné látky, jíchž nejvíce bylo právě v čerstvé krvi. Zavedení ohně na oltář je pozdějšího původu, kdy se už věřilo v nebeská božstva, jež přijímají oběť, vystupující v kouři do výše. Rovněž v pozdějších dobách býval stavěn oltář z několika neotesaných kamenů (ne­otesaný kámen byl pokládán za živý, nezra­něný lidskou rukou) na místo původního oltáře z jednoduchého kamene [Gn 31,46 ; Ex 20,25 ]. Řekové a Římané mívali oltáře umělecky vypravené. Oltáře bývaly stavěny na posvátných místech, posvěcených zjevením božstva [Gn 12,7 ; Gn 13,4 ; Gn 13,18 ; Gn 22,9 ; Gn 26,25 ; Gn 35,1 ; Ex 17,15 ; Ex 24,4 ; Sd 2,5 ].

Jiným typem oltáře byl kamenný stůl, jichž se zachovalo i u nás několik na Česko­moravské vysočině. I zde rozhodoval názor o oběti jako o sycení božstva. Zajímavý je doklad ze [Sd 13,19 n; 6,20n]. V Palestině bylo podobných oltářů nalezeno velké množství. Jiným druhem oltářů je oltář z hlíny [Ex 20,24 ], napodobující v miniatuře kopce, jež bývaly považovány za sídla božstev [Dt 12,2 ]. Někdy i prostá massébá [kamenný sloup] za­stupovala o. Podle [Iz 65,3 ] někteří navrátilci z Babylona obětovali podle babylonského zvyku na o-ích z cihel, což bylo Izraelcům za­kázáno.

První oltář, o němž v bibli máme zprávu, je oltář Noemův, který vztyčil po vyjití z ko­rábu [Gn 8,20 ].

V zákonodárství, připisovaném Mojžíšovi, je nařízen pro oběti ve stánku dvojí druh oltářů: pro oběti zápalné a pro kadidlo.

Oltář pro oběti zápalné ve stánku byl přenosný [Ex 27,1 n; 38,1n]; měl tvar čtyřhranu 5 loket (2,62 m) dlouhého a širokého a 3 lokte (1,57 m) vysokého. Zhotoven byl z dříví setim, t. j. snad akátu. Potažen byl mědí. Uvnitř byl dutý [Ex 27,8 ], aby byl lehčí při přenášení. Teprve na místě byl vy­plňován kameny a hlínou. Na čtyřech úhlech byly rohy [Ex 27,2 ], obložené jovněž mědí; k nim byly přivazovány oběti [Ž 118,27 ]. Při svěcení kněží [Ex 29,12 ] a při obětech za hřích [Lv 4,7 n] byla krev obětí kropena na rohy oltáře. Rohy oltáře měly význam i jako místo útočištné při určitých druzích provinění [Ex 21,13 n; 1Kr 1,51 ; 1Kr 2,28 ]. Proč právě rohy ol­táře měly takový význam, není dosud zcela jasno. Někteří se domnívají, že šlo původně o býčí rohy, což mohlo souviseti s dobou, kdy na o. byla kladena kůže obětovaného zvířete s hlavou i rohy, anebo s nějakým kultem plodnosti. Jiní mají za to, že tu jde o znázornění rohů srpku měsíčního, případně že jde o mi­niaturu masseby (posvátné sloupy). Ovšem, Izrael měl zakázáno stavět masseby (Kral. obrazy, modly [Lv 26,1 ; Dt 16,22 ; Mi 5,13 ]). Je příznačné, že o. chrámu Šalomounova těchto rohů neměl. Objevují se až ve vidění [Ez 43,15 ].

Zbytky naddveřního trámu hauránské svatyně v Za­jordání. Kamenný relief zobrazuje pět oltářů. Na prostředním tři posvátné sloupy (maseby)

Uvnitř oltáře byl rošt se čtyřmi měděnými kruhy, jimiž byly prostrkávány mědí potažené sochory pro přenášení oltáře [Ex 39,39 ]. Asi uprostřed výšky oltáře byl ochoz pro obětující kněze, vzniklý tím, že spodní polovina o. byla širší.

V chrámě Šalomounově byl oltář hodně větších rozměrů; byl také čtyřhranný, ale o 20 loktech (10,50 m) šíře a délky a 10 lok­tech (5,25 m) výše [2Pa 4,1 ]; lišil se také tím, že byl celý z mědi [1Kr 8,64 ; 2Pa 7,7 ]. K tomu oltáři vedly schody se třemi odpo­čívadly. Král Achas se nespokojil s tímto Šalomounovým o-em a dal postaviti podle vzoru damašského o. ještě větší [2Kr 16,10 n]. Chrám Zorobábelův měl o. z netesaných ka­menů (1Mak 4,38 ; 1Mak 4,44 ), vysoký 4,43 m, široký a dlouhý 8,87 m. V Herodově chrámě byl o. z netesaných kamenů, vysoký 6,75 m, dlouhý a široký 22,50 m. Vystupovalo se k němu z jižní strany po mramorovém svahu. O o-i Ezechielově viz [Ez 43,13 - Ez 43,17 ].

Ozdoba dveřního ostění z Negebu (jižně Palestiny). Zpodobuje dva oltáře (sloupy) k pálení kadidla,uprostřed mezi symboly božstev měsíce a slunce rohatý oltář k zápalům.

Podle [Lv 6,12 - Lv 6,13 ] měl býti na oltáři udržován stálý oheň na znamení ustavičné bohoslužby.

Umístění oltáře před vchodem do svatyně mělo znázorňovat, že přístup k Bohu má jen hříšník očištěný obětí [Ex 40,29 ].

Oltář kadidlový, zvaný také zlatý oltář, na rozdíl od oltáře pro oběti zápalné (oltář měděný [Ex 38,30 ]), byl pro stánek úmluvy zhotoven rovněž z dříví »setim« a potažen čistým zlatem. Jeho rozměry byly 1 loket (52,30 cm) zdéli a zšíři a 2 lokte (1,04 m) zvýši. Jako oltář zápalný měl rohy a kruhy [Ex 30,1 - Ex 30,10 ] a byl postaven ve svatyni před oponou, »za kterou je truhla smlouvy« [Ex 30,6 ]. Oltář kadidlový v chrámě Šalomou­nově byl z dříví cedrového a rovněž potažen zlatem [1Kr 7,48 ; 1Pa 28,18 ]. Oheň na tento oltář byl přinášen z o-e zápalného. O zhotovení kadidla viz [Ex 30,34 ; Ex 30,37 ]. Tento oltář symbolizoval modlitbu.

Tyto dva o.e byly jedinými oficiálními a stálými o-i [Dt 12,2 ; Dt 12,5 - Dt 12,7 ]. Zmínili jsme se však také o jiných o-ích [Sd 2,1 - Sd 2,5 ; Sd 6,20 - Sd 6,25 ; Sd 13,15 - Sd 13,23 ] mimo oficiální svatyni. Jozue vy­stavěl o. na hoře Hébal [Joz 8,30 - Joz 8,35 ];  sr. [Dt 27,5 - Dt 27,8 ], který byl na čas oltářem všeho Izraele.

Zajímavá příhoda se vypravuje v [Joz 22,10 - Joz 22,34 ]: Dva a půl kmenů izraelských posta­vilo nad Jordánem »o. veliký ku podivení«, avšak s výslovným připomenutím, že to není oltář pro zápaly a oběti, nýbrž na připomínku duchovní příbuznosti s ostatním Izraelem. Také prorok Samuel vztyčil oltář v Ráma a obětoval na různých místech [1S 7,9 ; 1S 7,17 ]. V [1Kr 3,2 ; 1Kr 3,4 ; 1Kr 3,15 ; 2Pa 1,3 - 2Pa 1,6 ] výslovně čteme, že lid i král obětovali na výsostech. Podle [Jb 1,5 ] se zdá, že oltáře byly zřizovány i v domácnostech. Vykopávky objevily značný počet takových oltářů. Po rozdělení říše čteme, že Eliáš obnovil na Karmélu starý oltář Hospodinův [1Kr 18,30 ; 1Kr 18,32 ; 1Kr 19,10 ]. Jeroboám ovšem vysta­věl v Bethel vzdorosvatyni s novým oltářem, což mu bylo vyčteno jako modlářství [1Kr 13,1 - 1Kr 13,10 ]. V době náboženského úpadku se objevily také v ulicích jerusalemských oltáře tvoru nebeskému [Jr 44,17 ; Jr 44,21 ]. Podobné oltáře byly zřizovány na střechách [Jr 19,13 ; Jr 32,29 ];  sr. [2Kr 23,10 nn] a v údolí Hinnom [Jr 7,31 ; Jr 19,1 - Jr 19,13 ; Jr 32,35 ]. Patrně po pádu Jerusalema, t. j. po r. 586, postavili Židé, bydlící v horním Egyptě v Elefantině, oltář Hospodinu s chrámem, podobně jako to uči­nili později (ve 2. stol, př. Kr.) Židé v Leontopolis.

Obětní stéla nalezená na Sicílii. Starokanaánský nápis říká, že ji věnoval Chána hen Adambaal k poctě boha Baal-Chamona. Zobrazeny jsou: symbol božstva Měsíce, oltář zápalů s třemi masebami, symbol modlitby, oltář pro kadidlo a obětník.

V NZ čteme o zápalném o-i u [Mt 5,23 n; 23,18nn; 23,35; L 11,51 ; 1K 9,13 ] [Dt 18,1 - Dt 18,3 ]; [1K 10,18 ; Žd 7,13 ; Zj 11,1 ]; o-i kadidlovém o-i v [L 1,11 ]; o jiných o-ích sz kultu u [Jk 2,21 ] [Gn 22,9 n]; [Ř 11,3 ]; o o-i v nebeské svatyni ve [Zj 6,9 ; Zj 8,3 ; Zj 8,5 ; Zj 9,13 ; Zj 14,18 ; Zj 16,7 ]; o o-i v přeneseném slova smyslu v [Žd 13,10 ], kde se snad myslí na Večeři Páně, které se nemohou účastnit »služebníci stánku«, t. j. Židé.

Zákoníci ve své kasuistice, kterou se sna­žili uniknout závaznosti přísahy na oltář, pomáhali si tak, že ten, kdo při přísaze ne­myslil na oběť na o-i, není povinen přísahu splnit, protože byla neúplná [Mt 23,18 nn]. Ježíš odhaluje toto pokrytectví a ukazuje, že oběť je posvěcena právě tím, že leží na o-i, nikoli naopak, a že přísahat na o. je v každém případě závazné. O. je podle něho jedním z opisů jména Božího, takže přísahat na o. = přísahat při Bohu; sr. [Mt 5,34 nn]. - »Být účastníkem o-e« [1K 10,18 ] je formule, kterou hellenističtí Židé opisovali jméno Boží a nejužší poměr k němu. Pavel této formule užívá, aby ukázal neslučitelnost účasti na Večeři Páně a na pohanské obětní modloslužbě.

Zvláštní představu o nebeském o-i má [Zj 6,9 ]. Pod ním jsou chovány duše spravedli­vých učedníků v mimořádné blízkosti Boží, takže je pro ně konečná spása naprosto bezpečná a jistá.

Podle [Sk 17,23 ] spatřil Pavel v Athénách »o. neznámému Bohu«. Nevíme, jak tento o. vypadal. Ale byly nalezeny votivní tabulky s podobnými nápisy v Řecku i v Malé Asii (Pergamu, viz obrázek na str. 47).

Zdroj: Biblický slovník (Adolf Novotný - 1956)